Vazební věznici s kapacitou tisíc lidí tvoří dvě obrovské budovy se zamřížovanými okny za vysokými ploty s ostnatými dráty. Zvenku je slyšet, když se z jednoho z oken ozve ženský hlas. Chvíli na to přijde odpověď. Pak odpoví třetí hlas z první budovy. Halekání se mění v rozhovor mezi několika lidmi usazenými v oknech cel. Je to konverzace o tom, kdo kde sedí, na jak dlouho a za co, odkud se znají a co dělají společní známí. Kromě pokřikování z oken si krátí dlouhý čas takzvaným koňováním – házením vzkazů a cigaret v kusu prostěradla, zatíženém například mokrým toaletním papírem, mezi celami v různých patrech budovy. Tak se seznamují nebo zjišťují, odkud se znají. Za koňování sice hrozí trest, ale dělají to prý všichni.
V Česku se sedmdesátiprocentní recidivou by se dalo říct, že stát si vězněním obrovského množství lidí vytváří přímo komunitu recidivistů.
Sedíme v jedné z kaváren na pražských Vinohradech a paní Monika (jméno bylo změněno), upravená žena středního věku, vypráví. Přestože se bavíme o vážných tématech, dokáže je občas odlehčit nějakým vtipem. Ze způsobu, jak mluví, je poznat, že je vzdělaná. Má přehled o aktuálních událostech a hodně čte, ráda se také o knížkách baví. Má dvě vysoké školy, v Brně na Masarykově univerzitě studovala dva obory společenskovědního zaměření. Třetí obor, který studovala už při zaměstnání, veřejnou správu, nedokončila, ačkoli udělala všechny zkoušky a napsala diplomovou práci – z vězení už nemohla dělat státnice. Dostala se tam kvůli zpronevěře peněz ve státní správě. Jako samoživitelka v Praze v té době vychovávala dceru, na kterou její bývalý manžel neplatil výživné. Podle svých slov několik let každý měsíc řešila, jestli zvládne z platu úřednice zaplatit nájem a všechny ostatní výdaje. Dnes říká, že udělala chybu.
Na malých celách
Paní Monika popisuje život na malých celách po šesti až třinácti lidech, kde jsou navzdory pravidlům lidé často ubytováni bez ohledu na to, kdo je kuřák a kdo nekouří. „Když jsem chtěla na nekuřáckou celu, dozorce mi řekl, ať držím hubu a čumím z okna,“ říká Monika. Někteří lidé jsou hluční. Ti, kteří mají absťák, chybí jim tabák nebo nějaká droga, jsou neklidní, někdy zničehonic kopou do dveří a do jiných věcí. Oficiálně sice nejsou alkohol a drogy ve vězení přípustné, ale vězni vyrábějí vlastní kořalku kvašením droždí a cukru a pervitin se tam dá taky sehnat, byť mnohanásobně dráž než na svobodě. Protože oficiálně drogy ve vězení nejsou, není tam ani pomoc pro závislé. Pracovníci neziskovek se proto dlouhodobě snaží o zřízení K-center pro výměnu a získání jehel přímo v areálu věznic, kde se šíří žloutenka.
Za nedodržování pravidel ve vězení hrozí kázeňské tresty. Takovým pravidlem je třeba to, že dopoledne se nesmí spát. Kázeňský trest znamená jít buď na samotku, nebo „na díru“, což je cela, kde je všechen nábytek pevně přidělaný k podlaze a člověk tam nesmí kouřit, číst ani psát dopisy a hlavně se odtamtud nedostane třeba i měsíc. Součástí cely pro dva nebo tři lidi je někdy turecký záchod, který není nijak oddělený od zbytku místnosti.
Vězení je svět sám pro sebe s vlastními pravidly. Z vyprávění to vypadá, že pravidla někdy nenastavují dozorci, ale drsnější vězni. Mezi vězenkyněmi se vytváří pomyslná hierarchie, kde je míra respektu úměrná délce trestu. Správně měli být vězni v českých věznicích striktně rozdělováni do čtyř kategorií dle závažnosti spáchaných zločinů, a lehčí zločinci by se tak s těmi těžšími neměli dostávat do kontaktu. V praxi se to ale často nedodržovalo a hlavně při nástupu do vězení nebo při práci se potkávají všichni. Nedávno se navíc systém změnil a kategorie už jsou jen dvě. Monika si pamatuje práci ve vězeňské kuchyni, kde úkoly rozdělovala žena odsouzená za vraždu, kterou ostatní poslouchaly.
Nad dozorem není dohled
Petrovi je třicet šest let a jeho životní vzpomínky se slévají v pásmo pobytů ve vězení, kde strávil většinu dospělého života. Při vyprávění si někdy sám není jistý, co bylo před třetím a co po čtvrtém trestu a kdy tam byl za loupež a kdy za krádež. V sedmnácti letech začal s partou kamarádů, jako mnoho jiných mladých lidí, experimentovat s drogami. Na pervitinu se ale nedá pracovat, a tak začali v noci vykrádat auta. Mladých lidí, jako byl Petr, je podle odborníků v českých mužských i ženských věznicích mnoho. Pervitin, který se v Praze prodává po tisíci korunách za gram, dodává sebevědomí a odvahu. Je ho ale potřeba pořád víc. Závislí berou pervitin, aby mohli krást, a kradou, aby měli na pervitin. Kromě závislosti na drogách se však lidé do vězení dostávají také v důsledku závislostí na alkoholu, hracích automatech a dnes prý také na online hrách.
