SMER i fašisté posilují spolu s odporem k vakcínám i Západu, říká slovenský politolog

Pavol Struhár je slovenský politolog a zástupce vedoucího Katedry politologie univerzity Alexandra Dubčeka v Trenčíně. Specializuje se na slovenskou krajní pravici i trendy na evropské extremistické scéně. Ve své práci se věnoval například postojům slovenských extremistických politiků k otázkám menšin nebo krizi na Ukrajině po protestech na Majdanu.

Odpor proti obranné dohodě, který postavil do stejného tábora hlavní opoziční stranu SMER v čele s expremiérem Robertem Ficem společně s fašisty, zasáhl Slovensko několik týdnů před únorovou ruskou invazí na Ukrajinu. Kontroverzní dohoda poskytuje rámec pro případnou budoucí obrannou spolupráci mezi Slovenskem a Spojenými státy. Podle odpůrců z řad konspirátorů, příznivců Fica nebo extremistů však může být hrozbou pro slovenskou suverenitu.

Slovensko v poslední době zažilo protesty proti obranné dohodě s USA, kde ostře vystupovaly opoziční SMER Roberta Fica a fašistické strany. Kdo jsou lidé, kteří se těchto protestů účastní?

Současné protesty proti obranné dohodě z hlediska skupin, které se jich účastní, připomínají daleko častější protesty proti organizaci NATO. Je to velmi pestré, nedá se to žádným způsobem zevšeobecnit. Najdete tu celkem legitimně lidi z levicového tábora, kteří jsou často protiamericky naladění, většinou proto, že si USA spojují s ekonomickou globalizací, kapitalismem nebo agresivní zahraniční politikou. Můžou se tu vyskytnout ale i lidé, kteří představují opačný tábor, ten krajně pravicový, příznivci hnutí Republika nebo Ľudové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby.

Těmto antisystémovým stranám, jako jsou Ľudová strana Naše Slovensko nebo v současnosti Republika, není až tak cizí, že by měli provádět aktivity, které naruší stabilitu v zemi.

Východiska i důvody účastníků mohou být různé, ale v otázce odporu ke Spojeným státům a NATO se v zásadě shodnou. Často jde o lidi orientované nacionálně a preferující nacionalistické strany. Těm překáží americká globalizace či snaha o nadnárodní spolupráci. Je mezi nimi přítomný i silný odpor k Západu, západním hodnotám, liberalismu či progresivismu.

Teoreticky tu mohou být i lidé, kteří nemají jasno, nebo se celkem oprávněně bojí a podlehli rétorice politiků, s nimiž sympatizují. Možná doteď neměli žádný pevný názor, na protesty proti NATO nechodili a otázky spojené s NATO neřešili. Měli třeba lehký protiamerický postoj, který je ve slovenském kontextu a kultuře přítomný, nebo naopak proruský sentiment. Teď ale uvěřili, že obranná smlouva je věc, která může bezprostředně ovlivnit jejich životy či je ohrozit, a proto se z přirozené lidské obavy, ačkoliv se doposud nijak politicky nevyhraňovali, protestů účastní.

Obranná dohoda Slovenska a USA, která měla dát rámec spolupráci obou členských zemí NATO a přítomnosti amerických vojsk na slovenském území v případě válečného konfliktu, výrazně rozdělila slovenskou společnost. V průzkumu agentury Median se proti jejímu uzavření vyslovilo 54 procent Slováků. Kde vidíte příčinu tak silného odporu?

My jsme na Slovensku vedli dlouho diskusi o tom, jakou úlohu by mělo hrát Slovensko, a jakou pozici by mělo mít v rámci geopolitického souboje mezi Západem a Ruskem. Lidé se často přikláněli k tomu, že by chtěli být mostem mezi Východem a Západem. Objevují se hlasy o neutralitě, a to ze strachu, že kdyby došlo ke konfliktu, tak to z jedné, nebo z druhé strany odneseme.

