Mack Beggs si před měsícem doslova podmanil zápasnický šampionát v Texasu. Sedmnáctiletý mladík suverénně vyhrál svoji váhovou kategorii a mohl slavit vítězství. Jenže k radosti měl daleko. Navzdory svému přání musel zápasit s dívkami. Beggs se narodil jako žena, ale cítí se být mužem. Proto před mistrovstvím žádal o zařazení do mužské kategorie. Podporovala ho v tom většina trenérů, ale i někteří soupeři. Jenže rozhodly státní regule, podle nichž je jediným určujícím údajem pohlaví zapsané v rodném listě. Texas patří mezi sedm amerických států, které se tohoto pravidla drží.
Tím ovšem Beggsovy útrapy na šampionátu neskončily. Jeho vítězství v dívčí kategorii totiž zase ostře odsoudili někteří rodiče jeho soupeřek. Vadilo jim, že Beggs v rámci své genderové proměny dostává testosteron, který patří mezi zakázané dopingové látky. Mladý zápasník kvůli tomu o titul šampiona nepřijde, protože testosteron dostává na lékařský předpis, a tak dostal výjimku. I tak ale na vlastní kůži zažil osočování transgender sportovců z nedovolené výhody vůči těm „normálním“.
Nestoprocentní žena
O provázanosti transgenderu s otázkou hormonálního dopingu svědčí příběh Caster Semenyaové. Tato Jihoafričanka na sebe výrazně upozornila v roce 2009, když jako osmnáctiletá ovládla mistrovství světa v běhu na 800 metrů. Jenže to nebylo pouze vítězství nevídaného talentu, ale podle mnohých také zásluha její specifické fyzické vybavenosti. Hluboký hlas, absence ženských křivek a svalnaté tělo jí přinesly posměšky veřejnosti a kritiku od poražených soupeřek. I generální sekretář světové atletické federace IAAF Pierre Weiss na její adresu prohlásil, že „je ženou, ale možná ne na sto procent“.
Ostrakizace transgender sportovců a sportovkyň odráží maskulinní povahu sportu, který je pořád brán jako mužská záležitost, byť se ho můžou účastnit i ženy.
O příliš mužské vzezření mladé atletky se záhy začala zajímat samotná IAAF, která ji podrobila sérii lékařských vyšetření. Výsledek byl rozpačitý. Ukázalo se, že Semenyaová má sice ženské vnější pohlavní orgány, místo vaječníků má ale varlata. Díky tomu produkuje její tělo třikrát více testosteronu, než je průměr u ostatních závodnic. Vykročení z „přirozených“ tělesných hodnot ukázalo na vágnost a nejednoznačnost rozdělení ženských a mužských kategorií. Do hry vstoupila biopolitika. IAAF zavedla v roce 2011 limit pro „ženskou“ hladinu testosteronu. Semenyaové nezbylo, než ji uměle snižovat, což výrazně poznamenalo její výkony. Až o čtyři roky později tuto povinnost zrušila sportovní arbitráž. Její rozhodnutí ale nepřekročilo mantinely „objektivní“ vědy. Řešilo se pouze vědecké potvrzení faktu, jestli testosteron zvyšuje fyzický výkon, nikoli definice ženskosti. Protože komise nenašla dostatek přesvědčivých důkazů, mohla jihoafrická atletka přestat bojovat proti vlastnímu tělu a na loňské olympiádě v Riu získala zlato.
