Foto Martin Matěj. Použito se svolením autora
Na začátku září byl zahájen nový vzdělávací program Farmářská škola, který je zaměřený na vzdělávání v ekologickém zemědělství. Vznik tohoto programu lze označit za historický milník ekologického zemědělství v Česku, protože po více jak třiceti letech fungování ekologického zemědělství se u nás díky Farmářské škole cíleně tvoří další generace poučených ekologických zemědělců a zemědělkyň. Proč je vlastně ekologické zemědělství důležité a jak může Farmářská škola přispět k dalšímu rozvoji ekologického zemědělství?
Farmářská škola je prvním vzdělávacím programem v Česku zaměřeným výhradně na ekologické a biodynamické zemědělství. Studium je tříleté a model vzdělávání je zcela odlišný od současného vzdělávání na středních a vysokých školách nebo univerzitách. Je totiž postaven na získávání znalostí a zkušeností skrze celoroční praxi na ekologických farmách, kde studenti i žijí. Praxe tvoří osmdesát procent náplně studia, teorie dvacet procent. Během tří let tak studující vystřídají tři farmy dle vlastního výběru a podílí se na celosezónním hospodaření.
Podle studií je v půdě ekologických farem oproti konvenčním farmám více žížal, nachází se na nich více ptáků a hmyzu. Ekologické farmy uplatňují pestřejší osevní postupy, v potravinách se nenacházejí rezidua pesticidů a výčet by mohl pokračovat.
Aktuálně je do programu zapojeno přes čtyřicet ekofarem v Česku a na Slovensku, každá s odlišným zaměřením, ať už na ekologickou či biodynamickou produkci a zpracování zeleniny, ovoce, chovu zvířat a polařiny, tedy produkce obilovin a dalších polních plodin. Součástí vzdělávání jsou pravidelné exkurze do zahraničí, zejména do Švýcarska a Německa, kde jsou kořeny biodynamického zemědělství (nejstarší a stále fungující biodynamická farma v Evropě je Hof Marienhöhe u Berlína, založena byla 1928).
Exkurze míří také do švýcarského FiBLu. Tamější Výzkumný institut byl založen v roce 1973 a je tedy nejstarším výzkumným a poradenským centrem pro ekologické zemědělství, kde se v raných devadesátých letech školili také čeští průkopníci. Zde se realizují dlouhodobé srovnávací pokusy ekologického, biodynamického a konvenčního zemědělství. Studenti tak mají možnost seznámit se s tím, co znamená, jak vypadá a jak se tvoří drobtovitá struktura půdy, jak voní živá půda po čtyřiceti a více letech hospodaření v ekologickém zemědělství, jak vypadá oběhové hospodářství v praxi, tedy jak vypadá uzavření toku živin a jaké jsou způsoby zpracování biopotravin a udržitelné obchodní modely (často postavené na přímém propojení producentů a spotřebitelů bez mezičlánku).
Zemědělství není pro mladý?
Dalším unikem Farmářské školy je výuka teorie, která je zajišťována předními experty a expertkami z praxe, akademické sféry, státní správy a výzkumných institucí České republiky, Rakouska, Německa a Švýcarska a reflektuje nejnovější poznání v pedologii, ochraně a výživě rostlin, zpracování půdy nebo osevních postupech. Ostatně, ne náhodou je program napojen na tyto země, forma studia založeného na dlouhodobé praxi byla převzata právě z nich.