Roli tak může hrát i to, že jsme na Slovensku nikdy neměli vyjasněno, zda se chceme orientovat na Evropu nebo na Rusko. Část lidí dodnes s Ruskem sympatizuje, což vychází z panslavismu, z narativu, že jako Slované máme držet spolu, že Američané jsou jiná kultura. Nevyjasněná slovenská orientace ve vztahu k NATO se projevila například tehdy, když šlo o přelety spojeneckých letadel během bombardování Jugoslávie. Diskuse o podpoře NATO byly tehdy ve slovenské společnosti živé a nebyl tu výrazný konsenzus.

Samozřejmě na Slovensku je tábor, který je silně pro Západ a evropskou integraci, a tábor silně proruský, ale mezi nimi je velká skupina lidí, kteří nemají zájem se na jednu, nebo druhou stranu přiklánět. To je i důvod, proč řada lidí může obrannou smlouvu odmítat. Může vnímat, že se vysloveně přikláníme na jednu stranu, a tím se stáváme terčem pro stranu druhou.

Možná to souvisí i s dlouhodobějším diskursem mezi slovenskou veřejností, v politice i v médích o tradičních hodnotách, které reprezentuje Rusko, v porovnání s progresivním, liberálním Západem. Z dekadentního Západu k nám podle nich přicházejí věci, s nimiž nejsme ztotožnění, jako bezdomovectví, drogy, migrace, oproti Rusku, které si trvá na tradičních hodnotách a neuhýbá. Někteří ten konflikt tak nemusí vnímat vysloveně geopoliticky, ale také kulturně, nebo to samozřejmě kombinují.

Může hrát roli to, že dezinformace mají na Slovensku obecně větší dosah oproti jiným zemím střední Evropy?

Určitě ano. Tlak vyvíjený na občany při utváření jejich názorů je z hlediska různých dezinformačních webů velký. Ruská vláda vyvíjí aktivity, aby ovlivňovala obyvatele jiných zemí, ostatně stejně jako ta čínská. Tato podezření existují i směrem ke krajní pravici na Slovensku a jdou i směrem ke konkrétním lidem, kteří se angažují v proruských aktivitách. Často se pejorativně označují jako agenti Ruska, ale to už jsou zásadní nepotvrzená obvinění. Pokud se bavíme o dezinformacích, často šířených sociálními sítěmi, tak tam je aktivita jasná.

Může to tedy souviset i s vyšší podporou, které se na Slovensku těší ultranacionalistické či fašistické strany?

V letech 2014 a 2015, kdy vrcholila krize na Ukrajině, a došlo k ruské anexi Krymu, se mluvilo o tom, že kotlebovci mohou být placení z ruských zdrojů. Na druhou stranu to však mohlo být i proto, že ruské straně šlo o destabilizaci. Těmto antisystémovým stranám, jako jsou Ľudová strana Naše Slovensko nebo v současnosti Republika, není až tak cizí, že by měli provádět aktivity, které naruší stabilitu v zemi.

U obou politiků, Fica i Pellegriniho, jejich názorový obrat směrem k Rusku silně vyniká v kontrastu s tím, že stáli v čele vlády, která o obranné dohodě s USA začala před lety vyjednávat a nasměrovala zemi do EU.

Jistým faktorem je tu chování vlády, kdy vládní koalice je k obranné smlouvě vstřícná, a opozice se proto o to silněji negativně vymezuje. To jsme viděli také u SMERu a Hlasu, které se v podstatě na přípravě smlouvy podílely, ale v současnosti jsou striktně proti.

Může to být tím, že část SMERu má legitimně se smlouvou se Spojenými státy problém kvůli antiamerikanismu a ideologickým důvodům. Určitě tam ale hraje roli, že vidí, že společnost je v této věci rozdělená, a vzhledem k tomu, že vládní koalice je pro uzavření smlouvy, tak pro ně je výhodnější být proti. V rámci opozice už probíhá boj pouze o to, zda smlouvu odmítnout radikálně a aktivisticky, nebo umírněněji.

