Technologie s dračí tváří. Solarpunková utopie pro dnešní svět

Květinové vzory na fasádách odráží slunce, ke kterému se obracejí i skutečné květy ve vertikálních zahradách. Na střeše budov vyrábějí hypermoderní solární elektrárny čistou energii pro město, v němž žijí lidé a příroda v souladu. Okolo se vinou liány a nezkroceně roste mech. Takhle vypadá v nejčistší podobě solarpunk, žánr na pomezí nespoutaného internetového snílkovství a sci­-fi. Jeho příznivci vytvářejí svébytnou estetiku, v níž mixují již existující stavební slohy v ekofuturistickém stylu. Solarpunk se jako hnutí od desátých let tohoto století stále ještě rodí a navazuje na hackerský DIY étos. Jen místo mikročipů chce předělávat celou infrastrukturu naší společnosti. Sila z nenáročných a rozložitelných materiálů se tyčí do výšin, zatímco okolo nich probíhá mezidruhová spolupráce. Vše, na čem může něco růst, je dobré, ornamenty odkazující na přírodní procesy jsou oblíbenými dekoracemi. Kromě evropské secese zpracovává solarpunk orientální vzory i ideo­vé základy afrofuturismu, jeho environmentální impuls je pak blízký hnutí Extinction Rebellion.

Anglický park z celého města

Zářivou estetiku podpírá optimistická politika, víra ve schopnost vytvořit společnost, v níž bude místo pro další a další způsoby lidské i mimolidské existence. Klíčovým principem solarpunku je produktivní opozice vůči existujícím technologiím a moci, patrná v odmítnutí dystopických vizí cyberpunku i příslibů technologické singularity. „Vyrostli jsme ve stínu, a jestli proto připomínáme houby, připište to na účet naší schopnosti se přizpůsobit. Jsme solarpunkeři a solarpunkerky, protože jinak by nám zbylo jen popření a beznaděj,“ píše se v krátkém manifestu z roku 2014 připnutém na fóru komunity na Redditu.

Solarpunk představuje především návrat důvěry v tvořivou činnost i v abstraktní systémy – v to, že mohou fungovat pro dobro lidí i přírody.

Právě tady jde vysledovat organicky se rodící vizuální senzibilitu, která solarpunk a jeho příznivce spojuje. Najdete tu memy předělávající cyberpunkové dystopie do zelených oáz plných kvetoucích rostlin, fiktivní plakáty solarpunkových aktivistů se zdviženou pěstí pokrytou trávníkem a eklektický mix různorodých vlivů. Potkává se tu Mijazakiho Naušika z větrného údolí (1984) s fotografií zapadlého viktoriánského skleníku porostlého břečťanem a pohledy do interiérů plných pokojových rostlin se záběry nespoutané zeleně asijských měst.

Byla by ovšem chyba chápat solarpunk jako ucelené hnutí. Mnohem spíš jde v souladu se solarpunkovými ideály o rozdrobené, volné spojení lidí, které může bavit jak jeho estetika nebo vědeckofantastická imaginace, tak i jeho utopický potenciál. Možná že právě v tom spočívá jeho síla: aby vás solarpunk oslovil, nemusíte (ale můžete) souhlasit s radikálními manifesty – stačí se naladit na podobnou ekologickou vlnu. Ta přitom po vzoru akceleracionismu přiznává, že technologie tu s námi jsou a stále budou, ale o to spíš je musíme využít pro vytvoření udržitelné a harmonické budoucnosti. Do samých základů solarpunku je zakódována nedůvěra k individualis­mu, modernistické touze postavit vše znovu a líp nebo třeba k projektům vyžadujícím používání vzácných kovů. Je v něm vernovské snílkovství i vědomí nemožnosti konzervativního návratu.

Poháněni éterem

Centrálními elementy solarpunkové fikce jsou dosud nezachytitelné substance reprezentující život: éter, draci, do jisté míry sluneční záření, do jehož využívání vkládá lidstvo do budoucna velké naděje, ale i vzpomínky a myšlení organismů. Typické jsou představy stromů/zařízení, které jako energetické zdroje chrání civilizaci ve svém dosahu, případně fungují jako úložiště kolektivního vědění. V širším smyslu bychom k solarpunku mohli přiřadit ale i nedávný britský seriál Roky a roky (2019), který nahlíží s překvapujícím optimismem na technologii ukládání lidských vzpomínek. Revoltu proti hroutícímu se systému v něm završuje extatický přechod umírající hrdinky Edith Lyons do transcendentální existence v cloudu, který znamená i její důvěru v to, že kolektivní vědomí opravený systém nezneužije.

Inženýrský přístup se s nadpozemskou energií spojuje také v jednom ze světů karetní hry Magic: the Gathering. Kaladesh je světem trpaslíků a technologických udělátek neboli thoptér poháněných éterem, jímž jakožto obnovitelným zdrojem argumentují zastánci solarpunkového čtení ságy proti „přízemnějšímu“ steampunku. Navíc Kaladesh představuje revoltu vůči despotickému Konzulátu shromažďujícímu veškeré nové vynálezy pro sebe. Kromě Slunce tu hraje velkou roli také vítr – celý sci­-fi svět pluje v oblacích, a je tak blíž životodárným paprskům.

