Ilustrace Alarm / Lukáš Novotný
„Žádný z významných společenských aktérů se nechová tak, abychom mohli dosáhnout cíle uhlíkové neutrality do roku 2050. Aktéři jako OSN, mezinárodní iniciativy, státy, které přistupují k regulacím a odklonu od fosilních paliv, nebo klimatická hnutí přispívají k postupné dekarbonizaci, ale ne kompletní. Chování korporací a konzumní vzorce pak toto úsilí podkopávají. Média jsou hráčem, který zůstává ambivalentní.“
(Hamburský klimatický výhled 2023, výzkumná zpráva)
„Hamburk je pro jedny krásné, zelené, progresivní město, které si dává velké klimatické cíle. Pro jiné je místem, kde mohou bydlet jen v blízkosti hlučných dálnic. Sociální vzestup, natož možnost aktivně přispívat k dekarbonizaci, jsou zde velmi obtížné.“
(Rita, obyvatelka St. Pauli)
Z Prahy to do Hamburku trvá pouhých šest hodin jízdy vlakem. Přesto se vám po příjezdu může zdát, že jste se ocitli v trochu jiném světě. Nejen kvůli tomu, co se ve městě děje, co se tu diskutuje a probírá. Hamburk působí intenzivně i na smysly. Když cestou od nádraží zahnete do některé z menších ulic, zjistíte, že budovy, silnice a chodníky nejsou to jediné, co zdejší prostředí dominantně utváří. Kontury ulic tvoří stromy, keře, břečťanem pokryté zdi, zarostlé dvorky, zákoutí, drobné parky a mezi spárami prorůstající tráva. Typická hamburská ulice je zelená, přičemž naše představy o tom, co to znamená, může návštěva města o dost posunout.
V porovnání s ulicemi ve většině evropských měst působí ty hamburské měkce, tiše a na jaře a v létě také temněji. Nad dětskými hřišti je málokde zavěšená plachta jako ve městech na jihu Evropy – není totiž potřeba. Střechy, které nad nimi tvoří vzrostlé stromy, jsou tak mohutné, že je na pískovištích stín i v poledne. V některých částech města snadno získáte pocit, že Hamburk je město-park.
Zelená městská síť
To, že se ve městě každý volný kout nechává zarůst, není jen místní zvyk. Hamburk už deset let vede politiku, jejímž cílem je pokrýt zelení 40 procent plochy města a vytvořit systém propojených zelených ulic a stezek sevřený paprsčitými zelenými radiálami. Cílem je umožnit lidem příjemný průchod městem, aby se jim spíše chtělo jít pěšky než nasedat do auta. Vytvořit zdravější prostředí, které snadno odvádí vodu, zabraňuje povodním, a chrání tak město před důsledky klimatické změny.
Už dekádu trvající systematické ozeleňování ulic inzeruje ve známé čtvrti St. Pauli nepřehlédnutelný „billboard“, jímž je vznikající zelená střecha na jedné z nejznámějších architektonických ikon – obrovském bunkru, který je z poslední doby známý mimo jiné jako sídlo hudebního klubu (v jiné části má vzniknout hotel). Osazování jeho střechy zelení organizuje lokální obecně prospěšné sdružení, jehož členem se může stát kdokoliv z místních obyvatel, a výsledkem má být střešní park o rozloze 1437 metrů čtverečních, zenová zahrada a dvě další zelené plochy po obvodu stavby. Vzhledem k velikosti a historii budovy je nacisty vystavěné monstrum tou nejlepší možnou reklamou na zdejší zelenou politiku a město jeho fotku vystavuje i na svém webu.
Text je součástí cyklu Tepelné ostrovy zaměřeného na to, jak evropská města vedou klimatickou politiku. Předcházely reportáže z Madridu nebo z Prahy, která má sice klimatický plán, ale neplní ho.