Právě Hlas Petera Pellegriniho většinou nevystupuje rétoricky agresivně. Na druhé straně ale máme SMER a krajně pravicové strany, které volí agresivnější slovník a provádějí až nátlakové aktivity. Umím si představit, že kdyby byl SMER nebo Hlas u vlády, tak uzavírají velmi podobnou smlouvu. Naopak spektrum stran, které by proti ní vystupovaly, by bylo jiné, včetně některých současných koaličních stran.

V tomto jsou krajně pravicové strany nejupřímnější, protože ony odpor k NATO a USA praktikují dlouhodobě a neuhýbají z něj. Toto může být i jejich silná zbraň, protože neuhnuly ani v případě migrace, k níž měly dlouho jasný a konzistentní postoj, a když přišla migrační krize, tak potvrdily, že žádné migranty nechtějí a že multikulturalismus je pro ně zlo. Byly tu i strany, které lavírovaly a neměly s ní problém, ale když zjistily, že veřejné mínění je naladěné proti migraci, tak změnily postoj, ale to už nepůsobí zrovna konzistentně.

Právě fašistům nyní rostou preference: Hnutí Republika europoslance Milana Uhríka si stabilně drží podporu nad 5 procenty a průzkumům nově opět vévodí SMER-SD Roberta Fica. Jde o momentální výkyv vycházející z vyhrocené nálady v souvislosti s protesty, nebo zde vidíte možný dlouhodobější trend?

Začalo to už covidem a protipandemickými opatřeními, kdy Republika a SMER posilovaly. Už jsem mluvil o tom, že SMER v porovnání s Hlasem zvolil jinou taktiku a šel tvrději a agresivněji proti opatřením. Hlas se naopak přihlásil ke konstruktivní opozici a v obavě ze ztráty části voličů se nevyhranil proti očkování ani opatřením, kdežto SMER byl vždy ten první, kdo očkování nebo opatření odmítl. Zdá se, že taktika vychází spíše SMERu. Hlas totiž zůstal pro spoustu voličů nečitelným, nevěděli, na jaké straně Pellegriniho strana stojí.

U obranné smlouvy se situace opakovala: SMER zaujal jasný a striktní postoj, že dohoda ohrožuje národní suverenitu Slovenska. To je v situaci, kdy je společnost polarizovaná, dobrá taktika, protože lidé se potřebují postavit na jednu, nebo druhou stranu. Je to něco, co tradičně dělají i krajně pravicové strany, ale jak říkám, jejich podpora může souviset s tím, že jsou uvěřitelnější, protože voliči vědí, že je to jejich dlouhodobý postoj.

ĽSNS a Republika mezi sebou samozřejmě soupeří o podporu voličů a sympatizantů, kteří to nevnímají prostřednictvím sporu, který mají mezi sebou Kotleba a Uhrík, ale hodí to zřejmě straně, která má větší šanci zvítězit. Republika, ačkoliv je v těchto otázkách také dost striktní a vyhraněná, tak je v porovnání s ĽSNS akceptovatelnější, nemá jako kotlebovci nálepku neonacistů či extremistů. I Republika začala sílit už v době protestů vůči opatřením proti covidu a očkování. Lidé, kteří bojovali proti očkování, se přeorientovali na podporu Ruska, víceméně se to překrývá.

Zatímco SMER a fašisté stoupají, hnutí Hlas expremiéra Petera Pellegriniho, které donedávna preferencím vedlo, nyní spíše klesá.

Je možné, že přijde doba, kdy budou lidé z konfliktu unavení a umírněnější rétorika pro ně bude přitažlivější a Hlas znovu začne sbírat body. Důvodů poklesu Hlasu vedle rostoucího SMERu může být více, ale domnívám se, že jedním z těch důvodů je právě způsob, jakým komunikují a do jaké míry jsou čitelní. Hlas teď není uvěřitelný ani pro striktnější levičáky, ani pro bývalé podporovatele středopravicových stran vládní koalice.

Právě posouvání pozice SMERu je poměrně výrazné. Zdá se mi, že v posledních letech se dostává až do krajně pravicových pozic. Ve volbách před dvěma lety stavěl kampaň na odporu vůči migraci, nyní ostře vystupuje proti obranné dohodě s USA, podporuje proruský sentiment a staví se proti očkování. Proč ten vývoj?