Do mainstreamu mohly střípky solarpunku proniknout i prostřednictvím multimediální antologie Better Worlds (Lepší světy) vlivného magazínu The Verge z roku 2019. Postapokalyptický svět v krátkém videu St. Juju (2019) zachraňují nekonečné plantáže hub a zmutovaní nomádi schopní přetvořit odpadky na využitelné materiály.

Nádherní poškození

Mezi novými literárními počiny tvoří kánon solarpunkové imaginace především antologie, jako jsou Sunvault: Stories of Solarpunk and Eco­-speculation (Sunvault. Solarpunkové a ekospekulativní povídky, 2017) nebo Wings of Renewal (Křídla obnovy, 2015), která se točí kolem draků. Světy po válkách a přechodu k udržitelnosti v nich definují města osázená solárními panely jako drahokamy. Na rozdíl od hard sci­-fi nečekejte detailní popisy mechanismů technologií mající prohlubovat realističnost – byť někdy zápletku pohání snaha vědců zjistit, co vedlo ke kolapsu minulé civilizace či co by mohlo pomoci k její záchraně.

Mnohem častěji vídáme hrdiny­-mechaniky, kteří si dokážou opravit vlastní raketu nebo jsou ochotní pěstovat rostliny v divočině. Jsou to zásadní dovednosti pro realitu, v níž z obyvatelného světa zbyly jen rozdrobené buňky naděje. Když patnáctiletá Jaci, hrdinka povídky Summer Project (Letní projekt) z Wings of Renewal, najde na svém prahu pochroumaného draka bez nohy, nemusí navzdory číhajícím pytlákům s pomocí váhat ani na vteřinu: s 3D tiskárnou není design nové dračí končetiny nic složitého.

Hranice mezi přírodním a technologickým se v kultuře již dávno rozpíjí a ve světle animované série Jak vycvičit draka (2010–2019) nemůže dračí kyborg už nikoho překvapit. O něco dál jde solarpunková představa draka jako vesmírné lodě z povídky In the Hearts of Dragons (V srdci draka). Vědecké zde koexistuje s magickým: po profesionálním tréninku musejí piloti čekat, zda je jako vhodné k symbióze vyhodnotí samotný organismus dračí lodi.

Solarpunk se dostává i do světa videoher. Na platformě pro nezávislé tvůrce Itch.io jich sice najdete s tímhle tagem jen čtrnáct (je mezi nimi taktický simulátor zemědělství nebo solarpunková adventura), ale témata pokojné spolupráce mezi lidmi a zbytkem přírody se objevují čím dál častěji i ve hrách bez žánrového zařazení. Za všechny můžeme jmenovat mutantskou telenovelu Mutazione (2019), v níž se v kůži hlavní hrdinky učíte zpívat mechům i květinám a snažíte se napravit narušený ekosystém ostrova, jejž zasáhl magický meteorit.

Stávat se součástí řešení

Protagonistka Mutazione se učí být součástí organismu, který udržuje ostrovní ekosystém v chodu, bioložka Marisol se v povídce In the Heart of Dragons z antologie Wings of Renewal doslova stává mytickou bytostí na pomezí technologie a přírody: „Naklonila svá křídla, koupajíc se ve sluneční záři, nabíjejíc své kvantové pohony pro přechod do hyperprostoru. Cítila radost, vzrušení.“ Symbióza předpokládá na straně subjektu vnímavost vůči cizímu světu, zároveň je v solarpunkové imaginaci umožněna vírou v technologie, které nebudou drancovat životní prostředí.

Tento aspekt se neomezuje na fikční světy. Například druhé číslo magazínu Solarpunk Society představuje systém decentralizované měny SEEDS, který oproti dosud dominantním kryptoměnám hodlá svými protokoly zajistit stabilní směnný kurs. „Co kdyby měna mohla odměňovat za organickou produkci potravin? Co kdyby byla navržena tak, aby pomáhala životnímu prostředí vzkvétat (místo aby podporovala jeho vykořisťování)?“ SEEDS slibuje uživatelům podíl na udržitelné produkci potravin.

Na začátku dvacátých let 21. století se na­cházíme ve stavu utopické nouze. Globální perspektiva po rozpadu velkých vyprávění vždy musí brát v potaz aspekt lokální. Právě odtud vyvěrá politika. „Žádnou moc tvořit magické světy nemáme,“ uvědomuje si Naomi Klein, když tváří v tvář hrozbám fosilního kapitalismu volá po vytváření místně specifických společností, které by mnohem víc, než je zvykem, oceňovaly údržbu a péči o životní prostředí.

Jestliže nihilistická individualita cyberpunku rozuměla složitým tokům globálního kapitálu, solarpunk představuje především návrat důvěry v tvořivou činnost i v abstraktní systémy – v to, že mohou fungovat pro dobro lidí i přírody. K politice přistupuje se slovníkem biomechanika se sociálním a environmentálním cítěním. „Nepotřebujeme znovuvynalézat. Předpokladem je, že všechno potřebné už máme. Musíme jen zjistit, kde jsou zdroje a kde komunita, a propojit je,“ prohlásila na CCC kongresu s názvem Solarpunk 2077 německá členka Extinction Rebellion Lu Yen Roloff. Nechť nám k tomu magičtí tvorové ve strojích pomáhají.

Autoři jsou kulturní publicisté.

Text byl publikován v A2 č. 6/2021.