Hamburská klimatická politika je přitom ještě košatější, než by mohla zelená střecha v St. Pauli naznačovat. Město právě pracuje na druhé aktualizaci svého klimatického plánu tak, aby do roku 2045 dosáhlo kompletní uhlíkové neutrality. Hamburk tedy zdaleka neusiluje jen o zelené ulice.
Začátkem podzimu jste však mohli ve zdejších ulicích narazit na plakáty s velmi odlišným obrazem města – pod vodou, s poničenými stromy, auty i budovami. Bez lidí. „Umělá inteligence si to představit dokáže, proč ne vy?“ ptal se plakát, který obrazem nelákavé budoucnosti zval na demonstraci Fridays for Future.
V hamburském kolektivním vědomí jsou zatopené ulice povědomým obrazem. Největší nebezpečí, které městu kvůli jeho poloze na břehu Severního moře hrozí, je totiž zaplavení velkou vodou. Proto se už desítky let chrání propracovaným systémem hrází a experimentuje s dalšími opatřeními – i kvůli stále častějším přívalovým dešťům. V posledních letech se k tomu ale přidává něco, na co Hamburčané zvyklí nejsou – vedro. Letos v červenci, který byl podle vědců z evropské meteorologické služby Copernicus nejteplejším v historii, Hamburčané poprvé zažili čtyřicet stupňů Celsia. Nejen podle Fridays for Future proti tomu město a stát nedělají dost.
Rodiče za klima a Babičky pro budoucnost
Je 15. září, ale navzdory začínajícímu podzimu je pořád horko. Na demonstraci se na sluncem rozžhavené promenádě zvané Jungfernstieg schází podle odhadů organizátorů až dvaadvacet tisíc lidí. Pro klimatické aktivisty je to důvod k mírnému optimismu a dobré náladě. Kromě vlajek FFF jsou vidět transparenty organizací, jako jsou Amnesty International, Greenpeace, Ende Gelände nebo Intervencionistická levice, která na tom svém nabádá: „Konzumujte šetrně vůči klimatu – snězte bohaté.“ Nejsou tu však zdaleka jen mladí lidé. Kolem nápisů „Rodiče za klima“ i mimo ně se shromažďují celé rodiny, a potkáte i množství seniorek a seniorů ze skupiny Babičky pro budoucnost (Omas for Future). Blízko pódiu stojí v reflexní vestě s nápisem „Opa for Future“ starší pán.
„Máme nejteplejší léto v historii. Odpovídá tomu chování naší vlády? Naprosto ne,“ ozývá se z pódia, na kterém se střídají mluvčí organizace, hosté a pak i kapely. Hudebníka Herberta Grönemeyera, podle kterého jsou akce Fridays for Future vítaným „výcvikem k demokracii“, ocitují i velká média. Po celém Německu se ten den odehrávají demonstrace, které dohromady přitáhnou kolem 250 tisíc lidí. Jejich cílem je zpřísnění zákona na ochranu klimatu a rychlejší vyřazení fosilních paliv.
„Víte, Hamburk má sice ambiciózní cíle, ale postupuje se hrozně pomalu,“ říká mi Klaudie, jedna z matek sdružených v Rodičích za klima. „Senátorka pro bydlení nedávno prohlásila, že klimatická politika se musí dělat zvolna, aby to lidi moc nešokovalo. Já si ale myslím, že musíme naopak zrychlit, že nám utíká čas. Musíme jednat teď,“ použije Klaudie heslo Fridays for Future a připomíná závazek vyplývající z Pařížské dohody – usilovat o to, aby se průměrná teplota nezvýšila více, než o jeden a půl stupně.
„V přístavu se pořád používají fosilní paliva, většina lidí se nechce zbavit aut a naše budovy nejsou energeticky úsporné,“ vypočítává její známá Katja další rezervy. „Navíc je tu hrozně silná developerská lobby, pořád slyšíme, že se musí stavět, stavět a stavět – to ale není správná cesta, spíš se musíme budovy naučit používat jinak. Ale o tom se ani nevede diskuze.“ I podle ní Hamburk na jednu stranu proklamuje, že je třeba se připravovat na změnu klimatu, v mnoha ohledech se podle toho ale nechová.
