Jiří Smlsal umístil hlavní tezi svého článku Skautská politika paměti. Vlastní ideologii hnutí nevnímá přímo do titulku. Jeho text z 10. března se ji sice snaží podepřít, ale bohužel s každým dalším odstavcem ukazuje, že vlastní ideologii nevnímá především sám autor. Jeho článek totiž charakterizuje (pro ideologické texty typická) argumentační nepoctivost, hraní na city a samovolné nakládání s fakty tak, aby podpořily autorovu hlavní myšlenku. Celá kritika projektu Zkušenost totality vypovídá především o tom, že Jiří Smlsal kritizovaný projekt vůbec nezná. A znát jej ani nemohl – jeho výstupy se prezentují teprve v těchto dnech.
Autor totiž (aniž by o tom věděl) nekritizuje současný projekt Zkušenost totality, ale šest let starý projekt Skautské století, v jehož rámci mladí skauti zaznamenávali příběhy svých předchůdců. Konkrétně tepe do čtyřicetistránkové metodiky, která byla vytvořena v roce 2014 na základě vzniklých nahrávek a nabytých zkušeností pro vedoucí skautských oddílů a která se snaží ukazovat, jakými způsoby lze problematické 20. století probírat s dětmi.
V zajetí pojmu totalita
V prvních odstavcích se Smlsal vypořádává s pojmem totality, který má projekt ve svém názvu. A bezděky tím potvrzuje, že se toto téma, přinejmenším v mediálním prostoru, stalo už naprostým kýčem. Hra o slovo totalita se totiž u Smlsala odvíjí v předem předpokládatelných kolejích – napřed konstatuje, že je to problematický pojem, pak zaútočí na instituci Ústavu pro studium totalitních režimů a následně uteče k tomu, že „totalitární pohled na dějiny (…) v jistém smyslu i nechtěně heroizuje komunistický režim, který měl ke všemocnosti (a mnohdy i k základní efektivitě) velmi daleko.“ O nějaké „všemocnosti“ se ale v žádném z projektů Skautského institutu nemluví (ví to dobře i Smlsal, proto necituje) a efektivitu vůči skautům komunistický režim prokázal. Skauting byl v roce 1948 zakázán a rozvrácen sérií politických procesů. Po krátkém obnovení hnutí v letech 1968–70 byl zrušen znovu. Opět velmi efektivně a ne bez vynalézavosti – samozřejmě již bez monstrprocesů, ale soustavným tlakem na vrcholné představitele Junáka, kteří svou organizaci nakonec sami potupně zrušili a doporučili vlastním členům vstup do Pionýrské organizace SSM, kam byl předtím (dle vzpomínek pamětníků také poměrně efektivně) převeden veškerý majetek jednotlivých oddílů. Tolik k režimu, který měl daleko „mnohdy i k základní efektivitě“.
Skauti si vyvzdorovali, aby se nemuseli zapojit do předvojenské přípravy. Představa militantních skautů nadržených na to, až budou moct někomu rozbít hlavu, zde získává trhliny.
Smlsal pokračuje: „Démonizace minulého režimu navíc může přispívat k zablokování společenské diskuse a hledání konsenzu, protože upírá hlas lidem, jejichž ‚zkušenost totality‘ byla výrazně jiná než zkušenost obětí nebo odpůrců režimu.“
O démonizaci komunistického režimu se možná dalo mluvit v devadesátých letech, nikoli teď. Pokud českou mediální diskusi o minulosti něco opravdu blokuje, není to soustředění na pachatele a oběti a používání pojmu totalita, ale neuvěřitelná nepoctivost a nedůslednost, se kterou se toto téma neustále probírá. Na její vlně se veze i Jiří Smlsal – aniž by si dal tu práci a podíval se, jaké příběhy jednotlivé instituce opravdu sbírají a schraňují. Projekt Skautské století totiž nikdy nezaznamenával jen paměti obětí nebo odpůrců režimu, mezi 146 nahrávkami zveřejněnými v archivu Paměti národa jsou i mnohem problematičtější osudy. Na některé ostatně upozorňují i autoři metodiky. Například Zbyněk Hála, budoucí předseda stranické skupiny v Junáku, nebo Jiří Haškovec, který se v padesátých letech již jako pionýr podílel na kampani proti Junáku. To už se ale Smlsalovi nejspíše nehodilo do krámu, protože jinak by nemohl konstatovat, že „skautská metodika stojí na černobílém oddělování režimu a společnosti, ideologie a pravdy, nestvůr a hrdinů“.