Prvním důvodem je, že Ficův elektorát do jisté míry může být podobný s voliči extremistických stran. Jeden z mých studentů dělal průzkum mezi odboráři, jaké jsou jejich politické preference, a samozřejmě dle očekávání na prvním místě skončil SMĚR, ale na druhém místě byla překvapivě ĽSNS. Elektorát těchto dvou stran si přitom není tak vzdálený, jak by se mohlo zdát. Pro SMER není proto tak těžké přetáhnout si voliče Mariana Kotleby, což platí i naopak, kdy v časech různých krizí SMERu voliči přecházeli k ĽSNS, která představovala ještě antisystémovější alternativu.

Druhým faktorem může být, že v rámci SMERu dostává větší prostor Ľuboš Blaha jako stranický ideolog, který do jisté míry formuluje i politiku SMERu. To se ukazuje jako výhodná taktika. Blaha je dlouhodobě naladěný proti Západu, NATO a USA a je nositelem konceptu slovenské sociální demokracie. Když říká, že SMER je slovenskou sociální demokracií, chce tím naznačit, že nejsou sociální demokraté evropského typu, kteří jsou liberální ve společenských otázkách jako manželství osob stejného pohlaví, vztah církve a státu či dekriminalizace lehkých drog. Chtějí ukázat, že toto nejsou jejich témata, protože SMER představuje slovenskou sociální demokracii. Tento protizápadní, protiamerický a protiprogresivistický proud, který v rámci strany ideologicky reprezentuje Ľuboš Blaha, SMER ve společenských otázkách posunuje ke krajní pravici. Ekonomické otázky dnes ĽSNS nebo Republika nijak zásadně neřeší v tom smyslu, že by se jednalo o hlavní téma jejich kampaně.

Jeden z důvodů může také být, že v těchto vodách SMER cítí velmi dobrý prostor. Když si vezmete, že ĽSNS volilo 12 procent lidí, dokonce se hovořilo o potenciálu až 20 procent, tak se jedná o slušný rybník i pro jiné strany, které mohou mezi těmito voliči lovit. A když se ĽSNS rozpadala, tak tu byla spousta lidí, kteří hledali alternativu, a přebrala si je Republika a SMER.

Do příštích parlamentních voleb zbývají ještě dva roky, neuspěje-li iniciativa Fica a fašistů za vyvolání předčasných voleb. Může se v případě pokračujícího trendu naplnit scénář vlády SMERu, případně Hlasu Petera Pellegriniho, a fašistů, jak se spekulovalo už před posledními volbami?

Uvidíme, jak silný bude antifašismus v rámci SMERu a Hlasu. Peter Pellegrini se možná v porovnání se SMERem mnohem hlasitěji vyhraňuje proti spolupráci s ĽSNS a Republikou. To je mimochodem jedna z věcí, která je u Pellegriniho uvěřitelná, protože už v minulosti, když probíhaly oslavy Slovenského národního povstání nebo se připomínaly hrůzy Druhé světové války, tak zdůrazňoval, že máme stát na správné straně, a dost si dával záležet na tom, aby byl tehdy ještě v rámci SMERu jasný jeho antifašistický postoj. Myslím, že Hlas nedávno vyloučil spolupráci s ĽSNS i Republikou. Z tohoto pohledu se zdá, že koalice by nemohla fungovat tak, že by se jí současně účastnil Hlas a ĽSNS nebo Republika.

Co se týče SMERu, dlouhou dobu to vypadalo podobně jako u výše zmíněného Hlasu. I ve SMERu byli lidé, kteří neměli některé postoje v této otázce vyjasněné. Například poslanec Ján Podmanický, který ze strany odešel, protože měl jiný názor na Slovenské národní povstání nebo na prezidenta vojenského státu Jozefa Tisa.

U SMERu, ačkoliv může mít silnou antifašistickou složku, si nejsem jistý, jak by byli ochotní a schopní tyto svoje ideály a východiska popřít, když by jim byla nabídnuta možnost vládnout. Zda by to bylo s tichou či otevřenou podporou krajně pravicových stran, nebo by to SMER úplně vyloučil, ačkoliv by se tak připravil o vládní moc. Velmi těžko se mi to odhaduje, protože SMER často dělal v ideologických i principiálních otázkách velké obraty.