„Já i moje dcera tu žijeme rády, ale nechceme, aby tu bylo v létě tak vedro, že senioři nemohou normálně ven,“ říká Klaudie. „Dneska mi tu jeden starší člověk řekl, že je mu jedno, co se s planetou stane, protože už tu brzy nebude, ale mně to jedno není. Mám dceru a chci, aby žila život, jaký jsem pro ni chtěla, a mohla si bez problémů dovolit bydlení i kvalitní jídlo,“ dodává s tím, že ji trápí i to, že životní komfort, který má dnes, může být zakrátko pouze pro bohaté.
Už teď je dobrá životní úroveň pro spoustu lidí špatně dostupná,“ souhlasí Katja, která se mi snaží popsat na první pohled neviditelný rozměr města. „Určitě jsi tady navštívila spoustu hezkých míst, ale jsou tu také dost zanedbané oblasti s širokými silnicemi, po kterých jezdí jedno auto za druhým. Kolem nich lidé žijí v hrozných podmínkách,“ popisuje a dodává, že Hamburk je sice bohaté město, ale mezi lidmi tu jsou velké rozdíly. „Mzdy jsou tu velmi vysoké i velmi nízké, takže se nedá úplně říct, že je to dobré místo pro děti. Je to hezké místo pro děti z rodin, které mají peníze,“ uzavírá Katja.
I Fridays for Future považují hamburské cíle v oblasti klimatické politiky za nedostatečné a sociální spravedlnost v tomto kontextu za téma politiky téměř ignorované. V otevřeném dopisu zaslaném starostovi Peteru Tschentscherovi ze sociální demokracie konstatují, že nastavení městské politiky nezajistí uhlíkovou neutralitu ani do roku 2050. Kritizují pomalost, se kterou je aktualizován hamburský klimatický plán, a požadují finanční odlehčení nízkopříjmovým. „Ti se na klimatické krizi podíleli nejméně. Zároveň se proti ní dokáží nejméně chránit. Éra úsporných opatření musí skončit. Jediné, co si nemůžeme dovolit, jsou náklady na eskalující klimatickou krizi. Nemělo by být na ochranu klimatu vyčleněno podstatně více z městského rozpočtu? Dvě až tři miliardy eur v období 2020 až 2030 nestačí,“ píší FFF.
„Mají jednoduše pravdu,“ myslí si jeden z nejznámějších německých odborníků na klimaticky udržitelná města, Jörg Knieling, který se zabývá udržitelným městským plánováním. Knieling, který je součástí Městské klimatické komise, a je tedy důležitým poradním hlasem sociálnědemokratické a zelené koalice ve vedení města, je považuje aktivisty za důležité hráče. Pomáhají podle něho vyvažovat jak městskou, tak státní politiku. A souhlasí s nimi i v oblasti úlev, které by měli od města dostat sociálně slabí.
K tomu, v čem má Hamburk zatím rezervy, se však dostaneme později. Pojďme se nejprve podívat na to, v čem město exceluje. Část obyvatel má totiž za to, že neoddiskutovatelný progres v oblasti přípravy na velkou vodu znamená, že tempo, kterým město postupuje, je dostatečné.