Stejně tak se mu pro jeho text nejspíše nehodil fakt, že zmiňovaný projekt (chybně pojmenovaný jako Století skautingu, správně Skautské století) nevznikal ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, ale s projektem Paměť národa. Ten sdružuje organizaci Post Bellum, Český rozhlas, a ano, i Ústav pro studium totalitních režimů, který se ale na jeho realizaci fakticky nijak nepodílel, protože rozhovory s pamětníky natáčeli sami skauti. Bez tohoto „institucionálního posvěcení“ státního ústavu na výklad dějin, jak by Smlsal nejspíše rád ÚSTR viděl, to ovšem celé nezní tak děsivě. Otázkou tedy je: kdo je v dnešní debatě démonizován – socialistické Československo, nebo instituce, které se snaží zabývat minulostí?
Nejkřiklavější příklad
Smlsal dále sice slibuje, že uvede „několik nejkřiklavějších příkladů“ černobílého vidění světa, kterého se skauti dopouštějí, nakonec však cituje z jejich metodiky pouze jeden: „Rozbíjení všech možných přátelských svazků bylo v praxi hlavní metodou totalitního režimu. Proto také zakázal všechny možné organizace, nebo je zcela podřídil pod svůj dozor, a tím je zbavil možnosti být prostorem pro důvěru, z níž přátelství vyrůstá.“
K tomu Smlsal dodává, že autoři dotahují myšlenky Hannah Arendtové (o které není v textu ani zmínka) „do komických závěrů“, jestliže „komunistický režim měl usilovat o zničení Junáka, aby zničil přátelství a vytvořil ony arendtovské atomizované jednotlivce“ (ani tento pojem se v metodice nevyskytuje). Co je tedy na tom popisu komického? Jen to, že Arendtová už mezi mladými historiky vyšla z módy a že si Smlsal chtěl kopnout trochu do ní a trochu do skautů, aniž by realitu normalizačního skautingu znal. Právě snaha zůstat se svými svěřenci pohromadě vedla mnoho vedoucích k tomu, aby přešli v roce 1970 do pionýrských oddílů. A to i z pohnutek typu „aby nám zůstala klubovna“, z dnešního pohledu možná absurdních, nicméně setkávat se na ulici nebo u sebe doma ve sklepě tehdy jen tak nešlo. Respektive: málokdo k tomu měl odvahu. Mnozí to odnesli – ani ne tak perzekucí jako spíše vahou ústupků, které činili proto, aby mohli pracovat s dětmi a nějaký „prostor pro důvěru a přátelství“ udržovat.
Právě rozdrobenost byla přece jednou z hlavních charakteristik normalizace. Proto byla takovým zjevením Charta 77, skupina lidí různých názorů a zkušeností, kterým se společně dařilo formulovat to podstatné. To se skautům nikdy nepodařilo. Každý oddíl bojoval sám za sebe, za zachování své skautské identity. Některé oddíly úspěšněji, jiní vůdci musí s odstupem konstatovat, že ze skautských principů zůstalo v jejich oddíle zachováno pramálo. Pamětníci, kteří tu dobu zažili, popisují jako nejhorší právě nemožnost porovnávat s ostatními svou činnost a zhodnotit třeba i své ústupky vůči režimu. Ti, kterým se ke konci osmdesátých let podařilo na oficiálních nebo ilegálních akcích potkat jiné skryté skauty, to popisují takřka jako zázrak. Dokladem může být například to, že před pár dny po předpremiéře filmu Skauti bez lilie, který se právě strategiemi přežití jednotlivých skautských oddílů zaobírá, bylo častou reakcí skautských pamětníků naprosté překvapení nad tím, jak ostatní přežívali.