Model vzdělávání ekologického a biodynamického zemědělství postavený na praxi v Německu zažil osobně jako student a později jako lektor také Jiří Prachař, který se po osmi letech vrátil z Německa do Česka, aby se před čtyřmi lety díky zázemí a podpoře Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) poprvé pokusil o českou variantu tohoto vzdělávání. Na otázku, proč se rozhodl pro studium ekologického zemědělství v Německu a proč se rozhodl nabytou zkušenost přenést do Česka, odpovídá: „Před patnácti lety jsem byl v podobné situaci, jako jsou dneska mladí lidé. Chtěl jsem jít do ekologického a biodynamického zemědělství, ale prakticky tady neexistovala cesta, žádné adekvátní vzdělání, vlastně nic, kam by člověk mohl jít, na univerzitách bylo strašně málo praxe. Takže se tak člověk trošku toulal po farmách, ale to nebylo to pravý ořechový, a tak jsem odešel do Německa. Když jsem se vrátil, tak jsem si myslel, že Farmářská škola bude pro mě taková bokovka, ale se vším zamíchal karty covid a nečekaně se ten projekt tak rozjel, že jsme vlastně hned první ročník naplnili a já jsem viděl, že to opravdu funguje. A taky jsem viděl, co to stojí reálně za peníze, tak jsem si říkal, že z toho v budoucnu prostě buď uděláme akreditovanou školu, nebo to zabalíme.“
Před spuštěním akreditovaného studia v září 2023 stihly vzniknout tři ročníky v rámci neformálního vzdělávání, kde je aktuálně kolem stovky studentů. V roce 2024 tak vyjde první skupina asi dvaceti absolventů pilotního, ještě neakreditovaného programu. Do akreditované verze bylo přijato padesát studentů. Sto padesát zájemců o ekologické zemědělství během čtyř let vyvrací rozšířenou mantru, že mladí lidé nechtějí pracovat v zemědělství, kterou lze slýchat nebo číst v médiích, u mnohých zemědělců, zástupců ministerstva zemědělství a zemědělských svazů.
Faktem však je, že nejen v Česku, ale v celé Evropě ubývají v krajině zemědělci a zemědělská populace stárne. Třetina (32 procent) vedoucích pracovníků na farmách v EU je starší 65 let. Pouze 11 procent vedoucích farmářů v EU tvořili mladí zemědělci ve věku do 40 let. Ostatně i výzkumy naznačují, že zemědělství nepatří mezi prestižní povolání, což má jistě souvislost mimo jiné s tím, že podle samotných zemědělců společnost vnímá zemědělství negativně.
Zemědělství zdola
Stará generace zemědělců často nemá komu předat zavedené hospodaření, a tak farmy získají velké zavedené společnosti, čímž dochází ke zvětšování ploch. To má důsledky jak na menší zaměstnanost na venkově, tak ztrátu biodiverzity (větší plocha pro monokultury), a nižší diverzitu plodin, které jsou k dispozici pro společnost. Za úbytkem zemědělců je celá řada strukturálních příčin, od nízkých výkupních cen potravin, nízkých mezd, přes zvyšující se ceny vstupů, častý problém s odbytem, neférovými praktikami obchodních řetězců až po ohromnou byrokratickou zátěž.
Pokud chceme v krajině, a zejména té zemědělské, obnovit biodiverzitu a stabilizovat degradovanou a zerodovanou půdu (V ČR je ohroženo erozí přes 50 procent zemědělských půd), neobejde se to bez obnovení zemědělské populace. Jinými slovy, je nutné zvýšit počet a diverzitu ekologicky hospodařících zemědělců různých velikostí a zaměření. A právě Farmářská škola představuje systémový příspěvek zdola, který připravuje zájemce na „angažování se“ v krajině a v zemědělství.
Zajímavé a možná trochu nečekané je, že zájemci o studium a praxi ekologického zemědělství se většinou rekrutují z jiného než zemědělského prostředí. Mezi studenty a studentkami Farmářské školy je například dnes již bývalý advokátní koncipient, absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, mladý pár absolventů Přírodovědecké fakulty UK. Studenti jsou také ze Slovenska, jako například mladý překladatel a vystudovaný filozof, který se rozhodl změnit profesi a životní styl a má za sebou již tři sezóny strávené na různých farmách a dnes se zemědělstvím (konkrétně zelinařinou) již naplno živí.
Ředitel Jiří Prachař k tomu dodává: „V prvních třech letech, kdy běžela neakreditovaná verze, jsem potkal neuvěřitelné mladé lidi, kteří chtějí jít do zemědělství, kteří se opravdu práce nebojí a kteří chtějí dělat takové zemědělství, které je udržitelné a v souladu s přírodou a chtějí vstupovat právě do ekologického zemědělství. Pro tyhle lidi školu děláme a chceme ji dělat i v dalších letech, protože tady tihle lidé jsou a chceme jim tuto možnost poskytnout.“ Farmářská škola nabízí formy studia denního, kombinovaného a dálkového.