Například europoslankyně SMERu Monika Beňová říká, že pro ni by spolupráce s Kotlebou znamenala konec ve straně, a takto nastavenou hranici mají i další poslanci SMERu. Politici SMERu se doteď často obhajují, že s kotlebovci nic nemají, že se sice setkali na náměstí, ale žádné demonstrace spolu neorganizovali, že v parlamentu jsou maximálně ad hoc spojenci při některých hlasováních, ale žádná bližší spolupráce nehrozí.

Že by to u SMERu v jiném kontextu ale nemohlo dopadnout jinak, za to bych ruku do ohně nedal. Dokonce Robert Fico se naposledy vyjádřil, že s Republikou problém nemá, byť nevím, do jaké míry to bylo správně interpretováno. Možná jde o taktiku odmítnout spolupráci s dle průzkumů tříprocentní ĽSNS, ale méně extremistickou Republiku prezentovat jako možného partnera. Republika je však s ĽSNS personálně propojená, její dědictví je tam přítomné, mezi oběma subjekty z hlediska ideologie a politiky není až takový rozdíl.

V postoji k obranné dohodě mohla zaujmout pozice populistického až krajně pravicového hnutí Sme rodina, které je součástí vládní koalice. Lídr strany Boris Kollár se při hlasování o obranné dohodě zdržel, šest poslanců jeho hnutí hlasovalo proti.

Z toho důvodu, že Sme rodina je strana, jak jste správně zmínil, populistická, staví se často na stranu konzervativních tradičních hodnot navzdory příběhu svého předsedy (Boris Kollár proslul tím, že je otcem 11 dětí, které má s deseti ženami, pozn. red.), spolupracuje na evropské úrovni s dalšími krajně pravicovými stranami (včetně české SPD Tomia Okamury, pozn. red.), lze chápat, že proti obranné smlouvě vystoupila.

Problém je však v tom, že jsou zároveň i vládní stranou, a vládní koalice se k uzavření smlouvy přihlásila. Proto byli limitovaní koaliční dohodou a tlaky ostatních stran koalice. Sme rodina je pragmatická strana, a ačkoliv tam jsou určitě lidé, kteří v těchto otázkách mají jiný postoj, tak jsou schopni tuto věc obětovat, aby koalice fungovala. I na základě jejich programu nejde o stranu, která by velmi principiálně a vyhraněně trvala na geopolitických otázkách. Možná i proto to hlasování takto dopadlo, aby volič neuměl hnutí Sme rodina v této otázce zařadit. Zároveň si tím, že dali svým poslancům volné hlasování, zajistili klid směrem dovnitř a větší stabilitu svého klubu.

Mluvili jsme o nových tématech slovenské extremistické scény, která po odporu vůči migraci či romské komunitě přešla k odporu vůči očkování či proti Západu. Jsou nějaká další témata, která si v posledních letech osvojuje?

Zajímavé je, že když jsem si nedávno studoval program ĽSNS z roku 2011, tak oni už tehdy psali o čipování a o tom, že do nás chtějí čipy postupně vpravit prostřednictvím vakcinace. Prvním krokem k takové kontrole lidí mělo být zavedení elektronických dálničních známek. Tady opět sledujeme konzistentnost, kdy si určité téma udržují a podsouvají ho občanům bez nějaké veřejné reakce, ale po deseti letech vidíme, že to zafungovalo.

Nejde tak o otevírání nových témat, ale jde o to, že se některé téma, které krajní pravice dlouhodobě řeší, ukáže jako důležité. Stejné to bylo s migrací, na niž kotlebovci upozorňovali už v roce 2012, několik let před vypuknutím migrační krize, která se na Slovensku v roce 2015 stala hlavním tématem.