Horší než doping
Jde ale v obou případech skutečně pouze o vliv testosteronu, ať už uměle přijímaného (Beggs), nebo přirozeně produkovaného (Semenyaová), na výkonnost? Testosteron má neblahou pověst. V profesionálním sportu vždy platil za ten nejkřiklavější příklad dopingu. Z jeho užívání je už více než třicet let podezíraná i Jarmila Kratochvílová, která ve zlaté éře státního dopingu v osmdesátých letech zaběhla dosud nepřekonaný rekord v běhu na 800 metrů, tedy v té disciplíně, ve které nyní kraluje již zmiňovaná Jihoafričanka. Kvůli výjimečné fyziognomii Semenyaovou nejeden expert pasoval do role vyzývatelky letitého rekordu. Ani s abnormálními hodnotami testosteronu se mu ale nepřiblížila na víc než dvě vteřiny. Není příliš důležité, jestli to považovat za nepřímý důkaz, že Kratochvílová dopovala. Důležité je, že s výchylkou ze zavedených kategorií genderu se ve sportu nakládá podobně jako s dopingem.
Stejně jako u dopingových látek je i dělení na mužské a ženské kategorie výsledkem diskursivních praktik vyjednávání mocenských orgánů – IAAF nebo sportovní arbitráže v Lausanne. A překročení vytyčených hranic se trestá. Podobně jako v případě užití nedovolených dopingových látek hrozí kvůli nedovolenému genderu vyloučení. Jenže gender je odrazem identity, která přesahuje oblast sportu a jeho veřejné zpochybňování vystavuje postižené obrovskému tlaku, často s tragickými následky. Jako u indické běžkyně Santhi Soundarajanové, které přišla o stříbro z Asijských her v roce 2006, protože u ní testy neprokázaly dostatečnou ženskost. Rok po diskvalifikaci, o níž se dozvěděla z televize, jen zázrakem přežila pokus o sebevraždu.
Svět sportu patří mužům
Nerovnost panuje ale i mezi samotnými transgender sportovci. Beggs má například smůlu, že zápasil v Texasu. Mezinárodní olympijský výbor totiž během loňské olympiády rozhodl, že sportovec, který se stal z ženy mužem, může závodit v mužské kategorii bez omezení. V opačném případě ale musí sportovkyně splňovat náročná kritéria předcházející zařazení do ženské kategorie – prohlášení o tom, že je žena, má aspoň dva roky od plastické operace a má nízkou hladinu testosteronu. Výbor má očividně strach z toho, že by transgender sportovkyně získaly nežádoucí výhodu. Jako by se výbor strachoval, že by muži mohli tuto radikální proměnu podstupovat jen kvůli sportovním vavřínům.
Ostrakizace transgender sportovců a sportovkyň odráží maskulinní povahu sportu, který je pořád brán jako mužská záležitost, byť se ho můžou účastnit i ženy. Implicitně se předpokládá, že muži mají zcela přirozeně lepší fyzickou výkonnost než ženy. IAAF tvrdí, že v rámci různých atletických disciplín se vzájemný rozdíl ve výkonech pohybuje mezi 9 až 14 procenty. Ochrana „slabší a křehčí“ ženské kategorie před vetřelci z mužského světa nespočívá v blahosklonném gentlemanství, ale snaze udržet tradiční kategorie v zajetí stereotypů. To podtrhuje i nerovný přístup ke kontrole hladiny testosteronu. Vždyť ani mužští sportovci nemají přirozeně stejné množství testosteronu. Nikdo po nich ale hormonální úpravy nevyžaduje. Množství testosteronu se považuje za zcela přirozenou věc podobně jako další fyzické vlastnosti jako výška, délka nohou či rukou.
Boj transgender sportovců a sportovkyň tak nekončí jen na hřištích a žíněnkách, ale pokračuje i v zákulisí. Zavedení speciální genderové kategorie ale řešením nebude, a to nejen proto, že o ni samotní sportovci nemají zájem. V celé záležitosti jde hlavně o uznání vyloučených, abjektivních bytostí, jak je nazývá Judith Butlerová. Národním i mezinárodním organizacím v budoucnu nezbude než je uznat, pokud budou chtít zachovat tradiční dělení na sportovkyně a sportovce. Dalším generacím tak předají zdánlivě přirozenou nadřazenost mužů ve sportu, kterou tak zoufale brání svými politickými rozhodnutími.
Autor je spolupracovník redakce.