Způsob, jakým se nás algoritmus YouTube snaží za každou cenu přilepit k obrazovce, je už dlouho předmětem kritiky. Socioložka technologií Zeynep Tufekci platformu loni nazvala „velkým radikalizátorem“. Podle ní nejste „pro YouTube nikdy dostatečně hardcore“, a proto se snaží doporučovat vám pořád vyhrocenější videa. Sledujete-li videa o vegetariánství, ve frontě čeká veganství. Podíváte se na pár videí o běhání, a YouTube z vás chce udělat ultramaratonce. Videa o chřipce končí u antivakcinačních konspirací. Nakonec přijde placatá Země nebo pedofilní gang Hillary Clintonové. Čím větší exces, tím větší pravděpodobnost, že ze zvědavosti klikneme.
Reakční fastfood
Nelze se divit, že se YouTube stalo oázou alt-right. Je neskutečně snadné dostat se s jeho pomocí do králičí nory nekonečné kritiky monolitické „levice“, politické korektnosti, feminismu, islámu a „SJWs“ (social justice warriors – bojovníci za sociální spravedlnost). Stačí málo: mrknout na kousek podcastu Joea Rogana (protože dává prostor k rozhovoru skoro každému), na stand-up Billa Burra (protože má několik nekorektních vtípků o ženách) nebo na při mezi Billem Maherem a Benem Affleckem o islámu. Stačí se podívat na tříminutový rozhovor s Emmou Watson o feminismu (první video, které vyskočí po zadání slova do vyhledávače), a lidé jako Jordan Peterson nebo Ben Shapiro ovládnou doporučená videa na vašem YouTube. Doporučovaných videí, ve kterých „ZNIČILI“ nějakou feministku v debatě o nerovné mzdě nebo argumentačně „PONÍŽILI“ transgender ženu, se prakticky nikdy nezbavíte (kanály vytvářející best of z videí různých intelektuálních idolů milují kapitálky a drama, přestože obsah zpravidla přepjatým nadpisům neodpovídá). A pokud se pak „ukliknete“ na antiimigrační litanie Paula Josepha Watsona z Infowars, budete už jen video dvě od fantazírování „rasových realistů“ o rasově bílých státech nebo souvislostech mezi výší IQ a množstvím melaninu.
Algoritmy využívají slabostí nejzranitelnějších lidí, kteří uvěří stupiditám. Jejich principem přitom není radikalizace nebo systematické oblbování, ale udržení diváka co nejdéle na stránkách, protože víc času znamená víc zhlédnutých reklam.
Má-li člověk nedůvěru v „mainstreamová média“ a hledá skutečnou pravdu na YouTube, algoritmus mu nabídne tisíce hodin reakční fantasmagorie. Radikalizace pak může být poměrně rychlá. Může jít o gamery, kteří se obávají, že „SJWs“ ohrožují skrze implementaci menšin do her jejich oblíbený koníček. „Jakmile tomu uvěříte, cesta k bílé nadřazenosti je otevřená,“ říká jeden z bývalých radikálů. Nebo může jít o fanoušky komunity ateistů a skeptiků, z nichž některé prominentní osoby začaly obsesivně brojit proti progresivismu. Případně o self-help nadšence, kterým se dřív nebo později objeví v pravém sloupku video ilustrující na Shapirově příkladu, jak dominovat v jakékoli debatě (protože debaty jsou boj). Robert Evans ukazuje v říjnové studii investigativního webu Bellingcat, že někteří zradikalizovaní ultrapravičáci začali svůj ideologický vývoj sledováním „umírněných“ person, jako je Stephen Crowder (první, kdo vyjede po zadání slova „gender“) nebo Sargon of Akkad (nedávno vyhozený z platformy Patreon za rasistické řeči).