Voda ze všech stran
„V tomhle městě nemusíte lidi moc přesvědčovat o tom, že probíhá klimatická změna,“ říká Franziska S. Hanf z Hamburské univerzity. Účelem výzkumného projektu, na kterém se podílí, je obrana proti zdejší hlavní hrozbě – povodním. „Navazujeme na to, co jsme dělali vždycky – chráníme město před vodou, jež je ohrožuje ze všech čtyř stran,“ vysvětluje vědkyně. „Nebezpečí za bouřek stoupající hladiny moře je sice něco, na co je Hamburk adaptovaný velmi kvalitně už od šedesátých let, kdy mořská voda město částečně zaplavila, teď však začíná být situace vážnější. Bouřky jsou vlivem klimatické změny prudší, častější, a náš ochranný systém tím pádem bude muset být nejen masivnější, ale také promyšlenější.“
Město totiž neohrožuje jen stoupající hladina moře. Pokud déle či intenzivně prší, dochází také ke zvýšení hladiny podzemní vody, zhoršuje se schopnost vodu vsakovat a může dojít i k vylévání vody z koryt řek a menších toků. Pokud v oblasti dojde k intenzivní bouři, voda se skutečně valí ze všech čtyř stran. „Naposledy k tomu došlo v únoru, kdy pršelo asi týden, a řeky navíc přinášely hodně vody z okolí Hamburku. Byly zatopeny sklepy a musely být použity pumpy,“ popisuje Franziska.
Typickým výjevem je v Hamburku za dlouhého deště zatopený Rybí trh. „Zrovna tady to ničemu nevadí, je to vydlážděný plácek na pobřeží, kde se prodávají ryby, při zatopení nedochází ke škodám. Horší je, když se voda vyleje dál za něj.“ Kritické období podle ní nastává jednou nebo dvakrát za rok, typicky koncem zimy nebo začátkem jara. Naposledy došlo k vážným poškozením v roce 2016, kdy velká voda způsobila výraznou erozi a další hmotné škody.
Houbové město
Franziska, která je odbornicí na adaptační opatření, tedy projekty, pomocí kterých lze konkrétní místa přizpůsobit novým klimatickým podmínkám, je v jedné ze svých výzkumných prací dělí do dvou kategorií. Ta první umějí zvýšit odolnost konkrétních míst – například zajistit, aby voda nezatopila městský park, ale byla odvedena do nádrže a později dobře zužitkována. Ta druhá mají potenciál okolí kompletně transformovat.
„Skutečně transformativních příkladů bohužel zatím moc nemáme. Jde totiž o to, že opatření musí být více a musí se vzájemně podporovat – musí vzniknout jejich síť,“ vysvětluje Franziska, podle které nejde jen o technologie, ale také o proměnu našeho vnímání vody a její funkce. „Potřebujeme ji vrátit do přirozeného vodního cyklu, ne ji vysoušet nebo svést do kanálu. A k tomu je nutné mít po městě množství prostranství, která při bouřce vodu zachytí.“ Franziska uvádí příklad dětského hřiště ve čtvrti Neugraben-Fischbek, které se při dešti zaplní vodou. „Děti tam potom mohou pouštět lodičky. Zároveň se voda na chvíli zadrží a můžeme si ji přechodně uchovat,“ popisuje a přidává další příklad městského adaptačního projektu, kterým je fotbalové hřiště v Billstedtu. „Při hustém dešti je schopné vodu zadržet. Není tam tráva, takže voda se zachytí, a nezaplní hned trubky. Tím získáme náskok, než se dostane do kanalizace, což nám v kritické chvíli dává čas navíc,“ uzavírá odbornice, která ale jedním dechem upozorňuje na to, že míst tohoto typu je zatím v Hamburku málo. „Zatím to jsou pilotní projekty. V momentě, kdy jich bude víc, můžeme těmto opatřením začít říkat transformativní,“ shrnuje Franziska.
Zatímco expertízu v oblasti zadržování vody má město značnou, vedro znamená zcela jiný druh výzvy. Vysoké teploty pro město představují něco, na co není zvyklé reagovat. Ty, kteří bydlí v zelených čtvrtích či částech nedaleko břehu Labe, navíc tolik netrápí. Uprostřed města či na jeho okrajích ale bylo letos v létě čtyřicet stupňů ve stínu nesnesitelných.
