Seriál The Wire (2002–2008), v Česku běžící s podtitulem Špína Baltimoru, je dnes považován nejen za ukázkový exemplář quality TV, ale mnohými také dost možná za nejlepší počin na tomto poli. Jeho tvůrce David Simon v něm zúročil svou dvanáctiletou práci reportéra deníku Baltimore Sun. Poté Simon vytvořil další úspěšné seriály, mimo jiné Treme (2010–2013) o New Orleans po hurikánu Katrina nebo minisérie Show Me a Hero (2015) o projektu sociálního bydlení. Simon si záměrně vybírá komplikovaná a potenciálně kontroverzní témata, a co víc, snaží se v nich jít opravdu do hloubky. Wire, který začínal jako více méně čistá kriminálka, postupně rozšiřoval záběr spojující feťáky, gangstery a policii s problematikou médií, politiky, práva nebo školství. Jeho nejnovější projekt, seriál The Deuce (s českým podtitulem Špína Manhattanu), je v mnohém směru dokonce ještě divočejší. V oficiálním popisu se sice dočteme, že seriál „sleduje příběh vzestupu pornoprůmyslu“, ve skutečnosti je ale to, co se tvůrcům povedlo nacpat do osmi hodinových dílů první sezóny, o dost složitější a méně jednoznačné.
Ďábelská shoda
Deuce se odehrává na počátku sedmdesátých let a je součástí současné seriálové vlny zájmu o tuto dekádu, do níž lze zařadit třeba loňský Vinyl nebo letošní Mindhunter. Přesná data se dozvídáme zprostředkovaně, například když dva pasáci hodnotí Nixonův postup během pařížských jednání se Severním Vietnamem nebo když se hovoří o premiéře legendárního pornofilmu Deep Throat (1972). Sedmdesátky z celého seriálu, titulkovým songem od Curtise Mayfielda počínaje a výpravou konče, doslova sálají. I název vychází z dobového označení úseku 42. ulice, která byla v té době známá jak grindhouseovými kiny, tak zločinností. Deuce také odkazuje k dvojici Vincenta a Frankieho Martinových (James Franco ve dvojroli), dvojčat, která v těch místech vedou bar, v němž se všechny postavy setkávají. A v neposlední řadě se v angličtině jedná o eufemismus pro ďábla.
Penis není tabu, ale všechny penisy, které jsou ukázány, jsou zcela bezvýznamné. Ani James Franco, ani jiný z herců ho nevytáhne, naproti tomu ženské postavy ukazují prsa tak často, jak to jen jde.
Komplikovaná síť motivů, kterou seriál rozehrává už svým názvem, se dál jen zahušťuje. Zmíněná legalizace a vzestup porna jako pohádkově výnosného byznysu je totiž v první sezóně spíše na vedlejší koleji. Ovšem s tou výhradou, že v Deuce do značné míry neexistují hlavní a vedlejší koleje. A to je patrně ten nejzásadnější důvod, proč je pro některé diváky zklamáním. Ústřední zápletka v podstatě chybí a na jejím místě se před námi odehrává takřka kronikářská rekonstrukce, fragmentární, ale promyšlená „studie mravů“.
Vedle zrodu pornobranže a denního provozu baru bratrů Martinových, kteří své podnikání postupně rozšíří o bordel a pochůzky pro italskou mafii, se nejdůkladněji seznámíme se světem pasáků a prostitutek, ale svou roli odehrají i místní policejní oddělení, rodící se gay komunita, sexshopy, ambiciózní afroamerická novinářka nebo spekulace s pozemky. Přitom nelze pominout, že jednotlivé linky často po delší dobu moc zajímavé nejsou a v mnoha jednotlivostech lze seriál zasypat výtkami: dvojčata patří k nejotravnějším filmovým „rekvizitám“, křížová cesta prostitutky Candy (Maggie Gyllenhall) z chodníku k novorozenému pornoprůmyslu je příliš zdlouhavá a působí scenáristicky bezradně a dvojice epizod režírovaných Jamesem Francem je bez debat režijně zpackaná. Díky „decentralizované“ struktuře seriálu ale žádná z těchto vad na kráse není fatální.
