Foto Flickr, CC BY-SA 2.0
Po ruském útoku na Ukrajinu jsem se opět styděl za to, že jsem občanem Slovinska. Slovinská vláda okamžitě prohlásila, že je připravena přijmout tisíce ukrajinských uprchlíků, kteří utíkají před ruskou okupací… Dobře, ale když Afghánistán padl do rukou Tálibánu, tatáž vláda prohlásila, že Slovinsko není připraveno přijmout žádné uprchlíky – zdůvodnění znělo, že místo útěku by tam lidé měli zůstat a bojovat proti Tálibánu se zbraněmi v rukou. Stejně tak před pár měsíci, když se tisíce uprchlíků z Asie snažily dostat z Běloruska do Polska, slovinská vláda nabídla Polsku vojenskou pomoc s tím, že dochází k útoku na Evropu. Existují tedy zjevně dva druhy uprchlíků: „naši“ (evropští), tedy „skuteční uprchlíci“, a pak ti ze třetího světa, kteří si naši pohostinnost nezaslouží. Slovinská vláda formulovala 25. února na Twitteru toto rozlišení jasně: „Uprchlíci z Ukrajiny přicházejí z prostředí, které je v kulturním, náboženském i historickém ohledu něčím zcela jiným než prostředí, z něhož přicházejí uprchlíci z Afghánistánu.“ Po pobouření, které tento tweet vyvolal, byl brzy stažen – džin obscénní pravdy už však byl z lahve vypuštěn.
Západ si nemůže dovolit ignorovat třetí svět
Nezmiňuji se o tom, abych moralizoval, ale proto, že si myslím, že taková „obrana Evropy“ bude mít pro západní Evropu v probíhajícím globálním boji o geopolitický vliv katastrofální následky. Média se nyní soustřeďují na konflikt mezi západní „liberální“ a ruskou „euroasijskou“ sférou, přičemž každá strana obviňuje tu druhou, že představuje hrozbu: Západ podněcuje „barevné revoluce“ na Východě a obkličuje Rusko expanzí NATO; Rusko se brutálně snaží obnovit svou kontrolu nad bývalou sovětskou sférou vlivu a nikdo neví, kde se zastaví. Již dalo najevo, že nebude jen stát a přihlížet, pokud se Bosna a Hercegovina přiblíží k NATO (což pravděpodobně znamená, že podpoří oddělení srbské části od Bosny). To vše je součástí širší geopolitické hry – stačí připomenout ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii, která zachránila Asadův režim.
Naším skutečným úkolem je přesvědčit země třetího světa, že jim tváří v tvář globálním problémům můžeme nabídnout lepší alternativu, než představují Rusko nebo Čína.
Západ však do značné míry ignoruje třetí, mnohem větší skupinu zemí, které dnešní konflikt většinou jen pozorují: třetí svět sahající od Latinské Ameriky po Blízký východ, od Afriky po jihovýchodní Asii. Ani Čína není připravena plně podpořit Rusko, má ovšem své vlastní plány: 25. února Si Ťin-pching v poselství Kim Čong-unovi uvedl, že Čína hodlá společně s korejskou stranou pracovat na rozvoji přátelských vztahů a spolupráce mezi Čínou a KLDR „v nové situaci“, což je odkaz na ukrajinskou válku. Panují obavy, že Čína využije „nové situace“ k „osvobození“ Tchaj-wanu.
Proto nestačí jen opakovat věci, které nám připadají samozřejmé, jakkoli je pravda, že jazyk, který Putin používá, vypovídá o mnohém. Dne 25. února Putin vyzval ukrajinskou armádu, aby se chopila moci ve své zemi a svrhla prezidenta Zelenského, a prohlásil, že „pro nás bude jednodušší se dohodnout s vámi“ než s „tou bandou narkomanů a neonacistů“ (tedy ukrajinskou vládou), která si „vzala ukrajinský lid za rukojmí“. Měli bychom také věnovat pozornost tomu, jak Rusko každé protiopatření okamžitě militarizuje: když západní státy zvažovaly možnost vyloučit Rusko ze systému SWIFT, Rusko odpovědělo, že se to rovná válečnému aktu – jako by Rusko už nezačalo skutečnou válku ve velkém měřítku!
Další mrazivý příklad: „Každému, kdo by uvažoval o vměšování se do našich záležitostí: pokud to uděláte, budete čelit důsledkům, jaké jste ve vašich dějinách ještě nepoznali.“ To Putin prohlásil 24. února, když oznámil zahájení vojenské intervence na Ukrajině. Zkusme toto prohlášení brát vážně: „zasahování zvenčí“ může znamenat mnoho věcí, včetně vyslání obranného vojenského vybavení na Ukrajinu. A „důsledky jaké jste ve vašich dějinách ještě nepoznali“? Evropské země čelily dvěma světovým válkám s miliony mrtvých, takže horší může být pouze jaderné zničení. Tato radikalizace by nás měla znepokojovat: většina z nás očekávala, že Rusko pouze obsadí dvě „republiky“ ovládané ruskými separatisty nebo v krajním případě celou oblast Donbasu – totální invazi na Ukrajinu opravdu nikdo nečekal.