„Obzvlášť nejsme zvyklí na větší počet dní, kdy teploty kvůli tepelnému ostrovu příliš neklesají ani v noci a lidé se nemohou vyspat. Mám Hamburk hrozně ráda za to, jak je zelený. Ale v některých částech není zelený dost a mnohde stromy proti tepelnému ostrovu nepomohou,“ komentuje to Franziska. Ačkoliv je ve městě na evropské poměry skutečně nadprůměrný počet zelených ulic a vzdálenost na pobřeží je malá, i Hamburk bude muset promyslet, jak modro-zelenou infrastrukturu dostávat i do čtvrtí vzdálenějších od řeky a moře.
Podle Franzisky je nedostatečná modro-zelená infrastruktura problémem téměř všech evropských měst. „Navštívila jsem například Vídeň, která vyhrává žebříčky příjemných míst k životu, a nelíbilo se mi tam zdaleka tolik, jak jsem očekávala – pro mě byla málo zelená,“ říká.
HafenCity, město pro budoucnost, ale i pro auta
Nové technologie a adaptační opatření je možné v Hamburku zavádět na území kompletně nových čtvrtí, z nichž nejznámější je přístavní HafenCity – místo známé díky ikonické budově Labské filharmonie, dokončené v roce 2017. Od filharmonie se směrem na jihovýchod v těsném sousedství staré přístavní čtvrti rozkládá více než tři sta akrů s bytovými, komerčními i administrativními budovami, kde má po dokončení být osm tisíc nových bytů (včetně dvou tisícovek dotovaných) pro šestnáct tisíc lidí. To, čím se nová čtvrť pyšní nejvíce, je inovativnost – a to i v kontextu příprav na změnu klimatu.
Autorem koncepce nové městské části a tím, kdo celé proměně nového území nastavil pravidla, je město. Zástavbu však měly na starost developerské společnosti. „HafenCity je extrémně zajímavé kvůli tomu, že vyrostlo mimo povodňovou hráz. Musela být kvůli němu zvýšena úroveň země,“ vysvětluje Franziska, podle které je unikátní také způsob, jakým je tu zajišťována bezpečnost obyvatel. I za tu jsou totiž zodpovědné soukromé společnosti, které budovy stavěly. „Jejich povinností je implementovat evakuační plány. Dělají to tak, že v budovách zakládají komunity, které pak monitorují možná nebezpečí a jsou zodpovědné za včasné zavření protipovodňových bariér. Nejdůležitější z nich jsou železné dveře umístěné ve spodní části budov, které vodu zadrží, a také pohotovostní mosty, po kterých můžete v případě nebezpečí ujet,“ popisuje výzkumnice.
Místní komunity si dnes pro zajištění bezpečnosti často platí profesionály, systém však vychází ze sdílené zkušenosti, kdy se Hamburčané starali o své hráze spojenými silami a při známkách nebezpečí si dávali vzájemně vědět.
V době mojí návštěvy stále ještě částečně rozestavěnému HafenCity, zalitému podzimním sluníčkem, nebezpečí z moře rozhodně nehrozí. Oblast u filharmonie je plná turistů, pokud se však pustíte dál novými ulicemi, narazíte na studenty, děti nebo zaměstnance místních firem. Na pohled největší dojem dělá nová čtvrť tím, jak lákavými prostranstvími kolem vody zve k pobytu venku. Množství betonových ploch nutných k tomu, aby se voda držela v patřičných mezích, doplňují veřejné prostory se stromy, záhony a místy pro posezení. Štědrý prostor je vyčleněn pro parky a parčíky s různými druhy měkkých, vodu vsakujících povrchů a podle dětského povyku snadno identifikujete školy a školky s venkovními hřišti. Sídlí tu Univerzita v HafenCity, svoji budovu tu má Der Spiegel, Centrum designu nebo Greenpeace.
