„Grécku a Grékom sa ani nesnívalo o tom,
čím muselo prejsť Slovensko, čo to je
robiť skutočné reformy, čo to je prejsť
skutočnou privatizáciou.“
Robert Fico
Kvůli práci jsem většinu června strávila cestováním po Maďarsku, Slovensku a České republice. Přitom jsem narazila na nápadné pohrdání „jinými“, jak v médiích, tak ve veřejných debatách. Těmito „jinými“ tentokrát nebyli jen Romové a migranti, ale také Řekové. Pohrdání vyvrcholilo krátce po řeckém referendu, kdy byl veřejný prostor zaplaven obviněními, že si Řekové žijí nad poměry, mají „luxusní penze“ a vládlo se u nich nezodpovědně. Tato tvrzení znějí jako epitafy na pohřebišti solidarity.
Není náhoda, že nejhalasnějšími kritiky řeckého odmítání takzvaných úsporných opatření jsou země na východní periferii Evropské unie. Tato kritika přichází jak ze strany politických elit, včetně těch údajně levicových, tak ze strany veřejnosti. Soustřeďuje se na porovnávání místních veřejných výdajů, daňových systémů a životní úrovně s Řeckem. Podobně jako jsou Romové a migranti vykreslováni jako ti, co „nás stojí peníze“, Řekové jsou vykreslováni jako něco mezi zlobivým děckem a parazitem. Formulace problému se redukuje na moralizování a přehlížení toho, jakou roli sehráli v dané situaci reprezentanti kapitálu a „věřitelé“. Přesto si tato verze získala širokou popularitu, což si zasluhuje zvláštní pozornost.
Své zájmy vyměnili za národ
Antiřečtí kritici se opírají o přijetí některých „pravd“, které se vůbec nezpochybňují. Jednou z nich je domněnka, že „úsporná opatření“ jsou nezbytná pro budoucí prosperitu řeckého hospodářství (či alespoň pro jeho stabilitu). Další z nich je víra, že tato opatření jsou férová. Generace Východoevropanů, kteří zažili devadesátá léta a takzvaný transformační proces, se těmto pravdám naučily a osvojily si je. Naučily se akceptovat nové pořádky i politické a ekonomické nerovnosti, jež se staly součástí jejich každodenních životů. Kritika, která by zasáhla jádro těchto nerovností a vyzdvihla, že jsou přímým důsledkem politik vnucených stejnými finančními institucemi, které do současné společensky výbušné situace Řecko dostaly, by vyžadovala odlišný politický slovník. Takový, jenž by lidem, a zejména pracujícím třídám, umožnil formulovat společné zájmy – ne proti sobě navzájem, ale proti těm, kteří na ně uvalují škodlivá opatření.
Místo toho, aby se obrátili proti věřitelům a politickým reprezentantům, kteří prosadili škodlivá politická opatření, si lidé vylévají vztek na „jiných“ – Romech, migrantech a Řecích.
I když byly důsledky východoevropského transformačního projektu frustrující (z hlediska praktického života i pro sebeúctu lidí), podařilo se radikálně zredukovat míru redistribuce i rozsah sociálního státu a následně vyvinout tlak na nižší patra společnosti a delegitimizoval sociálně-ekonomická práva a jejich reprezentanty (například odbory). A především a hlavně fragmentarizovat pracující třídy a rozbít pozůstatky solidarity mezi těmi, kteří jsou existenčně závislí na mzdě.
Místo této solidarity se vynořily nové formy kolektivního vědomí a kolektivní politiky, avšak ty se nesoustřeďovaly kolem zájmů dělníků a pracujících, tedy lidí závislých na námezdní práci, nýbrž kolem identit jako národ či etnicita, jež byly otevřeny svévolným výkladům. Tyto kolektivní politiky rovněž vedly k potřebě vyloučit „jiné“, což je konstrukt, jenž se počínaje devadesátými léty různě proměňoval – původně byli jeho terčem národnostní menšiny (například Maďaři na Slovensku či v Rumunsku) a později se ustálil systematickým vylučováním Romů, jež probíhalo v nejrůznějších zemích regionu.
Mezitím pracující třídy ve východní Evropě zažívaly drastickou ztrátu příležitostí, dlouhodobou nezaměstnanost a v neposlední řadě také odmítání a ponižování. Zároveň si osvojily strategie, jak se s těmito ztrátami vypořádat a přežít, mezi nimiž hrála významnou roli migrace do západní Evropy.