Téma, které je teď na řadě a mohli by ho oživit, bude asi souviset s menšinami, jako jsou Romové, které teď nikdo neřeší, nikomu nepřekážejí a nikdo nepoukazuje na jejich kriminalitu, ale možná přijde chvíle, kdy se to znovu vytáhne a při nějaké příležitosti se tématem stanou. Vedle romské menšiny může dojít i na LGBTQ+ komunitu a odpor k rozšiřování jejích práv. Může dojít i na téma interrupcí, což je věc, která vždy vyplave na povrch a znovu utichne. Půjde o něco, co už je tu přítomné déle a na co lidé dobře reagují. V hledání nepřítele a viníka naší situace jsou menšiny první na ráně.

Krátce po uskutečnění první části našeho rozhovoru se spustila šokující ruská vojenská invaze na Ukrajinu. Jak na ni zareagoval Robert Fico a jeho SMER, který několik týdnů před válkou prohlašoval, že žádná válka nebude a že prezidentka Čaputová s vládou jenom straší?

V první řadě označili ruskou agresi za porušení mezinárodního práva. Zároveň se ale vyjádřili, v kontextu toho, co tvrdili předtím, nebo ve snaze úplně neotočit a obhájit si svá dřívější tvrzení, že je to válka mezi Ruskem a USA. Snaží se ve svých vyjádřeních nějakým způsobem vysvětlovat, že mince má dvě strany a že se nemůžeme připojit na jednu nebo druhou stranu. Lavírují, hovoří sice o porušení mezinárodního práva, ale nechtějí to pojmenovat tak ostře jako většina politiků v Evropě.

Jak se vyjádřil konkrétně Robert Fico?

Samozřejmě, že Robert Fico to musí nějakým způsobem korigovat, protože má ve straně velmi prorusky orientovaného Ľuboše Bľahu, ale oficiální stanovisko SMERu bylo, že jde o válku mezi Ruskem a USA. V zásadě ale poslanci SMERu v parlamentě následně podpořili odsouzení ruské agrese, zároveň ale nepodpořili přesun vojáků NATO na Slovensko v rámci ochrany vnějších hranic Severoatlantické aliance.

Reakce Petera Pellegriniho a jeho Hlasu byla podobná?

Peter Pellegrini byl naopak poměrně ostřejší vůči ruské agresi. Neodváděl od ruské agrese na Ukrajině pozornost s tím, že jde o geopolitický konflikt mezi Ruskem a USA. A to ani při následném jednání a hlasování v parlamentu.

Jak na agresi reagovali kotlebovci a Republika?

L’SNS přímo neodmítli ruskou agresi na Ukrajině. Vinu připisují jednoznačně USA a NATO, jež dlouhé roky provokovaly Rusko a přibližovaly se k jeho hranicím. Jako příklad agresivní politiky USA a NATO uvádějí bombardování Jugoslávie či Libyi. Trvají na vojenské neutralitě Slovenska a oživili myšlenku vystoupení z NATO. Slovensko má podle nich sledovat své vlastní zájmy. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou je podle ĽSNS bratrovražedným bojem mezi slovanskými národy vyprovokovaný a naplánovaný USA, Evropskou unií a NATO.

Předseda Republiky Uhrík ve svém projevu v Evropském parlamentu podpořil zavedení sankcí, v pragmatické rovině je však odmítá tehdy, kdy škodí Evropě. Odmítá válku, ale viníka přímo nejmenuje, nepoužívá slova agrese či invaze. V oficiálních vyjádřeních hovoří o tom, že odmítají protiruskou hysterii a sankce. Rovněž odmítají NATO a vinu konfliktu na Ukrajině stejně jako kotlebovci přisuzují NATO a USA. Přebírají ruské narativy o zabíjení lidí na Donbase a upalování civilistů v Oděse. Jejich rétorika se velmi podobá kotlebovcům. Hlavní myšlenkou je sledovat svoje národní zájmy, včetně souvislostí s dodávkami plynu, a nezapojovat se do konfliktu dodávkami zbraní či sankcemi. Republika však zároveň, na rozdíl od ĽSNS méně akcentuje slovanskou vzájemnost, ale svůj postoj rovněž staví na odporu vůči USA a NATO.

Autor je spolupracovník redakce.