Foto Kateřina Bečková
Když byla Praha v roce 1992 prohlášena památkou světového kulturního dědictví UNESCO, česká porevoluční demokracie prožívala své první roky. Turisté z celého světa se k nám tehdy hrnuli už z pouhé zvědavosti a věhlas Prahy jako historického města plného autentických památek vystoupal na nejvyšší úroveň svého druhu na světě. Pražané byli polichoceni a s každým obdivným pohledem a uznáním rostlo jejich sebevědomí. To se v dalším období proměnilo v touhu „historický poklad“ fruktifikovat, takže pražský turistický průmysl postupem let zbytněl tak, že jeho projevy a formy začaly ohrožovat samu podstatu „pokladu“. K tomu se navíc přidala představa pražských developerů a plánovačů, že město bez výškových staveb zaostává za světovými trendy a ochrana historického panoramatu se tak stává brzdou budoucnosti Prahy jako sebevědomého evropského města. A v důsledku toho všeho nám současný celospolečenský dialog stále častěji vnucuje ultimativní představu, že zachováním členství v UNESCO volí Praha cestu skanzenu a turistického Pragolandu, zatímco pokud ho opustí, může nastoupit hvězdnou dráhu konkurenceschopného velkoměsta. Nenechme se tím zmást a neobracejme se hned zády k hodnotám, které na Praze obdivuje celý svět.
UNESCO nediktuje, ale doporučuje
Málokdo si uvědomuje, že Praha jako město světového dědictví UNESCO není „sešněrována“ žádnými importovanými předpisy. České kulturní dědictví je chráněno pouze českými normami a dokumenty, jako jsou památkový zákon, vyhlášky o památkových rezervacích a zónách, seznam kulturních památek a podobně. To tedy ale znamená, že vystoupení či vyškrtnutí města ze seznamu světového kulturního dědictví nezmění na platné památkové ochraně nic. Ještě jednou opakuji: vůbec nic. Kdo by tímto způsobem chtěl docílit redukce či rozvolnění památkové péče v Praze, dosáhne jediného výsledku: mezinárodní ostudy.
V monitorovací zprávě o stavu zapsané památky, kterou komisaři mise UNESCO/ICOMOS vyslaní z Centra světového dědictví zpracovávají v několikaletých intervalech, je sledován a hodnocen vývoj města. V mnoha případech se vyjadřují k negativním trendům a vyslovují svá doporučení. České úřady nejsou povinny doporučení vyslyšet a také se nejednou stalo, že je nevyslyšely. Když se ale tyto prohřešky hromadí a poškození či zánik hodnot jsou znatelné, Centrum světového dědictví UNESCO může přesunout památku do kategorie ohrožených. Nepřijde-li náprava a není-li k ní ani zřejmá vůle, město může být ze seznamu světových památek vyškrtnuto úplně.
Mučivé dilema v tomto ohledu zažívá hlavní město Praha reprezentované svým Institutem plánování a rozvoje (IPR). Tak rádo by v připravovaném Metropolitním plánu zvedlo výškovou hladinu v pražských čtvrtích obklopujících historické jádro města, ale naráží na ochranné pásmo Pražské památkové rezervace, které je zřízeno právě proto, aby zde novostavby vstupující rušivě do pohledového kontaktu s historickým jádrem, nevznikaly.
Komu se hodí odvolávat se na UNESCO?
V průběhu diskuse, která proběhla 30. června 2021 v Centru architektury a městského plánování (CAMP) v rámci iniciativy Za Prahu udržitelnou a sousedskou a týkala se právě Prahy jako města světového dědictví UNESCO, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřej Boháč prohlásil: „Jedna strana říká: Oni [UNESCO] nás jenom upozorňují, oni nám naznačují, a druhým dechem dodává: Ale jak to vyřešíte? Jak se to propíše do plánu? Takže je to upozornění, nebo je to nařízení? Přece když to nazýváme upozorněním, tak lžeme, protože s tím upozorněním zacházíme jako s nařízením.“ Kdepak, pane Boháči, nelžeme. Jen jste zapomněl, že mnohé, na co komisaři UNESCO ve své zprávě poukázali, má oporu v české legislativě, a pak je to opravdu závazné. Co tuto oporu nemá, je naopak jen dobře míněným doporučením, a to v doslovném významu toho slova.