Konečně praxe
Mezi studentkami prvního ročníku akreditované verze Farmářské školy je například osmadvacetiletá Anna Hubáčková, která studovala magisterský obor sociální pedagogika a poradenství na Masarykově univerzitě v Brně a působí jako lektorka, koordinátorka a metodička vzdělávacích programů. Jde tak o studentku bez předchozího zemědělského vzdělání. Na otázku, proč se rozhodla vstoupit právě do vzdělávacího programu Farmářské školy odpověděla: „V současné době vnímám péči o krajinu a o půdu jako jednu z nejsmysluplnějších činností, jak přispět snaze o širší transformaci. To, jak se vztahujeme k půdě, obnova přirozených funkcí krajiny a znovu spojení narušeného koloběhu živin, je myslím klíčové pro vývoj změny klimatu příznivějším směrem. Jsem vzdělavatelka a s mladými lidmi i dalšími vzdělavateli se věnuju globálnímu a klimatickému vzdělávání, ráda bych svou práci obohatila o ten praktický rozměr.“
Proč dala přednost Farmářské škole před univerzitním programem? „Mám za sebou studium na osmiletém gymnáziu i na univerzitě a vždy mi v rámci něho chybělo propojení s reálným světem. Často jsem měla pocit, že formální vzdělávání je odtrženo od toho, co se odehrává ve světě mimo školu, což vnímám jako velký problém. Zvláště pokud chceme, aby vzdělávání připravovalo na výzvy současné i budoucí, které si možná ani neumíme představit, jak budou vypadat. Studium na Farmářské škole mě proto oslovilo hlavně díky množství praxí, které se odehrávají přímo na farmách a člověk se tak učí tím, že věci přímo dělá, z vlastních chyb a ve spolupráci s lidmi, kteří již mají nějakou cestu za sebou.“
Co od studia očekává? „Těším se, že potkám další mladé lidi, kteří vnímají důležitost péče o krajinu a o půdu a chtějí se zasazovat o to, aby se v českém kontextu stalo udržitelné hospodaření normou. A zároveň Farmářskou školu vnímám jako příležitost učit se od lidí, kteří mají s udržitelným hospodařením zkušenosti, a nemusím se tak vydávat stejnými slepými uličkami.“ A čemu by se chtěla po absolvování Farmářské školy věnovat? „V budoucnu bych ráda vytvořila místo, kde se bude setkávat péče o krajinu s péčí o duši a vzděláváním. Místo, které bude odolné změnám klimatu a lidé, kteří na něm žijí, budou spolu schopní čelit jejím dopadům. Ve Farmářské škole bych se ráda naučila pěstovat zeleninu a pečovat o ovocné stromy tak, abych v budoucnu zvládla rozjet nějakou místní KPZku (komunitou podporované zemědělství pozn. aut.).“
Zcela odlišný je příběh studenta Martina Tlačbaby, kterému je třicet šest let a hospodaří konvenčně na 150 hektarech rodinného statku. Původně vystudoval provozně ekonomickou fakultu Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. Jaká byla jeho motivace vstoupit do studia? „Dosavadní zemědělská praxe, ve které působím, mně ukázala, že je potřeba k tomu přistoupit jinak. Jsme rodinná farma, už dvanáct let to dělám sám na sebe. Teď jsme došli do bodu, kdy jsme si řekli, že je potřeba to změnit přírodě blízkým způsobem. Hledal jsem něco, kde se dostanu do provozu a do praxe.“ Na otázku, proč zvolil právě VOŠ Farmářská škola odpověděl: „Upřímně řečeno jsem ani nehledal na univerzitách, protože jsem nehledal titul ani teorii. Chtěl jsem najít něco, kde se dostanu do praxe.“
Zároveň ale sám reflektuje „dopad našeho hospodaření na krajinu, potažmo na celou společnost. Já jsem se k tomu dostal přes půdu. Snažil jsem se v konvenci k půdě chovat ohleduplně, ale dostal jsem se na limit, kdy se půda přestala zlepšovat. Mám na mysli stav půdy, odolnost proti erozi, pestrost, degradaci.“ A co od studia očekává? „Už jenom to, že se potkám s lidmi a studenty, kteří smýšlí podobně. To mi v běžné praxi chybí. Není okolo mě nikdo, kdo by to viděl podobně a s kým bych to mohl diskutovat.“ Je si prý takřka jistý tím, že právě ekologické zemědělství představuje cestu k obnově půdy a biodiverzity. Na otázku, zda chce začít produkovat i biopotraviny, odpovídá: „Máme mlékárnu a uvažujeme i o tom. Až posbírám poznatky a přesvědčím se o tom, že je to tak, jak si myslím, tak to převedu se vším všudy, včetně finalizace produktů.“
Kudy vede cesta k půdě?