Podle Jörga Knielinga z University v HafenCity, člena Městské klimatické komise, se tu podařilo zavést i poměrně dobrý standard udržitelnosti budov. „Pořád to není tak úplně městská priorita, proto jsem rád, že v HafenCity je standard vyšší. Developeři se stále ještě v tomto ohledu příliš nesnaží. Staví se hodně ze skla – a takové budovy se obrovsky zahřívají a musí se v nich používat klimatizace,“ dodává Knieling. Od roku 2027 by ve městě měly být povinné zelené fasády, zatím se ale neví, kolik procent střešní plochy bude muset být zelení skutečně pokryto. „Developeři dosud běžně dělají střechy zelené jen z deseti procent a mají hotovo. Uvažuje se o zavedení povinných třiceti procent, podle mého je to ale pořád málo.“
Expert často citovaný německými médii má velká očekávání od rozestavěné části HafenCity umístěné na dohled od jeho kanceláře na univerzitě. Patří městu, které tu chce experimentovat s udržitelnými postupy. „Má to být takový koutek inovací. Stavět se tu nebude ze skla a oceli, naopak tu má vyrůst dřevěná výšková budova, což je skvělý nápad – ukázat městu, že jde stavět ze dřeva i do výšky,“ myslí si Knieling. V experimentální části HafenCity pak nemají být ani žádná povrchová parkovací místa. Parkovat zde bude možné jen na omezený čas, například pro donáškovou službu. Místo by mělo být uzpůsobeno hlavně k chůzi pěšky a jízdě na kole. „Uvidíme, jak to dopadne, zatím se to pouze plánuje, tak je město ambiciózní. Otázka je, kolik toho bude schopné chtít po developerech a jak přijmou plán na omezení aut oni,“ shrnuje.
Taxíky budoucnosti
Právě mobilita je ve zbytku HafenCIty, které už žije běžným životem obydlené čtvrti, kamenem úrazu. Poloostrov má sice mnoho zelených zákoutí, ale i širokou dvouproudovou silnici, která se chodcům špatně přechází, a tu a tam dost nevzhledná parkoviště. „Je vidět, že se čtvrť plánovala už v devadesátých letech, Hamburk byl navíc vždycky dost automobilistické město,“ vysvětluje Knieling. Manažeři výstavby nad tím dnes prý vyjadřují lítost, podle něj ale mohli dělat víc. „Když se ve městě zvedla debata o podpoře cyklistiky, najednou bylo možné v HafenCity zařídit cyklostezky,“ poukazuje vědec, který zdejšími ulicemi prochází denně. Nejvíce změn ve prospěch cyklistů se tu odehrálo během epidemie koronaviru, kdy byl ubrán pruh pro auta mezi starou částí přístavu a HafenCity, aby mohla vzniknout cyklostezka.
Mobilita je podle Jörga Knielinga jednou z oblastí, kde Hamburk nejvíce zaostává. „Část politické reprezentace stále podporuje rozvoj velkých městských dálnic. Máme jich tu osm a bydlet v jejich blízkosti je příšerné – měli bychom je spíš redukovat než rozvíjet,“ poukazuje na politickou strategii, která rozvoji udržitelné dopravy odporuje, a kritizuje i plán vedení města kolem magistrál zvyšovat hustotu bydlení kvůli bytové krizi. Jejich okolí by se podle něj muselo výrazně proměnit, aby se tu dalo lépe bydlet.
„Konzervativci chtějí všechno vyřešit tím, že si místo klasických aut pořídíme auta elektrická, ale víme, že tím se toho moc neřeší. I ta zabírají místo a znečišťují ovzduší. S tímto tématem máme skutečně velký problém, hádky okolo aut jsou šílené,“ směje se Knieling a vypráví o reakci na nedávno vydanou knihu hamburské expertky na mobilitu Philline Gaffron. „Obsahuje pár provokativních tezí o tom, jak se aut ve městě zbavit, a veřejnost je vůbec nedokázala skousnout. Přicházely jí pak úplně absurdní emaily, třeba o tom, že by ji měli pohřbít několik metrů pod dálnici a měly by po ní jezdit auta,“ kroutí hlavou Knieling, podle kterého se ale město v poslední době v oblasti mobility snaží být progresivní.
