Foto Voice of America, CC0 1.0
Více než týden pokračují záchranářské práce v zasaženém regionu jihovýchodního Turecka a severozápadní Sýrie, oblasti, která se rovná velikosti Německa, a kterou minulé pondělí zasáhla dvě ničivá zemětřesení o síle 7,7. a 7,4 Richterovy škály. Rozsah škod je fatální – o domov přišlo více než milion lidí, o život více než 40 tisíc a dalších předpokládaných 100 tisíc těl se nachází stále pod sutinami. Naděje na to, že se podaří nalézt těla stále živá, každým dnem klesají.
Vyproštění dvaačtyřicetileté Melike po 222 hodinách od katastrofy se rovná spíše zázraku, dohromady se podařilo zachránit přes 8 tisíc zasypaných. Práce nadále komplikuje velmi chladné počasí a také mohutné dotřesy, které na některých místech dosahují 6 stupňů Richterovy škály. Koordinace na místě je navíc velmi nepřehledná – nejen že některé provincie čekaly na pomoc více než dva dny a tisíce lidí tak spalo pod širým nebem bez vody a jídla, ale vláda již také zahájila odklízení trosek stroji na místech, kde stále ještě probíhají záchranné operace. Španělský tým záchranářů kvůli špatné koordinaci opustil region, stroje podle jejich slov zabily ty, kteří mohli být zachráněni. Jiné týmy a dobrovolníci z řad nevládních organizací, které na místě operují (především Pátrací a záchranná organizace AKUT a Platforma pro solidaritu AHBAP), si vyslechli, že už nejsou potřeba, přestože již několik přeživších zemětřesení následně podlehlo chladu či hladu. Je jasné, že každá pomoc je klíčová.
Nejsme v pohodě
Prezident Recep Tayyip Erdoğan čelí mohutné kritice opozice za to, že reakce státních složek nebyla a není dostatečná. Na proslovu v jednom z epicenter zemětřesení v Kahramanmaraş sice uznal, že první den měla jeho odpověď na událost nedostatky, ihned poté se ale prý podařilo situaci dostat pod kontrolu. Za viníka nepohotové reakce označil počasí a nemožnost být dost dobře připraven na katastrofu takového rozměru. „Nyní jsme v pohodě a nadále budeme v pohodě, k takovým věcem prostě dochází,“ dodal. Sociální sítě posléze zaplavil hashtag „nejsme v pohodě“ (#rahatdeğiliz) reflektující reálné pocity lidí v zasažených oblastech. Panuje v nich obrovský vztek a smutek, lidé se zoufale tážou, „kde že jsou ony teplé ruce státu?“ a „proč sem neproudí žádná pomoc? Musíme hrabat vlastníma rukama.“
Doslova neuvěřitelně se v této souvislosti jeví čtvrteční krok vlády, která se pro údajné šíření dezinformací rozhodla Twitter zablokovat, byť o záchraně životů rozhodovaly minuty.
Hlavním kanálem pomoci se přitom stal Twitter a další sociální sítě, na kterých lidé sdílejí své polohy a humanitární organizace je využívají ke koordinaci a lokalizaci. Doslova neuvěřitelně se v této souvislosti jeví čtvrteční krok vlády, která se pro údajné šíření dezinformací rozhodla Twitter zablokovat, byť o záchraně životů rozhodovaly minuty. Po obrovské vlně kritiky vláda naštěstí přístup obnovila, to že jí jde o kontrolu mediálního prostoru, je ovšem téměř nepochybné. Pár měsíců před volbami může taková událost leccos rozdmýchat a jedinou možností, jak ji kritizovaná AKP může využít ve svůj prospěch, je diskurzivně ji ovládnout – hovořit o ní jako o osudu, o obětech jako mučednících a vinit výhradně přírodu.
Past populismu
To, že je zemětřesení výhradně přírodní katastrofou, je ovšem daleko od pravdy. Jedná se sice o přírodní jev, škody, které napáchá ale závisí především na tom, zda je dobře vybudovaná infrastruktura budov a síť záchrany. Ačkoliv šlo o katastrofu obrovských rozměrů, to, co ji učinilo natolik smrtící, byly lidmi vybudované systémy nerovnosti a korupce. Jihovýchod Turecka je zčásti obývaný Kurdy a také syrskými uprchlíky, kteří do něj utekli před občanskou válkou, jež sužuje jejich vlastní zemi od roku 2011. Mnoho z nich žije na hranici chudoby a nemá přístup ke vzdělání či práci. Většina Syřanů v regionu potřebovala humanitární pomoc již před zemětřesením a nerovná je tedy i jejich šance na zotavení nyní.