Ačkoli se mohou v intenzitě svých názorů lišit, většinou jsou lidé z „YouTube pravice“ tak nějak přesvědčeni, že existují jen dva gendery, studenti jsou na univerzitách indoktrinováni liberálními profesory a feminismus a progresivismus zničí západní civilizaci. Z toho důvodu používají stejné optimalizace pro vyhledávače (SEO) a YouTube je postupně nabízí jako komplexní ideologický balíček. Je pak jedno, že se Peterson a Shapiro ostentativně distancují od alt-right, protože podle algoritmu patří do stejné skupiny. Být konzervativcem na YouTube znamená, že jste neustále jen pár kliků od radikálního obsahu (s Shapirem například dělala rozhovor youtuberka Roaming Millenial, která dva měsíce předtím dala prostor zastánci nadvlády bílé rasy Richardu Spencerovi).
Skrze návštěvy, doporučení tvůrců, lajky a odběry uživatelů vzniká komnata ozvěn, do níž nemá šanci dostat se žádný skutečný protinázor. I když „YouTube pravice“ často básní o svobodě slova a volném trhu idejí, prakticky nikdy si nepozve názorové odpůrce z řad sociologů, politologů nebo antropologů – akademiků, kteří pracují s koncepty, o kteých alternativní pravičáci často hovoří, ale buď je dezinterpretují, nebo karikují. Shapiro například ve videu organizace PragerU nazval intersekcionalitu „formou identitární politiky, v níž hodnota vašeho názoru závisí na tom, do kolika sebelítostných skupin patříte“. Šmahem tak odsoudí desítky let trvající intelektuální vývoj v sociálních vědách, protože ho nerespektuje a zřejmě ani nezná. A statisíce jeho fanoušků pak omílají totéž, protože jim YouTube naservíruje osmnáctý díl seriálu „Ben Shapiro ROZDRTIL úplně všechny“.
Korporátní svoboda slova
Podle spolutvůrce algoritmu a bývalého zaměstnance YouTube Guillaumea Chaslota je takovéto utváření názorových bublin strukturální problém. Na jednu stranu je pochopitelné, že pokud něco sledujeme a lajkujeme, bude nám YouTube nabízet něco podobného. „Jenže pokud někoho zajímají konspirační videa o placaté Zemi, není z hlediska snahy o jeho co nejdelší čas na webu výhodné doporučovat mu ta, která je vyvracejí. Proto se to neděje,“ říká Chaslot. Algoritmy tak využívají slabostí nejzranitelnějších lidí, kteří uvěří stupiditám. Jejich principem přitom není radikalizace nebo systematické oblbování, ale udržení diváka co nejdéle na stránkách, protože víc času znamená víc zhlédnutých reklam. „Jsme svědky aritmetického využívání přirozené lidské touhy nahlédnout ‚za oponu‘,“ píše Tufekci. Rádoby šokující nadpisy napovídající, že ve videu půjde o něco neortodoxního, zakázaného nebo kontrakulturního (s čímž souvisí i marketingové označení výše zmíněných myslitelů jako „renegátů z intelektuálního dark webu“), jsou jednoduchou strategií, jak mechanismus doporučování vytěžit i za cenu zkreslení reality.
Proto existuje milion videí, v nichž je nějaká „sněhová vločka“ (pravděpodobně z „liberálního“ kampusu) „TRIGGERED“, protože ji nějaký konzervativec „KLIDNĚ“ odzbrojí holými „FAKTY“. I když to prakticky nikdy neodpovídá realitě. Celá problematika se přitom hysterizuje. Například spisovatel a profesor Daniele Bolleli v krátkém segmentu u Joea Rogana přemítá o tom, že za svou dlouholetou univerzitní kariéru žádné extrémy ze strany levicových radikálů nezažil, a oba se pak shodnou, že extrémy existují na obou stranách, jde ovšem o mizivé procento. YouTube ale u videa stejně doporučí bizarní jednostrannou kompilaci utvářející předporozumění založené na ideologickém boji mezi chladným rozumem konzervativismu a iracionálními emocionálními výlevy sociální spravedlnosti.