Jenomže odvolávat se na UNESCO je občas výhodné i pro developery. Jako například v nedávné době, když firma Central Group změnila svůj plán zástavby na Žižkově. Tři solitérní „šlehačkové“ věže architektky Evy Jiřičné se rozhodla vyměnit za praktičtější městské bloky, ale své racionální rozhodnutí oficiálně zdůvodnila zákazem původního záměru ze strany UNESCO. Tato informace proběhla 23. 6. 2021 většinou zpravodajských médii a v jejich čtenářích musela vyvolat více či méně pociťované rozhořčení nad diktátem UNESCO. Ale jen zasvěcení věděli, že žádný adresný zákaz tohoto typu neexistoval, že jde jen o doporučení z poslední monitorovací zprávy z roku 2019, které radí v místech žižkovského horizontu nevystupovat s novostavbami nad okolní zástavbu, což je v souladu s pravidly ochranného pásma Pražské památkové rezervace.
Omezení dané ochranným pásmem ale developer musel znát už při plánování svého záměru, zřejmě však předpokládal, že i tento záměr prosadí silou svého vlivu jako jiné své kontroverzní záměry v předchozích letech. Ať to bylo zamýšleno, nebo šlo o nešťastnou shodu okolností, informace od Central Group šířící se rychlostí blesku měla charakter politováníhodné manipulace veřejným míněním v neprospěch členství Prahy na seznamu světového dědictví UNESCO.
Centrum Prahy nezabilo UNESCO, ale volná ruka trhu
V diskusi v CAMPU si ředitel IPR položil i otázku týkající se výhod, které s UNESCO souvisí: „Já si myslím, že je fajn, že Praha je v UNESCO, jenom bych byl rád, abychom pojmenovávali pro a proti, protože si myslím, že je celá řada proti, a já třeba vlastně nevím, jaký v tom je bonus?“
Bonus – neboli něco navíc, česky výhoda – je již v tom, že Praha jako historické město je součástí seznamu těch nejvýznamnějších památek světa. Není už toto samo o sobě obrovská pocta a vyznamenání? Jaký další bonus bychom chtěli? Peníze? Dotace? Medaili? Českým charakterovým rysem je sice trvalá nespokojenost, pocit permanentního nedocenění a pošilhávání po výhodách, ať zasloužených či nezasloužených, ale není to v tomto případě tak, že bychom z titulu památky světového dědictví chtěli čerpat výhody, ale zároveň se vyhnout povinnostem? Odpověď hlavního města Prahy na poslední monitorovací zprávu plnou oprávněných výtek tomu nasvědčuje. Kritice se sice nebrání, neoponuje jí, ale chybu nepřizná a nápravu neslíbí. Jen chlácholivě sděluje, že máme všechno pod kontrolou, a pokud se něco nepovedlo, tak my, Praha, za to opravdu nemůžeme.
Jestliže bonus plynoucí ze zápisu Prahy na seznam světových památek UNESCO Ondřej Boháč postrádá, pak hlavní nevýhodu vidí naopak velmi jasně: „UNESCO se dneska stalo globální značkou a velká města nebo velká centra, která jsou v UNESCO, trpí pod brutálním tlakem masového turismu. Prostě trpí, můžete se tomu smát, ale trpí. A já vnímám, že se snažíme hájit nějakou hodnotu, ale vedle toho tady jde o Prahu udržitelnou a sousedskou a ještě nepadlo ani slovo o bydlení v centru. UNESCO si připsalo mínus, co se týče obytnosti centra Prahy, jednoznačně mínus, protože turistický tlak prostě vyhnal lidi z centra ven.“
Slova o tom, že Praha trpí důsledky masového turismu, jsou zcela na místě. Ale tak přímá linka ve směru příčina–následek, vycházející z členství Prahy v UNESCO, jakou Ondřej Boháč vyslovil, je nesmyslná. Praha je mimořádné město, výhodně položené ve středu Evropy a nelze předpokládat, že kdyby nebyla v UNESCO, zahraniční turisté by ji míjeli. Důsledky bujícího turistického průmyslu jsou ale pro historický střed Prahy zhoubné. Současná pandemie jej zastihla v momentu, kdy proměna centra v kulisy jakéhosi Pragolandu již byla v běhu. Pražané tam nechodili rádi, a pokud nemuseli, nechodili do centra vůbec, protože cítit se cizincem ve vlastním městě je frustrující. Jak se to mohlo stát, že během necelých dvou desítek let zmizely ze středu města tisíce stálých obyvatel? Statistiky byly známy, ale řešit to nedokázal nikdo. Centrum města nezabilo UNESCO, ale naše pověstná volná ruka trhu, kterou dlouhodobě v Praze vládnoucí ODS a po ní ANO neuměly a nejspíš ani nechtěly zkrotit.