Oprávněný je také údiv celého světa nad kompletními sídlišti srovnanými se zemí a budovami padajícími jako domečky z karet. Za nedodržení stanov pro výstavbu budov z roku 1999, kdy Turecko zasáhlo podobně ničivé zemětřesení, byly vydány zatykače na více než 100 představitelů stavebních společností. Někteří z nich byli zadrženi na letišti při snaze opustit zemi. Zatýkání developerů ovšem není finálním řešením, byť jsou spoluzodpovědní. Oficiální povolení byla vydána městskými úřady tam, kde neměla být, anebo zasáhl přímo stát udělením takzvaných stavebních amnestií. Tyto amnestie v podstatě znamenají úplatek – stát nějakou dobu ignoruje to, že stavební firma dělá něco nezákonného (staví budovu na špatném místě, nebo špatně) a poté, co firma zaplatí, je jí přestupek odpuštěn.
Takto přišla katastrofa
Takových amnestií bylo podle šéfa Svazu komor inženýrů a architektů uděleno až 75 tisíc, ačkoliv budovy bezostyšně porušovaly předpisy proti zemětřesení na místech, která jsou vůči otřesům obzvlášť riziková. Připomeňme, že Turecko stojí na malém anatolském bloku, který prochází zlomem dvou litosférických desek, arabské a euroasijské, a k zemětřesení tu je tedy vysoká pravděpodobnost. Šéf svazu takové amnestie označil za politický zločin. Nejednalo se navíc pouze o obytné domy, ale také budovy sloužící městu včetně nemocnic, které se tak při pondělní katastrofě proměnily v lidské pohřebiště.
V roce 2019 se přitom R. T. Erdoğan chlubil, že udělením amnestií vyřešil velmi důležité problémy provincií Gaziantep a Kahramanmaraş (obě epicentra zemětřesení) a populisticky si tak získal hlasy mnoha Syřanů, kteří se do nestabilních budov mohli nastěhovat. Člen parlamentu opoziční strany CHP Tuncay Özkan zveřejnil vystoupení Erdoğana na sociálních sítích s komentářem „takto přišla katastrofa.“ Sociální sítě také zaplavila fotografie naprosto neponičené budovy stavebních inženýrů mezi troskami obytných budov v provincii Hatay.
Felaketi böyle çağırdı! pic.twitter.com/rYZMGT0zqp
— Tuncay ÖZKAN (@ATuncayOzkan) February 11, 2023
Kam zmizela politika?
Bydlím nyní u kamarádky, která se narodila v provincii Kocaeli, epicentru zemětřesení z roku 1999 o magnitudě 7,4 Richterovy škály. Bylo jí tehdy osm a vypráví, jak strávila celých šest měsíců v provizorním stanu. Již tehdy se vedly debaty o tom, jak dojde ke zpřísnění stavebních předpisů, které slibovala i nynější vládnoucí AKP, jež se dostala k moci právě v době, kdy v zemi doznívaly ekonomické důsledky zemětřesení – v roce 2002. Nezisková organizace Platforma pro přezkoumání ve své zprávě uvádí, že AKP splnila pouze tři sliby z osmi, kterými se zavázala lépe připravit zemi na důsledky možné katastrofy, a to i přesto, že již od svého nástupu, tj. přes 20 let, aktivně vybírala daně proti zemětřesení. Namísto, aby vhodně využila oněch v přepočtu 860 miliard korun, které na daních vybrala, podařilo se jí paralyzovat veškeré funkce státu.
Efektivní záchranná síť, efektivní využití daní a efektivní spolupráce radnic se stavebními firmami by měly být předmětem politiky. Ta se v posledních dvaceti letech proměnila ve službu klientelismu, chamtivosti a korupci a její důsledky dnes přímo dopadly na těla lidí. Na stavebních amnestiích v regionu si stát vydělal v přepočtu bezmála 40 miliard korun, rozhodl tím o smrti pro více než 40 tisíc lidí. Včera také oficiálně skončilo týdenní období státního smutku, truchlit lze ovšem při takovém hněvu jen velmi těžce. „Moje dítě zemřelo zimou a deštěm, proč jste nepřišli včera?“
Otevři palác!
Rozhněvaní jsou také akademici a studenti vysokých škol, o jejichž distanční výuce po celý následující semestr rozhodl R. T. Erdoğan a Rada pro vysokoškolsské vzdělávání (YÖK) minulý týden. Rozhodnutí se týká všech státních škol, jejichž koleje musí být okamžitě vyprázdněny, aby tak posloužily k ubytování postižených z regionu. Nejenže vysokoškolské koleje, které mají kapacitu 678 tisíc nevyhovují potřebám lidí (nemají například kuchyně), jsou zároveň v mnoha městech jedinými domovy studentů, kteří za vysokoškolským vzděláním odjeli od své rodiny. Kromě lidí ze zasažených provincií tak činí stát bezdomovce i ze studentů. Ti, se kterými jsem měla možnost hovořit, také cítí přímý útok na jejich právo shromažďovat se a diskutovat, které nejintenzivněji probíhá právě v prostorách univerzity.