Atomizace přetrvala dodnes a mimo jiné zapříčinila velké rozkoly v hnutí během devadesátých let, kdy jedni vyčítali druhým, že kolaborovali, a druzí těm prvním, že coby ilegální skauti nejsou pořádní skauti. O pluralitu názorů tehdy nebyla nouze, zato na poctivou reflexi bylo ještě brzy. Teď se o ni současní skauti právě projektem Zkušenost totality pokouší, dle mého celkem odvážně. Mohu to říct, protože jsem autorem jednoho z výstupů současného projektu Zkušenost totality, který Jiří Smlsal kritizuje. Náš film Skauti bez lilie bude mít premiéru 23. dubna 2017 v Městské knihovně. Pana Smlsala tímto srdečně zvu – může si být jist, že narazí na pluralitu, kterou by asi nečekal.
Tolik k ilustraci úvodní teze, že Jiří Smlsal kritizuje projekt, jehož výsledky ještě nemohl vidět. Podobně absurdní je, že „zásadní slabinu vzdělávacího projektu“ ilustruje Smlsal na zcela dílčím článku Jitky Radkovičové o židovském skautingu, který se zmíněnou metodikou nijak nesouvisí. Jen je umístěn na stejném webu.
Hnědá je barva vaše
Co k potupení skautingu ještě chybí? Ukázat ho jako nahnědlou militantní organizaci. O to se Smlsal pokouší v závěru svého článku. Začíná větou: „Ani historie skautingu není pouze historií pěšáků svobody. Jeho militaristické kořeny poznamenaly i československý kontext. Prvorepublikový Junák, který v současné době slouží jako vzor a ideál.“ Opravdu? Komu? Dnešním skautům, tak jak je znám, sotva. „Heslo ‚Buď připraven!‘ bylo chápáno také ve smyslu službě státu a podoby této služby nebývaly vždy ušlechtilé. Za první světové války se tak skauti zapojili do válečné mašinérie.“ Pravda přitom je, že skauti si vyvzdorovali, aby se nemuseli zapojit do předvojenské přípravy. Zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík byl sice donucen při jistém vojenském cvičení vítat rakouské hodnostáře, ale skauti během manifestace stáli v zázemí připraveni poskytovat první pomoc. Představa militantních skautů nadržených na to, až budou moct někomu rozbít hlavu, zde získává trhliny. To, že služba skautů vlasti byla podstatnou součástí protinacistického odboje, Smlsal opět ani nezmíní, vždyť by mu to nabourávalo historický obraz skautů, který vykresluje.
Smlsal se pokouší svou tezi ještě posílit: „Bylo by zajímavé podrobit výzkumu, nakolik se organizační struktura i základní fungování Skauta lišilo od Pionýra, ale také třeba od Hitlerjugend. Obě tyto organizace totiž do určité míry na skauting navázaly, a to i v personální rovině.“ – Zde mi, přiznám se, padá čelist. Zaprvé otázka podob organizační struktury jednotlivých dětských organizací je irelevantní. Ano, skauting byl modelem pro ostatní organizace, které od něj převzaly způsoby organizování mládeže. Ale něco z toho vyvozovat, respektive vůbec se tím zabývat, je stejně absurdní jako psát komparativní analýzu na způsoby fungování redakce Peroutkových a Babišových Lidových novin. Smlsal se ale navíc dopouští nehoráznosti, když v jedné větě spojuje Pionýra a Hitlerjugend – a implikuje, že u obou existovalo „v personální rovině“ jisté propojení se skauty. Těžko dohledat, odkud čerpal, nejspíš z Aeronetu. Českoslovenští skauti totiž v Hitlerjugend nikdy nebyli.
V jednom s Jiřím Smlsalem naprosto souhlasím: tepat do zavedených organizací je třeba a přijde mi skvělé, že se skauti do bolavých a rozporných oblastí vlastní historie pouští. Třeba špatně. Pak ale musí být kritika vedena se znalostí věci a s větším rozmyslem, jinak se z ní stane jen emotivní blábolení. A toho je všude dost.
Autor je vedoucí audiovizuálních projektů Post Bellum.