„Podporuje ve snaze snižovat emise různé nové projekty. Například si můžete stáhnout aplikaci a svézt se speciálním sdíleným mikrobusem – je to něco mezi taxíkem a autobusem. Nestaví na zastávkách, projíždí městem a vy si ho můžete díky aplikaci zastavit, nastoupit a sdílet náklady na cestu,“ popisuje Knieling.
Podle Franzisky Wolfe z Hamburské univerzity, která vede několik výzkumných projektů v oblasti klimatu a udržitelnosti, Hamburk po vzoru měst, jako je Amsterdam, rozvíjí huby sdílené mobility. Brzy by tu měl vzniknout propojený systém drobných přístřešků, ve kterých si lidé budou moci půjčit kolo, koloběžku nebo cargo kolo. Měl by být propojený s aplikací, která cestujícímu nejen najde nejbližší přístřešek, ale také nejsnazší cestu městem za nejlevnější cenu. „Už teď je hromadná doprava cenově dostupná, měsíčně si koupíte jeden lístek, díky kterému můžete používat všechny dostupné prostředky za 49 eur,“ říká Wolfe, podle které má ale městský dopravní systém v některých oblastech Hamburku stále ještě velké rezervy.
„Do některých čtvrtí vás vezme pouze jednou za čas vlak. Také není nijak lákavé se v autobuse mačkat s desítkami lidí. Město si už začíná uvědomovat, že musí podporovat více možností dopravy, aby lidé byli motivováni k tomu nechat auta doma,“ vysvětluje Wolfe a dodává, že do roku 2030 budou ve městě všechny autobusy elektrické. Také parkování se zdražilo. „Když ve městě můžete zastavit jen na přísně vymezených zónách a stejně zaplatíte tři eura za hodinu, už si možná rozmyslíte, jestli do práce pojedete autem,“ myslí si.
Klimatické peníze
Hamburg má však ještě jeden velký problém, který na rozdíl od aut v ulicích není vidět. Je jím energetická neúspornost starých budov. Pro jeho řešení existuje ve městě dostatek expertízy, podle Jörga Knielinga jde ale celý proces příliš pomalu. „Renovujeme jen procento ročně – tímhle tempem to budeme mít hotové tak za sto let. Myslím, že je spíš třeba promyslet a změnit způsob života, využít prázdné domy, více prostor sdílet. Strategií města je pořád stavět nové budovy, a to hlavně proto, že developeři tu mají neskutečně silnou lobby. Máme tu sice pravidlo, že třicet procent developmentu musí jít na dostupné bydlení, ale to se jim velmi nelíbí a staví dostupné byty vždy v nejhorších částech budov. Navíc ty byty zůstávají dostupné jen dvacet let, a pak už mají tržní cenu. Diskutuje se proto, zda to neprodloužit na padesát nebo sto let.“
Knieling si myslí, že by město mělo věnovat víc energie promýšlení nových pobídek pro soukromé firmy – tak, aby i ony více přispívaly k adaptaci na změnu klimatu. „Neměli bychom to komunikovat jako něco, z čeho vyplývají restrikce, ale spíš jako byznysové příležitosti,“ vnáší do věci inspiraci ze Skandinávie, kde je spolupráce soukromého sektoru a měst na udržitelných technologiích běžná.
Nakonec Jörg Knieling akcentuje, jak důležitá je role Fridays for Future. Podle něj odvádějí ve městě i v celé zemi velký kus práce. A nejde jen o to, že by městské cíle v oblasti klimatu měly být ambicióznější. „Když jsme o tom jako komise pro klima mluvili se starostou, řekl nám, že nechce prosazovat cíle, které nemůže splnit. Chápu to politicky, ale v kontextu důležitosti přípravy na změnu klimatu to pochopitelné není a nedivím se, že to Fridays kritizují. Je třeba si nastavovat vyšší cíle, pomáhá to veřejné debatě i celému procesu snahy zlepšit životní prostředí,“ vysvětluje odborník.