Ve stopách Wireu
Pravdou je, že tím, co někteří diváci vnímali jako slabiny Deuce, trpěl i Wire po první a vlastně jediné dramaturgicky koherentní a bezchybně odvyprávěné sezóně. Čím víc se rozšiřovalo splétaní a propojování rozdílných vrstev společnosti, tím méně držel pohromadě. Srovnání Wireu s Deuce se nabízí, a to nejen proto, že česká HBO využila slávy staršího Simonova výtvoru, když Deuce dala podtitul Špína Manhattanu. „Etnografie“ pasáků a děvek totiž připomíná podobný vhled do světa drogových dealerů ve Wireu. I tady tvůrci spíš než o předvádění hry na „policajty a zloděje“ usilují o vykreslení mechanismů, na jejichž základě dané prostředí funguje. Přesto je tu jeden zásadní rozdíl.
Klábosení gangsterů ve Wireu vytvářelo místy pohodovou atmosféru, která pomáhala formovat mnohovrstevnatější vzorec diváckých identifikací. Jednoduše řečeno, k postavám drogových dealerů ani středostavovský divák nepociťoval pouze odpor, ale mohl se s nimi ztotožnit. Ztotožnit se s pasáky, jejichž „produktem“ není sám o sobě eticky neutrální crack, ale ženy, může, nebo by přinejmenším měl být větší problém. Přitom ale skutečnost, že seriál sám pasáky nedémonizuje, nýbrž ukazuje v různých polohách, je spíš než relativizací poukazem na cosi zásadnějšího. Totiž že pasáctví je vlastně vykořisťování žen muži v čisté podobě. Jak prohlašuje jedna z prostitutek: otcové a manželé jsou (v rámci patriarchální rodiny) vlastně také pasáky, ti skuteční si jen na rozdíl od nich na nic nehrají.
Nerovnost pohlaví můžeme ovšem v seriálu sledovat také na metarovině zobrazování pohlaví. V lince o zrodu porna se často řeší, co se smí a nesmí ukázat. Zajímavější ale je, co smí (chce) a nesmí (nechce) ukázat Deuce. Penis není tabu, ale všechny penisy, které jsou ukázány, jsou zcela bezvýznamné. Ani James Franco, ani jiný z herců ho nevytáhne, naproti tomu všechny ženské postavy ukazují prsa tak často, jak to jen jde. Pokud je nějaká výtka Deuce na místě, pak je to tato. Pokus uchopit fenomén sexuální práce a vykořisťování ženských těl, v němž trvá nerovnost v jednostranné objektivizaci žen a absenci mužské nahoty, tak trochu kastruje sám sebe.
Realismus fragmentu
Díky tomu, že ani jedna z rovin vyprávění nepřevládne nad ostatními, může celá sezóna působit jako extrémně dlouhá a rozvláčná expozice. Fragmentární sled epizod funguje spíš jako kronika jedné malé oblasti Manhattanu než avizovaný příběh o zrodu porna. To ale umožňuje, aby přehuštěná síť vztahů, která mezi obyvateli a návštěvníky tohoto místa existuje, vytvářela úroveň realismu pro sevřenější tvar nedosažitelný. Klasické rysy popkulturního formátu v něm působí dokonce rušivě. Třeba nutnost mít postavy dostatečně sympatické, aby u seriálu udržely diváky – například policista Alston (Lawrence Gilliard Jr.), který má kamarádský vztah k prostitutkám, není zkorumpovaný a skutečně mu záleží na tom, co je „správné“ a „špatné“, je pro tento svět prostě až příliš dobrý.
Realismus Deuce, založený na mnohosti motivů a zápletek a absenci ústředního příběhu, který by klenul dramatický oblouk, podporuje i přítomnost ambivalentních postav, jakými jsou prostitutky Darlene (Dominique Fishback) a Ashley (Jamie Neumann). Nelze ovšem popřít, že za něj seriál do jisté míry vděčí právě svému „zběžnému“ pohledu, který se vyhýbá prohloubení příběhů jednotlivých postav či dramatizace jejich konfliktů. V tom ale nelze pokračovat donekonečna. Od další sezóny lze očekávat, že se jednotlivé linie budou přibližovat. Už Wire ale ukázal, že Simon nechá raději mizet jednotlivé postavy mezi sezónami, aby seriál mohl sledovat samotné struktury mezi odvrácenou a „výstavní“ stránkou společnosti. Nakonec, jak naznačil závěr první sezóny, gentrifikace okolí Times Square a spekulace s pozemky ležícími na „Deuce“ je možná tou skutečnou podmínkou konce éry jedné dominantní podoby sexuální práce a nástupu jiné.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.