Server Novinky v pátek vydal zprávu o tom, že „v doposud liberálním Švédsku“ vstupuje v platnost od 1. června nový zákon o znásilnění. V zákoně stojí, že k sexuální aktivitě musí zúčastnění dát souhlas. A to buď verbální nebo fyzický. Podle Novinek ale prý advokáti upozorňují, že nejlepší pro vyhnutí se sporům bude písemný souhlas. Zprávu doplňují obrázkem muže, který v posteli pročítá papíry – formuláře potvrzující souhlas k sexu. Celý text je rámován tak, aby měl čtenář pocit, že se genderoví džihádisti ve Švédsku snad úplně zbláznili.
Mlčení znamená souhlas
Před rokem a půl jsem s přáteli založila spolek Konsent, který se věnuje prevenci znásilnění. Název vzešel od slova consent – souhlas. Protože ten je klíčovou věcí, pokud chceme mít s někým sex. Pokud u něj chybí ochota druhého na sexu se podílet, není to sex, ale zneužití. Pořád mne udivuje, že pro určitou část společnosti je to radikální myšlenka. Mnoho lidí má pocit, že pokud se sexem nesouhlasíte, máte se bít jako lev (nebo spíš jako lvice, protože s tím, že by mohl být znásilněn muž, se většinou moc nepočítá) a křičet. Pokud mlčíte a pouze se nezapojujete, všechno je v pořádku. Čemu se ale divit, když jsme vyrostli na rčení „mlčení je souhlas“.
Přesně proto je ale důležité takové věci redefinovat zákonem. Nikdy jsem nebyla zastáncem přísného trestání. Cílem Konsentu není to, aby končilo víc lidí před soudem, ale aby se sexuální násilí nedělo. Co ale dělat, když si někdo myslí, že skutečnost, že se aktivně nezapojujete do sexuální aktivity, není nic, nad čím by se měl pozastavit? Proč nestačí prostá definice znásilnění jako sexuální aktivity, se kterou druhý nesouhlasí? Protože je mnoho situací, ve kterých nejde vyslovit nesouhlas. Třeba když je žena paralizována strachy. Nebo když spí. Nebo pokud je opilá do němoty.
Nový švédský zákon dává příležitost podívat se na to, co to vlastně znásilnění je, a uvědomit si, že možná některým věcem nerozumíme správně. Pasivita žen při sexu, případně jejich vyjadřovaný odpor se u nás často vykládají jako falešná cudnost – anebo jako upřímná cudnost, jak se komu líbí. Ale co když to prostě ta holka nebo žena myslí vážně? Ke zkušenosti znásilnění se u nás v průzkumech hlásí každá desátá žena, polovina z nich pak zažila znásilnění od partnera. To vypadá, že tu máme nějaký problém, kterému by bylo dobré věnovat pozornost.
Děti rozumí tomu, že na sex musí být minimálně dva
Jestliže spousta dospělých tomu, že se sexem by měli lidé souhlasit, nerozumí, děti to naštěstí vidí jinak. Na workshopech, které pořádáme, se ukazuje, že dětem to přijde vlastně jako docela normální věc. Snadno pochopí, že nemáte v sexu druhého k ničemu nutit nebo dělat něco, o co druhý nestojí. A když tomu někdo nerozumí, vždycky se najde ve třídě někdo, kdo ano, a společně s ním třídu dovedeme k přehodnocení postoje nebo alespoň k zamyšlení. Děti snadno pochopí, že pokud druhý sex nechce, prostě se nejedená o sex.
Bavíme se s teenagery i o tom, jak se pozná, že druhý se sexem souhlasí. Taková naše okřídlená věta je, že když si nejste jisti, radši se zeptejte. Což platí vlastně na ledacos, nejen na sex. Dostáváme se během workshopů také k tomu, že souhlas se dá získat i méně strojeně. Třeba zeptat se druhého, jestli se mu to, co se děje, líbí. Když vám někdo začne rozepínat kalhoty, dá se říct, že můžete mít taky celkem jasno. To je zelená. Princip souhlasu ale spočívá zároveň v tom, že ho můžete kdykoli odvolat. Nikomu není příjemné, když druhý v půlce sexuální aktivity řekne, že už dál pokračovat nechce. Ale všichni takové musíme rozhodnutí respektovat.
Proto je úplný nesmysl, aby partneři před sexem podepisovali nějaká lejstra, jak radí Novinky. To, že před sexem podepíšete souhlas, přece neznamená, že usoudíte-li po půl hodině, že už vám to stačilo, máte přesto povinnost v aktivitě pokračovat. Ale proč psát o tom, co zákon skutečně přináší, a pídit se po tom, proč je takový zákon potřeba, když se dá získat nějaký ten clickbait na zpola vyfabulované zprávě. A Češi zase jednou můžou vtipkovat o tom, jak se Švédi nechali zblbnout feministkami a už si ani nevrznou bez notářem potvrzeného papíru.
Autorka je spoluzakladatelka spolku Konsent.