Přestože studenti pocházejí z různých profesí a různých věkových skupin, spojuje je kritický pohled na výzvy dnešní doby, jako je negativní dopad velkoplošného, monokulturního zemědělství na zdraví lidí a životní prostředí, a touha svým dílem přispět ke změně. Protože studijní program není omezen věkem, přihlásili se nejen mladí, ale i čtyřicátníci. Někteří již půdu vlastní, hospodaří a mají rodiny. Chtějí „pouze“ prohloubit své znalosti a nabrat nové zkušenosti. Jiní studenti a studentky naopak aktivně hledají pozemek, na kterém by mohli nově začít hospodařit. Jsou však i tací, kteří již našli uplatnění na existující farmě nebo místě, kde se jim líbí a chtějí tam zůstat a podílet se na zavedeném hospodaření.
Je nutné zdůraznit, že přístup k půdě se ve výzkumech a analýzách objevuje jako hlavní bariéra pro začátek hospodaření. Půda se stala předmětem investic a spekulací a její cena vzrostla natolik, že již často nemá ekonomicky smysl ji pořizovat pro zemědělské účely, pachtovné také roste. Další zmiňovanou bariérou je nedostatečný přístup k financím potřebným k založení farmy a rozvinutí faremní infrastruktury. V neposlední řadě je to bariéra přístupu ke znalostem a vzdělání. Tuto „poslední“ bariéru snad alespoň částečně odstraňuje právě Farmářská škola. Pokud jde o přístup k půdě, existuje například Nadace Pro půdu, která svěřuje nadační půdu ekologickým zemědělcům, kteří o ni pečují tak, aby ji zachovali zdravou, živou a úrodnou, nadace již pomohla mnoha zemědělcům.
Farmářská škola se spojila s Výzkumným ústavem rostlinné výroby v.v.i. v Praze- Ruzyni, který poskytl zázemí a škola zde tedy čerstvě sídlí. Na slavnostním zahájení VOŠ ekologického zemědělství Farmářská škola letos 1. září vystoupila řada významných osobností ekologického zemědělství. Současně bylo zahájeno fungování také Centra vzdělávání a výzkumu pro ekologické zemědělství.