Ve vězení, kde se stal „vedoucím cimry“, získal Petr další známé, třeba kontakty na lidi, kteří do Česka vozí heroin a zbraně, které se tu nelegálně prodávají přes sítě překupníků. Petr mluví o krvi na podlaze a o tom, že vězni když už se rvou, tak až do chvíle, kdy jeden druhého „sundá“. Perou se na cele, v kuřárně i v kulturní místnosti, jenom prý ne na chodbě, protože tam jsou kamery. „Bachaři tam nejdou, když se vězni perou,“ odpovídá na otázku, jestli s tím dozorci něco dělají.
Jako v každé jiné profesi i tady mohou jednotliví zaměstnanci selhávat. Problém uzavřených věznic je ale na rozdíl od většiny jiných institucí v tom, že tam nikdo jiný než odsouzení a zaměstnanci nevidí. Bachařky vězenkyním běžně tykají. Monika během výkonu trestu napsala dopis, v jehož jedné části kriticky popisovala poměry ve vězení. Po nějaké době si ji podle jejích slov zavolala vychovatelka a vrátila jí otevřený dopis s tím, že právě ta kritická strana „se roztrhla“.
S paní Monikou jsem se scházela pravidelně několik měsíců, abych mohla zmapovat problémy propuštěných a ukázat na konkrétních případech, v čem je v Česku problém a proč je u nás recidiva tak vysoká. Za tu dobu jsme se víc poznaly a získala jsem její důvěru. Jezdila jsem za ní v pátek po škole a povídání se často protáhlo do večera. Rozhovor skončil, vycházely jsme z hospody do zimního podvečera, venku sněžilo, šly jsme společně k tramvajím a v tom se mi Monika se slzami v očích svěřila s tím, jak ji zaměstnankyně šikanovaly. Během eskorty jí daly na nohy a ruce pouta známá jako „medvěd“, určená pro nejzávažnější případy nebezpečných trestanců. Když se ohradila, že podle předpisů tato pouta mít nemá, odbyly ji, ať si třeba stěžuje. Řekla, že si tedy stěžovat bude. Po převozu do jiné věznice pak přede všemi vyvolali její příjmení a spoutanou ji zavřeli do tmavé místnosti, kde na ni dvě dozorkyně řvaly, práskaly obuškem do zdi a sprostě jí nadávaly. „Stála jsem tam v tom medvědovi, řvaly na mě kurvičko, pak přišel nějaký muž a řekl, že se stala chyba a už to nebudeme řešit,“ popisovala Monika traumatickou vzpomínku.
K čemu jsou dobré alternativní tresty
Ke světlejším stránkám věznic dnes patří to, že lidi, kteří nemají kompletní základní vzdělání, si ho tam mohou doplnit a možné je získat i výuční list na některé práce. Ve volném čase se mohou vězni účastnit například kroužků keramiky, zahrádkaření, loutkařství, vyšívání. Monika s kamarádkou vyráběla loutky a jezdila pak hrát divadlo dětem i mimo věznici. Velká část vězňů má dnes už možnost ve vězení pracovat, těžko ale z těchto peněz našetří na život po vězení. Pracují často osm hodin denně, až šest dní v týdnu, jejich odměna je ale jen několik tisíc korun za měsíc. Firmy si přitom zřizují pobočky přímo ve věznicích. Ve Vinařicích je například call centrum, ve Světlé nad Sázavou čokoládovna. Práce vězňů se ale neřídí klasickým zákoníkem práce, proto je odměna za ni tak nízká. Z té pak vězni dostávají pětistovku jako kapesné, ze kterého si kupují například cigarety, ale třeba i hygienické potřeby.
Velké množství vězňů se stává recidivisty – a příběh Petra ukazuje, proč tomu tak často je. Jeden z prvních vědců, kteří se vězeňstvím zabývali, sociolog Michel Foucault, přišel s hypotézou, že skutečným smyslem věznění není trestat, ale vytvářet skupinu delikventů a tím udržovat ve společnosti pořádek (lidi na svobodě vidí, že za špatné chování následuje trest). V Česku se sedmdesátiprocentní recidivou by se dalo říct, že stát si vězněním obrovského množství lidí vytváří přímo komunitu recidivistů. S 209 vězni na sto tisíc obyvatel má Česko podle nejnovějších údajů z roku 2017 skoro největší podíl vězněných v Evropě. Větší podíl mají jen pobaltské státy, Rusko a Bělorusko. Na ministerstvu spravedlnosti nicméně pod vedením Roberta Pelikána v poslední době proběhlo v tomto ohledu několik změn k lepšímu. Jednou z nich je dořešení tendru na výrobu elektronických náramků, které umožní ukládat trest domácího vězení. To je sice teoreticky podle zákona možné už od roku 2012, jenže kvůli tomu, že nebyly náramky, soudci tento alternativní trest nedávali.
Na tom, že se lidé do vězení často vracejí, se ale kromě špatných podmínek ve výkonu trestu podílí také situace vězňů těsně po propuštění. Té se budeme věnovat v druhé části reportáže.
Autorka vystudovala žurnalistiku.