Svalovat vinu na Západ nestačí
Ti, kdo podporují Rusko nebo alespoň projevují jisté „pochopení“ pro jeho činy, jsou skupinou podivných kamarádů. Snad nejsmutnější na celé věci je, že nemálo liberálních levičáků si myslelo, že krize je jen blafování, protože přece obě strany vědí, že si nemohou dovolit válku. Jejich přesvědčení bylo následující: „Jen klid, neztrácejte nervy a nic se nestane.“ Bohužel musíme uznat, že Biden měl pravdu, když před deseti dny řekl, že se Putin rozhodl k invazi. Po ruské agresi pak někteří lidé na „levici“ (nemohu zde to slovo použít bez uvozovek) svalují vinu na Západ. Je to známý příběh: NATO pomalu svíralo a destabilizovalo Rusko, vojensky ho obkličovalo, podněcovalo barevné revoluce a ignorovalo zcela oprávněné obavy Ruska. Stačí připomenout, že Rusko bylo v minulém století dvakrát napadeno ze Západu… Je v tom samozřejmě zrnko pravdy, ale říkat pouze toto je stejné jako ospravedlňovat Hitlera svalováním viny na nespravedlivou Versailleskou smlouvu, která zničila německé hospodářství. A také se tím vlastně říká, že velké mocnosti mají právo kontrolovat své sféry vlivu a obětovat autonomii malých národů na oltář globální stability. Putin opakovaně tvrdil, že byl nucen vojensky zasáhnout, protože neměl jinou možnost – svým způsobem je to pravda, ale musíme vznést klíčovou otázku: vojenská intervence se jeví jako pro Putina nevyhnutelná pouze tehdy, pokud předem přijmeme jeho vizi globální politiky coby boje velmocí o sféry vlivu.
A co Putinova obvinění Ukrajiny z fašismu? Mimochodem, je zvláštní charakterizovat Zelenského, žida, který během holocaustu přišel o mnoho rodinných předků, jako neonacistu. Měli bychom otázku spíše otočit a směřovat ji na samotného Putina: všichni, kdo o něm mají nějaké iluze, by si měli povšimnout skutečnosti, že se obrací k dílu filosofa Ivana Iljina, ruského politického teologa, který poté, co byl na počátku dvacátých let minulého století vyhoštěn ze Sovětského svazu na slavném „filosofickém parníku“, obhajoval proti bolševismu a západnímu liberalismu svou vlastní verzi ruského fašismu: stát jako organické společenství vedené otcovským monarchou. Pro Iljina je společenský systém jako tělo, každý z nás má v tomto těle své místo a svoboda znamená znát své místo. V souladu s tím je pro Iljina demokracie rituálem: „Hlasujeme pouze proto, abychom stvrdili kolektivní podporu našemu vůdci. Vůdce není legitimizován ani zvolen našimi hlasy.“ Nefungují snad právě takhle ruské volby v posledních desetiletích? Není divu, že Iljinova díla se nyní v Rusku masově dotiskují a jejich výtisky se zdarma rozdávají státním aparátčíkům a vojenským brancům.
Alexandr Dugin, Putinův dvorní filosof, jde v Iljinových stopách, jen přidává postmoderní obrat historického relativismu: „Postmoderna ukazuje, že každá takzvaná pravda je otázkou víry. Věříme tedy tomu, co děláme, věříme tomu, co říkáme. A to je jediný způsob, jak definovat pravdu. Máme tedy svou zvláštní ruskou pravdu, kterou je třeba přijmout. Pokud Spojené státy nechtějí rozpoutat válku, měly by uznat, že už nejsou výlučným hegemonem. A v souvislosti se situací v Sýrii a na Ukrajině Rusko jasně říká: ‚Ne, hegemonem už nejste.‘ Je to otázka, kdo vládne světu. Jedině válka může skutečně rozhodnout.“
Pokřivené zrcadlo „ruské pravdy“
Okamžitě se tak nabízí otázka: ale co lidé v Sýrii a na Ukrajině? Mohou si také vybrat svou pravdu či víru, nebo jsou jen hřištěm pro velké „šéfy“ a jejich boje? Právě představa, že každý „způsob života“ má svou vlastní pravdu, přitom činí Putina tak populárním mezi novou populistickou pravicí – není divu, že jeho vojenský zásah na Ukrajině byl Trumpem a dalšími vítán jako čin „génia“. Takže když Putin mluví o „denacifikaci“, měli bychom si uvědomit, že je to tentýž Putin, který podporoval Marine le Pen ve Francii, Ligu v Itálii a další neofašistická hnutí.
Na tom všem ale není nic překvapivého: zapomeňte na „ruskou pravdu“, to je jen pohodlný mýtus k ospravedlnění moci a Putin nyní působí jako opožděná kopie západního imperialistického expanzionismu. Abychom mu mohli skutečně čelit, měli bychom budovat mosty k zemím třetího světa, z nichž mnohé mají dlouhý seznam zcela oprávněných stížností na západní kolonizaci a vykořisťování. Nestačí jen „bránit Evropu“: naším skutečným úkolem je přesvědčit země třetího světa, že jim tváří v tvář globálním problémům můžeme nabídnout lepší alternativu, než představují Rusko nebo Čína. A jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je vyjít daleko za hranice politicky korektního postkolonialismu a nemilosrdně vymýtit všechny formy neokolonialismu, včetně těch, které se maskují jako humanitární pomoc.
Pokud to neuděláme, budeme se nakonec divit, proč lidé ve třetím světě nechápou, že při obraně Evropy bojujeme i za jejich svobodu. Nevidí to, protože to ve skutečnosti neděláme. Jsme na něco takového připraveni? Tím si nejsem jistý.
Autor je filosof.
Z angličtiny přeložil Martin Vrba. V polském překladu text zároveň uveřejnila Krytyka Polityczna.