Zakladatel a ředitel Farmářské školy Jiří Prachař na úvod veřejné události, které se zúčastnili dosavadní i nový studenti, zástupci médií, někteří průkopníci ekologického zemědělství a podporovatelé vysvětlil, proč vůbec vznikla akreditace pro tento vzdělávací obor: „Hned když jsme o sobě dali vědět, natočili první video a poslali ho do světa, začaly se nám na sociálních sítích množit komentáře, že taková škola je naprosto zbytečná, protože mladí lidé do zemědělství nechtějí, že se mladým lidem nechce pracovat a že jsou to jen vyhozené peníze. I přes tuto hloubkovou expertizu jsme si dovolili začít a hned prvním ročníkem jsme naplnili kapacitu, která byla na začátku dvacet pět studentů. V druhém a třetím roce jsme museli zájemce o studium odmítat, protože by překročili kapacitu. Během prvních dvou let přibylo třicet farem, kam mohli studenti chodit na praxi a kurz se začal rozrůstat. Po dvou letech se komentáře na sociálních sítích začaly měnit a byly typu ‚Už dávno jsem říkal, že taková škola se měla založit před deseti lety, proč ji zakládáte až teď?‘ Velký zájem nás přiměl usilovat o akreditaci.“
Kmotr Farmářské školy a ředitel Výzkumného ústavu rostlinné výroby v.v.i. Mikuláš Madaras popřál studentům sílu a odvahu a uvítal je „ve výzkumném ústavu rostlinné výroby, u nás, a ode dneška je to i u nás na Farmářské škole. Jsme poctěni, že zde můžeme mít sídlo Farmářské školy. Vrací se nám do auly vzdělávání. Historicky resortní výzkumné ústavy byly vzdělávacími institucemi pro doktorandské studium, a to už není, jsou to už jen vysoké školy a akademie věd. A teď s vyšší odbornou školou se nám do této budovy vrací nový duch a začínáme opět možná více plnit své poslání směrem ke vzdělávání. Myslím, že ta spolupráce bude oboustranná. Tak jako naši vědci budou učit ve Farmářské škole, tak i my díky této spolupráci získáváme přístup k ekologickým farmám. A to bylo i smyslem založení společného Centra pro vzdělávání a výzkum ekologického zemědělství, které tímto dnem rovněž vzniká a bude sídlit na VÚRV. Za tu možnost moc děkuji, protože my vědci potřebujeme náš zemědělský výzkum dělat na farmách, in situ, sbírat data, realizovat pokusy, testovat hypotézy. Sami farmy nemáme, takže jsme rádi, že díky spolupráci se i my více rozvineme směrem k ekologickému zemědělství.“
Ředitel Asociace místních potravinových iniciativ Jan Valeška, který stál u zrodu Farmářské školy a podílí se na jejím provozu, na zahájení poděkoval farmářům, kteří se od devadesátých let věnují ekologii, a dodal: „My jsme si v AMPI před pěti lety říkali, že promujeme místní jídlo a teď kdo ho vlastně bude z Matky Země vydobývat, vždyť tady nejsou lidé. A farmáři Martin a Jana Rosenbaumovi se iniciativně zhostili toho, že je budou na jejich farmě učit. Potom do toho vstoupil Jiří Prachař a dnes jsme tady.“
Náměstek ministerstva zemědělství Jiří Skřivánek (sám ekologický zemědělec a garant jednoho z předmětů studia) popřál studentům i škole všechno nejlepší, vyjádřil respekt k práci, která stála za vznikem školy a prohlásil, že „ekologické zemědělství má před sebou obrovské výzvy, i zemědělství jako takové a doufám, že tato škola kvalitně připraví ekologické zemědělce, aby těm výzvám mohli čelit.“
Milan Hluchý, zakladatel společnosti Biocont Laboratory, zaměřené na biologickou ochranu rostlin, upozornil, že je to právě zemědělství, konkrétně aplikace tzv. přípravků na ochranu rostlin, tedy pesticidů a jedů, které ničí biodiverzitu a hmyz. Vyzdvihl, že za třicet pět let se podařilo převést 80 procent českého vinohradnictví do režimu integrované produkce a certifikovaného ekologického zemědělství. „Nedávno jsem si uvědomil, že je to pouhých šest desetin zemědělské plochy v tomto státě, což je smutné. Přemýšlel jsem, jak to posunout a v tom momentě začala spolupráce s Farmářskou školou a domluvili jsme se na trvalé spolupráci,“ prohlásil k tomu Hluchý. „Když se mě někdo ptá, jaký je rozdíl mezi ekologickým a konvenčním zemědělstvím, tak je to v mnohem větším množství znalostí, které musí ekologický zemědělec znát a zvládnout.“
Na akreditaci se podílel i průkopník ekologického zemědělství prof. Jan Moudrý z Jihočeské univerzity, v roli kmotra se objevil také zpěvák a herec Tomáš Klus. Farmářská škola již kromě akreditace stihla ve spolupráci s německou společností Triebwerk naplánovat a zrealizovat agrolesnický projekt v podhůří Orlických hor a v rámci pronájmu převzala farmu, na které hospodaří a kde se vzdělávají studenti.