Právě „YouTube pravice“ je dobrým příkladem toho, jak algoritmy širokou veřejností chápané jako chladně a nezaujatě kalkulující matematické operace ovlivňují to, jakým způsobem se o vyhledávaných tématech dozvídáme a v podstatě i předpřipravují, jaký na ně budeme mít názor (na konci prosince například YouTube změnilo výsledky vyhledávání při zadání slova „potrat“ poté, co si April Glaser z magazínu Slate stěžovala, že na prvních místech byly zaujaté protipotratové agitky plné dezinformací). Becca Lewis z institutu Data & Society ve své loňské zprávě konstruovala takzvanou „alternativní vlivovou síť“ pravicových influencerů, kteří podle ní utvářejí ekosystém, v němž se volně propojují konzervativní média, konspirační teoretici i otevření náckové. Často je to prý proto, že mají společného „nepřítele“ – takže se navštěvují na svých kanálech a doporučují se. A následně je doporučuje YouTube. Protinázory do tohoto prostoru samozřejmě nevpouštějí.
Zprávu v českých médiích reflektovaly Britské listy a ve frustrujícím textu na PCTuning Michal Rybka. Ten autorku nařkl z ideologického zaujetí, připodobnil její metodologii k postupům nacistických vědců a podsunul jí snahu cenzurovat. Nic takového samozřejmě v textu není, zpráva pouze identifikuje kanály profitující z polarizovaného internetového prostředí, které svou aktivní činností a mediální gramotností spoluutvářejí. Takovéto útoky ovšem předpokládají, že YouTube je jakási agora, kde rozkvétá svoboda slova. To ale není pravda, YouTube je platforma vlastněná monopolem, který ovlivňuje, co se nám po zadání určitých slov zobrazí. Jde přitom o druhou nejnavštěvovanější stránku na světě, a proto doslova ovlivňuje naše životy. Pro spoustu lidí se dokonce jedná o primární zdroj informací. Jeho algoritmus ale v současné podobě uzavírá lidi do izolovaných informačních bublin. A to jen proto, že Google má coby vlastník YouTube hlavní příjem z reklam, a snaží se tedy uživatele udržet co nejdéle na stránkách. Leckdy stačí na něco kliknout jen jednou a algoritmus se optimalizuje a začne nabízet celé řady videí, která by nás normálně nezajímala. „Skutečné nebezpečí umělé inteligence nespočívá v tom, že získá vědomí sebe sama, ale v tom, že jí začneme věřit natolik, až z nás pomalu udělá imbecily. Lidé věřící v placatou Zemi jsou toho předzvěstí,“ píše Chaslot s poukazem na bizarní trend posledních let, na kterém YouTube nese svůj podíl.
„Moje“ YouTube tvoří jen logo a vyhledávací řádek. Když ho otevřu, musím trochu přemýšlet a přímo napsat, na co se chci podívat. Při sledování videa nevidím nic jiného, žádná doporučení napravo ani žádné komentáře bojující o lajky. Když video skončí, autoplay se nespustí a já znovu musím psát, na což jsem často až příliš líný, a tak radši stránku zavřu. Stačilo pár rozšíření do prohlížeče, která mi Google umožnil, a už se mi nestává, že bych trávil hodiny na FailArmy, protože jsem se jednou podíval na kompilaci lidí padajících na ledě… Jelikož v tomto textu zazněla jména lidí, která podle mého politický diskurs na YouTube příliš neobohacují, dovolím si zmínit pár kanálů, které jej naopak zachraňují. Jejich tvůrci nejsou tak plodní, protože jejich videa jsou často dobře ozdrojovaná, promyšlená a leckdy i vizuálně atraktivní. Nestačí jim zveřejňovat každý druhý den hodinové video, kde čtou nějaký článek a pak reagují všichni stejně na úplnou prkotinu. Pozornost si zaslouží Hbomberguy o placaté Zemi, ContraPoints o „daddym“ Petersonovi, Lindsay Ellis o ženských robotech nebo Shaun o manipulativních videích PragerU.
Autor je spolupracovník redakce.