Distanční výuka pro mnoho studentů z postižených regionů navíc není možná, jelikož nevlastní dostatečnou technickou podporu a o její distribuci stát zatím neinformoval. Opozice i akademická obec také upozorňují na nedostatky distanční výuky, která byla pro mnoho studentů realitou při pandemii covidu, a navrhuje využít prázdné hotely, penziony, veřejné rezidence nebo prázdné budovy patřící státu, jež by svou výbavou i účelem posloužily obětem zemětřesení mnohem lépe. Bývalý předseda prokurdské a levicové strany HDP Selahattin Demirtaş se zpoza vězeňských mříží Erdoğana ptal, proč nevyprázdní namísto studentských kolejí svůj palác.
Üniversiteleri kapatarak sadece yeni mağdurlar yaratmış olacaksın!
Yurtları boşaltacağına Saray'ı boşalt! pic.twitter.com/b6oCnLuPT7
— Selahattin Demirtaş (@hdpdemirtas) February 11, 2023
Sýrie na druhém místě
V ještě katastrofálnější situaci se nachází oběti zemětřesení na severozápadu Sýrie, jejíž záchranný systém je oslaben občanskou válkou, která území rozdělila vedví. Největší část postižené oblasti, ve které dlouhodobě operuje Nobelovou cenou míru oceněná humanitární organizace Bílé přilby, patří povstaleckým skupinám. Druhá část je pod vládou režimu Bašára al-Asada zatíženého hromadou sankcí USA. I přes katastrofální dopady zemětřesení USA odmítlo sankce zmírnit a na území může nadále proudit pomoc pouze jedním humanitárním koridorem. Do města Jandaris západně od Aleppa například nedorazila ještě žádná mezinárodní pomoc. Malé město přitom hlásí už 1 200 obětí.
Syřané, které válka vysídlila právě do postižené oblasti Turecka, navíc čelí antiimigrační rétorice a rasismu. Rabování, ke kterému v regionu dochází a vyžádalo si již stažení některých záchranářských týmů kvůli bezpečnosti, je přisuzováno výhradně Syřanům. Na Twitteru kolují videa velmi násilného chování armády a nezávislý deník Bianet dokonce přinesl zprávu o zabití jednoho ze syrských mladíků, ke kterému došlo, zatímco byl ve vazbě za loupež v obchodě s alkoholem a cigaretami. Antiimigrační diskurz a dezinformace o chování Syřanů sdílí na sociálních sítích především předseda krajně pravicové strany Vítězství (Zafer partisi) Ümit Özdağ, který Syřany jmenoval viníky zemětřesení hledajíc společného nepřítele, aby sňal zodpovědnost z tureckých politických představitelů a odpoutal pozornost od jejich vlastních selhání.
Nejsme ve válce
Přestože zemi spojuje obrovská vlna solidarity a občanská společnost pracuje na plný plyn – jen v Istanbulu, ve kterém se nacházím, došlo k velmi rychlé mobilizaci pomoci a bylo cítit obrovské nasazení všech, kdo mohli pomoc nabídnout – převládá zde smutek a hněv. Není žádným překvapením, že z řad AKP již došlo k návrhu na přesunutí prezidentských a parlamentních voleb, které jsou v tuto chvíli naplánované na 18. června. Bývalý člen parlamentu Bülent Arınç se odvolal na 74. článek Ústavy, který dovoluje posunutí voleb v případě války, a argumentoval, že „by obyvatelé měli být v tak stresové situaci voleb ušetřeni.“ Lídr opoziční CHP Kemal Kılıçdaroğlu ihned reagoval slovy, že „přece nejsme ve válce a posunutí voleb by tudíž bylo protiústavní.“
R. T. Erdoğan ovšem již minulý týden v deseti provinciích vyhlásil tříměsíční výjimečný stav, i přesto, že těžce zasažené provincie již byly prohlášeny za „oblasti katastrofy“, což umožnuje přijímat všechna nezbytná opatření. Prezident však za výjimečného stavu rád vládne – dovoluje mu obcházet legální rámce a vytvářet nové podle vlastní libovůle. Do 74. článku Ústavy by tak mohl přidat kromě války i ničivé přírodní katastrofy. Jako velmi ničivé se zatím zdají být poslední měsíce pod vládou AKP, z níž nikdo kvůli katastrofální reakci na zemětřesení nerezignoval na svou funkci – jenže právě takových pohrom by lidé měli být ušetřeni.
Autorka studuje blízkovýchodní studia se specializací na Turecko a sociokulturní antropologii.