Proč ekologické zemědělství?
Proč má vlastně smysl podporovat další rozšíření ekologického zemědělství, a to jak o nové plochy, tak i lidskou kapacitu? Možná ještě není rozšířené povědomí o tom, že zrod ekologického zemědělství sahá k počátkům 20. století a že tyto metody ve světě hluboce zakořenily. V Československu po druhé světové válce ekologický proud v zemědělství nerezonoval, přesto se v Česku počal rozvíjet již na konci osmdesátých let 20. stol, kdy několik agronomů působících v JZD hledalo zcela odlišnou cestu pro hospodaření a nalezlo jí v biodynamickém a ekologickém zemědělství.
A co to vlastně je to ekologické zemědělství? Podle jedné z definic se jedná o „moderní formu obhospodařování půdy bez používání umělých hnojiv, chemických přípravků, postřiků, hormonů a umělých látek. Jeho prioritou je kvalita, nikoli kvantita produkce. Je založené na zásadách etického přístupu vůči chovaným zvířatům, ochraně životního prostředí, zachování biodiverzity (rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů), šetření neobnovitelných zdrojů, ochraně zdraví populace, ale i udržení zaměstnanosti v zemědělství a na venkově.“ Ekologické zemědělství má legislativní ukotvení a od roku 1994 je integrováno do zemědělské politiky EU.
Podle studií je v půdě ekologických farem oproti konvenčním farmám více žížal, nachází se na nich více ptáků a hmyzu. Ekologické farmy uplatňují pestřejší osevní postupy, v potravinách se nenacházejí rezidua pesticidů a výčet by mohl pokračovat. Jinými slovy, ekologické zemědělství prokazatelně přispívá k větší biodiverzitě a kvalitě potravin.
Achillovou patou českého potravinového systému obecně je přidávání hodnoty prvovýrobě. To samé platí pro ekologické zemědělství. Počet ekologických zemědělců sice pomalu, ale stabilně roste, ke konci roku 2022 působilo v ČR 5 050 ekologických zemědělců a 990 výrobců biopotravin. Podíl ekologicky obhospodařované půdy je 16,2 procent, čímž se ČR řadí mezi země EU s vysokou mírou zastoupení ekologického zemědělství. Výzva a specifikum ČR spočívá ale v tom, že 85 procent této plochy tvoří trvalé travní porosty a podíl biopotravin na celkové spotřebě potravin a nápojů dosáhl pouhých 1,6 procent. Přestože ekologické zemědělství patří mezi nejšetrnější modely hospodaření, podíl spotřeby biopotravin je u nás zanedbatelný.
Na to se zaměřuje jak Akční plán ČR pro rozvoj ekologického zemědělství, který stanovuje navýšení plochy ekologického zemědělství na 22 procent do roku 2027. Biopotraviny se mají podílet na celkové spotřebě ze čtyř procent. Evropská komise v rámci strategie Farm to Fork (Z farmy na vidličku) navrhuje zvýšit rozlohu ekologických ploch na 25 procent. K tomu, aby se zvýšil nejen objem ploch, ale i lokálních biopotravin je však zapotřebí větší podpora výzkumu ekologického zemědělství a přenosu poznatků do praxe a také tvorba systémové infrastruktury pro zajištění odbytu pro biopotraviny, například skrze veřejné stravování.
Certifikované ekologické zemědělství však představuje jen jeden z dílů skládačky tvořící obraz využívání přírodních zdrojů, kterému říkáme zemědělství. Paralelně se rozvíjí cela řada šetrných forem hospodaření, což reflektuje i sylabus Farmářské školy. K tomu, aby se tyto šetrné formy staly dominantní normou v naší krajině, jsou však potřeba poučení a zkušení lidé, kteří jsou ochotni spojit svůj život s půdou, k čemuž nepochybně Farmářská škola významně přispěje.
Autor působí na České zemědělské univerzitě a je výzkumník zemědělsko-potravinových systémů.