Sociální demokracie, která ve městě vládne, má podle něj před sebou ještě kus cesty. „Vnímají se jako obránci nízkopříjmových, kteří potřebují lépe bydlet, proto podporují především výstavbu. Málo ale hledají alternativní cesty. Podle mého by sociálně zranitelným měli být ochotni ulevit přímo finančně. Například ti, kteří vydávají hodně peněz na energie, by měli pravidelně dostávat určitý obnos peněz,“ říká Knieling s tím, že pro takové peníze už v Německu existuje termín: „Klimageld“. „Postupně by pak měly vzniknout programy, které by i těmto lidem umožňovaly se chovat klimaticky zodpovědněji,“ dodává. „Celkově bude velmi zajímavé sledovat, kam se situace v Hamburku vyvine, protože je tu velké množství stakeholderů, kteří chtějí úplně šílené věci. Typicky Hospodářská komora. Ale jsou tu i inovativní lidé. Je strašně důležité, že jsou slyšet i neziskovky a aktivisté jako Fridays for Future. Je důležité, že je máme a že říkají to, co říkají.“
Politický problém
Knielingův názor na roli Fridays for Future sdílejí i ostatní odborníci. „Potřebné technologie k tomu, abychom konali, dostatek financí totiž ve společnosti máme,“ říká Franziska S. Hanf, která je jednou z autorek letošní zprávy o klimatickém výhledu do budoucnosti, na které pracovalo několik desítek špičkových vědců a vědkyň včetně známé socioložky Anity Engels. „Jenomže lidé, a především velcí ekonomičtí hráči, se zkrátka stále nechovají tak, jak je potřeba. Abychom je k tomu dotlačili, potřebujeme především občansky aktivní skupiny,“ komentuje Franziska závěry zprávy pro rok 2023, která akcentuje nutnost sociální změny, aby bylo možné dosáhnout závazků vyplývajících z Pařížské dohody.
„Některé nutné změny už byly uvedeny do pohybu, ale udržení oteplování pod hodnotou jednoho a půl stupně Celsia stále není pravděpodobné,“ uvádí v předmluvě zprávy Anita Engels. Spotřební vzorce a chování velkých korporací zpomalují potřebné pohyby. Úsilí OSN, legislativních kroků jednotlivých států, klimatických protestních hnutí ani postupný odklon od fosilních paliv zatím podle zprávy nemají šanci dosáhnout potřebné dekarbonizace. „Proto potřebujeme silnější sociální hnutí,“ uvádí Engels. „Klimatická změna už je dávno vědecky prokázána, současná situace tedy znamená, že máme politický problém.“
Když se na výhled ptám lidí, kteří přišli podpořit demonstraci Fridays for Future, jsou věcní. „Není nás tu tolik, jako když Fridays vznikli, to je jasné. Trochu do toho zasáhnul covid,“ myslí si studentka politologie Stephanie. „Ale je nás tu o něco více než loni a myslím, že se nám daří do veřejné debaty vstupovat stále častěji. Teď jde hlavně o způsob, jakým se debata o klimatické změně povede, a že bychom se měli snažit v lidech nevyvolávat obavy a pocit viny. Spíš je motivovat, vysvětlit, že každý může něco málo dělat,“ dodává.
„Myslím, že lidé začínají být unavení a některé extrémnější formy protestu je rozčilují,“ říká Rolf, který je aktivní v jednom místním sousedském sdružení. „Zároveň mám ale pocit, že čím dál víc lidí už něco malého dělá. Je to nesrovnatelné s tím, jak se ke změně klimatu lidé stavěli ještě před pár lety,“ myslí si.
Cestou z demonstrace pak potkávám demonstranta s transparentem s lakonickým nápisem: „Zachráníme aktivismem planetu? Nevím. Nic lepšího na práci ale nemám.“
Autorka je publicistka.
Text je součástí projektu Tepelné ostrovy, který vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.