Foto Army Medicine, Flickr, CC BY 2.0 DEED
Je to tak, lidé pracující v Česku v sociálních službách mají nízké mzdy. Otevírám tiskovku České asociace streetwork o anketě mezi zaměstnanci a zaměstnankyněmi nízkoprahových zařízení – tedy streetworkery – s úmyslem napsat o tom na Alarm aspoň krátkou zprávu. Informace je to určitě relevantní a mělo by se o tom psát, ale zároveň je to zřejmě to poslední, co by někoho v Česku mohlo překvapit. Mizerné platy tu mají skoro všichni a sociální práce opravdu není prioritou této vlády. Jak asi potom mohla dopadnout anketa mezi lidmi, kteří se profesně starají o osudy lidí na ulici nebo v drogové závislosti. Samozřejmě špatně.
Žádná společnost nezbohatne tím, že bude špatně platit lidi pomáhající těm, kteří spadli na dno.
Šedesát procent dotázaných pracovníků musí podle ankety mít ještě druhou práci, aby vůbec vyšli s penězi. Není divu, když pouze 14 procent z nich dosáhne na minimální důstojnou mzdu a 44 procent jich má mzdu dokonce nižší než 30 tisíc hrubého. Přitom 60 procent z nich má vysokoškolské vzdělání a dalších skoro 20 procent vyšší odborné. Jenže si vybrali práci s lidmi v těžké situaci, a tak na důstojné mzdy můžou zapomenout.
Situace v sociální práci dobře ilustruje, co znamená chudnutí. Potřeba sociální práce ve společnosti kvůli dopadům inflace, covidu, války a dalších krizí roste, ale v případě zaměstnanců nízkoprahových center řada kvalitních pracovníků sama sotva vyjde a přemýšlí o tom, že špatně placený obor opustí. Řešit, jak dopadla krize na lidi na pokraji bezdomovectví, teď těžko bude prioritou pravicové vlády nebo pravicové opozice.
Česká asociace streetwork, která dělala anketu, je střešní organizací nízkoprahových sociálních služeb pracujících s dětmi a mládeží, s lidmi ohroženými závislostmi, bezdomovectvím a dalšími nepříznivými sociálními situacemi. Bezdomovectví nebo závislost znamená obvykle vyvrcholení několika souběžných nešťastných okolností, například ztráty práce, rozvodu nebo smrti partnera, případně zhoršení psychického stavu. V těchto situacích často lidé nevypadají nejlépe a nejsou v nejlepší náladě, přesto potřebují profesionální, účinnou a citlivou pomoc.
Bídná situace těch, kteří vyhledávají pomoc v nízkoprahových centrech, ovšem může být také výsledkem asociálního prostředí. Za všechny si zaslouží zmínit špatně dostupné bydlení a pokles reálných mezd, přičemž obojí nejvíce dopadlo právě na ty nejchudší. Není divu, že ve výzkumu mezi pracovníky a pracovnicemi nízkoprahových center se často objevilo vyhoření, jehož příčinou bývá i politický nezájem o jakékoli komplexní řešení sociálních problémů. Tato situace je dlouhodobá a nezačala tento ani minulý rok, i když se krize podepsaly na těch nejslabších negativně a veškeré státní i nestátní instituce zajišťující sociální práci nebo pomoc v jakékoliv podobě byly zahlceny, od úřadů práce, vyřizujících příspěvky na bydlení, po potravinové banky, zajišťující jídlo pro ty nejpotřebnější. Ani vyšší mzdy v sociální sféře by samy o sobě nic nevyřešily, byť by aspoň adekvátně odměnily zaměstnance a zaměstnankyně v tomto náročném odvětví. Bez politické vůle se ale nic změnit nemůže.
Dlouhá léta se nejen v Česku říkalo, že věci jako ohleduplnost k přírodě nebo k sobě navzájem si musíme „moct dovolit“. Tedy napřed zbohatnout, a pak být hodní. Nejen ekologická, ale i sociální krize nám však dnes ukazují, jak destruktivní je takové myšlení. Žádná společnost nezbohatne tím, že bude špatně platit lidi pomáhající těm, kteří spadli na dno. Společnost zbohatne spíše tak, že nikoho spadnout na dno nenechá, než že nechá celý sociální sektor podfinancovaný a bude čekat, až bude dost bohatá na to pomáhat.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.