Lokalitu uzdraví jen lidé, kteří k ní mají vztah
Během uplynulého roku a půl nastalo v tomto ohledu cosi jako příměří. Covid-19 zbrzdil turistickou poptávku a místní se opatrně do města vracejí. Znovu objevují místa, kterým se dřív obloukem vyhýbali, najímají si byty uvolněné z programu Airbnb. Na jak dlouho? Žádat od UNESCO univerzální návod, jak udržet turismus na uzdě, aby město zůstalo zdravé, je ale naivní. S tím si musí poradit město samotné, tedy přesněji jeho komunálně politická reprezentace. A už by s tím měla začít, jinak ten vzácný okamžik turistického klidu promešká. Nikdo jiný město před masovým turismem nezachrání.
Přitom nikdo nepochybuje o tom, že nic není pro rezidenční lokalitu důležitější, než její stálí obyvatelé, „její lidé“, lokální patrioti. Ti ji dokáží uzdravit, protože svými potřebami formují strukturu služeb, obchodů, a navíc i účinně brání negativním jevům. Jenomže v postkomunistické zemi, kde svoboda podnikání a právo nakládat s vlastním majetkem patří k nedotknutelným právům chráněným jak svatý grál a regulace ke sprostým slovům, se málokterý politik odhodlá pošramotit si pouhým návrhem nepopulárního opatření pověst. Pak ale budeme muset holt trpět dál.
Zda se centrum Prahy stane někdy opět normálním městem bez turistického pozlátka a kašírky, netuším, ale vím zcela jistě, že členství Prahy v UNESCO na to zásadní vliv nemá, třebaže by bylo tak snadné mu všechny nešvary masového turismu i neúspěch ukvapeně naplánovaných developerských projektů přičíst k tíži.
Autorka je historička, kurátorka, spisovatelka a publicistka, v letech 2000–2021 předsedkyně Klubu Za starou Prahu.
Seznam světového dědictví (World Heritage List), kterému se také zjednodušeně říká seznam památek UNESCO, je založen na mezinárodní Úmluvě o ochraně světového přírodního a kulturního dědictví (The World Heritage Convention) z roku 1972, k níž přistoupila Česká republika jako nástupnický stát Československa v roce 1993. Do seznamu jsou zapisovány památky, sídla, lokality a přírodní útvary s mimořádnou celosvětovou hodnotou (outstanding universal value). Seznam je přístupný na webovém portálu Centra světového dědictví, které je součástí UNESCO a sídlí v Paříži. Česká republika má na seznamu čtrnáct památek a usiluje o další zápisy. Světové památky, u nichž došlo k poškození hodnoty, jsou vedeny na seznamu památek v ohrožení (List of World Heritage of Danger).
ICOMOS – Mezinárodní rada památek a sídel (International Council on Monuments and Sites) je mezinárodní nevládní organizace sídlící v Paříži. Zabývá se ochranou kulturního dědictví na celosvětové úrovni a odborně spolupracuje s Centrem světového dědictví při monitorovacích misích. V řadě smluvních států včetně České republiky, které podepsaly Úmluvu o ochraně světového přírodního a kulturního dědictví, má ICOMOS své národní pobočky. ICOMOS je především expertní profesní organizací sdružující odborníky z různých oblastí péče o památky.