Tomáš Sedláček, mladý ekonomický talent oceněný v USA, nazývá sám sebe kritikem kapitalismu. Zároveň zastává vysokou funkci u bankovního domu a ve volném čase radí politikům, jak na to s hospodářstvím. V jeho osobě se stýká prestižní intelektuál s rebelem a tato kombinace – ideální koktejl serióznosti a napětí – mu dlouhodobě zajišťuje prostor v televizních debatách či novinových rozhovorech a komentářových rubrikách.
Ve světě po globálním finančním kolapsu je další vševědoucí ekonomický poradce tím posledním, co bychom potřebovali. Sedláčkův ekonomický nonkonformismus, vyjádřený jeho osobním krédem: „Není dobrým ekonomem, kdo je jenom ekonomem“, proto i kritickým hlavám nabízí špetku naděje, že tentokrát to bude jinak.
K tomu, abychom skutečně řešili aktuální problémy, potřebujeme aktuální analýzu, a nikoli moralizování, které se pro svou odtrženost od reality stává zcela planým.
Nejpozději od vydání knihy Ekonomie dobra a zla se Sedláček pokouší propojit ekonomickou gramotnost s morálními a politickými otázkami. Pouhým odkazem na nonkonformitu či kontroverznost lze ale těžko vysvětlit častý odpor těch, kteří jen těžko odmítnou naději na otevřenější pohled na současný svět.
Zdálo by se paradoxní, že Sedláček sklízí nejostřejší kritiku právě zleva; od těch, kteří si odmítají připustit možnost, že alternativa neexistuje. Nevěřím, že je důvod pochybovat o jeho bytostně humanistickém a sociálním cítění.
Sedláčkovým problémem totiž je, že se neustále chytá do pasti vlastního kréda. Otevřenost pohledů zaměňuje s bezbřehou vyprázdněností, v níž platí, že možné je všechno. To je přinejmenším špatná věda. Ekonomie dobra a zla je bezpochyby zábavným a čtivým dílem, ale jako intelektuální práce neobstojí ani jako kniha o dějinách ekonomie, ani jako ekonomicky zaměřená kniha o dějinách.
Nejde však jen o jednu pět let starou knihu. Sedláčkův přístup k vágně definované „multidisciplinaritě“ je bohužel stejně bizarní i dnes, jak opakovaně dokazuje ve svých mediálních výstupech. Na svém blogu se pravidelně vymezuje vůči ekonomii jako zbytněle racionální mechanicko-technické disciplíně ženoucí se za definicí efektivity. Ekonomii jeho vlastními slovy chybí ohled na ducha, duchovno či humanitu.
S křesťanstvím nejdál dojdeš
Chtělo by se zvolat: U všech aktiv, samozřejmě! K tomu ale není hned potřeba vytahovat Gilgameše, Ježíše nebo Tomáše Akvinského. Pokud je totiž Sedláček alespoň ekonom, potom je fascinující, jak málo zná tradici své vlastní vědy nebo alespoň alternativní přístupy k ní. Co ví Sedláček o ekonomických neoklasicích Knutu Wicksellovi a LéonuWalrasovi,? Co ví o tzv. Cambridgeské polemice o definici kapitálu? Co ví o různých interpretacích Sayova „zákona“? Co skutečně ví o Keynesovi? A pokud se máme bavit spíše o dějinách než teorii, proč nemluví o poválečném dolarocentrickém uspořádání a o děsivém otevření sociálních a ekonomických nůžek v sedmdesátých letech?
K tomu, abychom skutečně řešili aktuální problémy, potřebujeme aktuální analýzu, a nikoli moralizování, které se pro svou odtrženost od reality stává zcela planým. Planým proto, že již dávno existuje bohatá tradice ekonomického a sociálního myšlení, která je otevřeně kritická vůči zkostnatělému systému jak v ekonomické vědě, tak v jejím politickém uplatňování. Tato tradice se snaží vysvětlovat, že současný stav věcí není jenom nehumánní, nemorální či prostý hodnot, ale je také iracionální. Se Sedláčkem prostě nelze souhlasit v tom, že technicismu ekonomie dá lidskou tvář Bůh.
Lidé hledající alternativu mají přitom dobrý důvod být vůči takovému druhu „kritiky“ obezřetní. Není náhoda, že masivní otevírání společenských nůžek doprovázel v USA stejně jako v Británii sedmdesátých let vzestup neokonzervativců. V českém kontextu by nás nemělo překvapovat, že „T“ ve zkratce TOP 09 znamená tradici či že se ODS označuje za konzervativní stranu. Na pravé straně politického spektra se již dlouho absence sociálního ohledu zakrývá a zaklíná (rádoby) křesťanskou rétorikou.
Stejně jako u této údajně konzervativní, tradiční či křesťanské politiky je rozpor mezi hodnotami a prosazovanou politikou nejpatrnější, když skutečně dojde na lámání chleba. Jakmile proti asociální politice vládní koalice TOP 09, ODS a VV uspořádali v roce 2012 společnou demonstraci odboráři a celá řada občanských iniciativ, pražský arcibiskup neváhal a demonstranty označil za „lůzu“. Podobně ani v oprávněně kritizovaném textu neponechává Sedláček nic náhodě a pro Řeky a všechny kritiky byť jen některých aspektů evropské integrace má nachystanou rovnou psychiatrickou diagnózou. Že přitom jeho „intelektuální“ argumentace nemá nic společného s ekonomií, psychologií ani politologií, to mu jaksi nevadí.
Tomáš Sedláček tak ve finále není ani kritikem, ani prorokem. Zastává roli fíkového listu neoliberalismu. Zajímalo by mě, jestli si to vůbec uvědomuje.
Autor studuje práva.