Tato zkušenost je něčím, co lidé v transformačních zemí sdílejí právě s Řeky. Příčiny toho jsou strukturální, totiž „léčba“, kterou museli podstoupit jako součást mezinárodních půjček – ze strany MMF a Světové banky v případě východoevropských zemí a ze strany MMF, Evropské centrální banky a Evropské komise (takzvaná Trojka) v případě Řecka.
Modernizace, vylepšení, reformy
Tyto podmíněné balíčky, v některých transformačních zemích známé také jako „šokové terapie“, obsahovaly řadu opatření, jež se mimo jiné vyznačovala přísnými škrty ve veřejných výdajích, včetně sociálních programů, a privatizací veřejných služeb (často se tomu říkalo „modernizace“, „vylepšení“ nebo „reforma“). Třebaže opatření zaváděná transformujícími se zeměmi byla hlubší a strukturálně radikálnější než opatření vnucená Řecku, jejich sociální dopady byly obdobné. Obecně vzato byly změny prováděné během transformace ve východní Evropě doprovázeny růstem nezaměstnanosti, poklesem reálných příjmů, narůstající chudobou a značně se zvyšujícími ekonomickými rozdíly mezi regiony v jednotlivých zemích. Poklesy příjmů přitom byly připisovány zhroucení východoevropských trhů a říkalo se, že byly „větší a trvalejší než v USA a Německu během velké hospodářské krize v třicátých letech“.
Takzvaná úsporná opatření ještě více zhoršila sociální dopad těchto změn. Například nevládní organizace Pratelia Zeme-CEPA na Slovensku zdokumentovala, že v roce 1999, deset let po začátku transformace, žilo přes deset procent obyvatel v hmotné bídě, a to hlavně v důsledku rostoucí nezaměstnanosti, která do roku 2000 dosáhla 20 procent. Děsivé bylo, že 43 procent nezaměstnaných bylo nezaměstnanými dlouhodobě a že situace lidí, kteří ztratili práci, se ještě zostřila škrty v sociálních programech. I když se v následujících letech nezaměstnanost na Slovensku snížila, nadále je podle Eurostatu jedna z nejvyšších v Unii (13,2 procenta v roce 2015).
Podobně takzvaná úsporná opatření, která přišla spolu se „záchranným balíčkem“ pro Řecko na základě memoranda podepsaného roku 2010, měla mimo jiné tyto následky: růst nezaměstnanosti, která dosáhla 25,6 procent v roce 2015, což je podle Eurostatu nejvyšší míra v celé Evropské unii, přičemž nezaměstnanost mladých pod 25 let vystoupala až na 49,7 procenta. Řecko má rovněž ze zemí eurozóny nejvyšší míru těch, kteří jsou ohroženi chudobou či sociálním vyloučením: 31 procent. Počet lidí mezi 18 a 60 lety, kteří žijí v domácnostech bez příjmu, dosáhl roku 2012 17,5 procenta . Tato čísla se odrážejí na lidských životech. Podle zprávy nevládní organizace Oxfam došlo od roku 2011 ke zvýšení počtu sebevražd. Objevila se i zpráva, že jedna třetina Řeků neměla v roce 2013 žádný přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění a byla zcela závislá na klinikách poskytujících zdravotní péči zdarma.
Současná krize nastala během procesů, jež Řecko i transformační země přijaly v důsledku toho, že jinou, sociálně méně škodlivou, volbu neměly. Pozorujeme-li u Slováků, Maďarů. Čechů a Poláků absenci solidarity s Řeky, je to jeden z důsledků právě těchto procesů, které jednak vedly ke značnému utrpení (především) pracujících tříd v těchto zemích a k jejich porážkám a jednak k fragmentaci různých typů solidarity a k jejich národnostnímu a etnickému vymezení. Místo toho, aby se obrátili proti věřitelům a politickým reprezentantům, kteří prosadili škodlivá politická opatření, si lidé vylévají vztek na „jiných“ – Romech, migrantech a Řecích. A to vše právě ve chvíli, kdy solidární pouta mezi všemi lidmi, které postihla zbídačovací opatření, jsou pro vytvoření alternativy vůči této politice kriticky důležitá.
Autorka pracuje jako výzkumnice v oblasti lidských práv. V rámci doktorandského studia na katedře sociologie Univerzity v Manchesteru se zabývá formováním tříd v „postsocialismu“.
Z anglického originálu We are not anti-Greeks: the need for a return of solidarity to eastern Europe publikovaného na portálu Open Democracy přeložil Pavel Siostrzonek.