Foto Pixabay
Od konce minulého roku je světová pozornost upřena na východní hranici Ukrajiny, kam Rusko během podzimu začalo masivně přemisťovat zbraně, vojáky a vojenskou techniku. Ukrajina začala bít na poplach, že se Rusko připravuje na útok, Moskva tvrdila, že se jedná jen o přesun techniky a cvičení. Analytici a experti na region se rozdělili na dva tábory: jedni byli přesvědčeni, že k eskalaci určitě dojde, druzí, že určitě nedojde. Co se tedy skrývá za nynějšími ruskými manévry?
Rusko opět centrem pozornosti
Rusko své jednání vysvětluje obavou o bezpečnost. V minulém týdnu proběhla jednání mezi Ruskem a Západem v Ženevě. Dokonce se po několika letech opět sešla Rada NATO-Rusko, která nezasedala od července roku 2019. Rozlohou největší stát světa se tak znovu dostal do středu pozornosti mezinárodního společenství, avšak k zásadnímu posunu při řešení situace nedošlo. Moskva totiž přednesla nepřijatelné požadavky, které Severoatlantická aliance nejen nemůže přijmout, ale neměla by o nich ani na vteřinu uvažovat. Kvůli zajištění své bezpečnosti totiž Rusko požaduje záruky, že se NATO nebude dál rozšiřovat, explicitně to, že Ukrajina ani Gruzie se nikdy nestanou jeho členy, a že nebude rozšiřovat svoji infrastrukturu, pořádat vojenská cvičení a rozmisťovat zbraně mimo své hranice z roku 1997, tedy ani v zemích takzvaného východního křídla aliance.
Memorial mapoval sovětské represe, osudy vězněných a prováděl osvětovou a vzdělávací činnost, stejně jako poukazoval na porušování lidských práv v současném Rusku.
Tyto požadavky nejsou žádnou novinkou, stejně jako ruská prohlášení, že se bojí o svou bezpečnost. Kreml uvažuje o mezinárodní politice jako o prostředí, které by mělo být rozparcelováno mezi několik silných velmocí, jež mají své sféry vlivu. Jednání pak probíhá právě mezi těmito velmocemi, které rozhodují o dění ve svých vlivových oblastech, respektive ve státech, které se zde nalézají. Nemělo by nás tedy překvapit, že Rusko požadovalo jednat jen se „silnými“ hráči mezinárodní politiky, a ne se zástupci Ukrajiny. Když se tak stalo, Rusko navíc předložilo balík maximalistických požadavků ve smyslu ber, nebo nech být, a odmítlo jednat o jednotlivých bodech odděleně. To jasně ukazuje, že Rusové si byli vědomi toho, že jejich požadavky nebudou přijaty. Spíše než jakákoliv vojenská dohoda, tak bylo smyslem jednání probudit světovou pozornost, aby se prostřednictvím politiků a analytiků Kreml dostal do hledáčku médií. Jako jedno z obvyklých vysvětlení se také nabízí, že si tímto manévrem chce zvýšit upadající domácí popularitu Vladimir Putin. Ta mezi Rusy dlouhodobě klesá, kremelský režim se občanům vzdaluje, jeho rétorika se stala denní rutinou – občané jsou apatičtí, propagandě věří historické minimum Rusů, kteří naopak stále silněji pociťují zhoršující se životní úroveň, nedostatek perspektiv a přebujelou korupci mezi představiteli státu.
Do toho se rovněž promítly dvě zásadní události přelomu roku. Tou první bylo rozhodnutí soudu o zlikvidování vlivné organizace zkoumající sovětskou minulost Memorial. Memorial mapoval sovětské represe, osudy vězněných a prováděl osvětovou a vzdělávací činnost, stejně jako poukazoval na porušování lidských práv v současném Rusku. Tím se stal nepohodlným pro aktuální snahy režimu vytvořit alternativní obraz SSSR, který má v Rusech zanechávat dojem velkolepé minulosti, na kterou se současný establishment snaží navázat. Likvidace Memorialu byla velká rána pro Rusy i zbytky místní občanské společnosti, jelikož si donedávna nikdo nedokázal představit, že by Kreml mohl zajít až tak daleko.
Hrozba barevných revolucí
Druhou zásadní událostí byla eskalace původně nepolitických protestů v Kazachstánu, které vyústily do odstavení dlouholetého prezidenta a věrného ruského spojence Nursultana Nazarbajeva od moci. Nazarbajev před několika lety odešel na odpočinek způsobem, který byl až doteď ostatními lídry v postsovětském regionu považován za úspěšný odchod do autoritářského důchodu. Tedy: zachoval si vliv, moc, peníze i bezpečí bez toho, aniž by se musel denně obtěžovat náročným a po třiceti letech už nezáživným vládnutím. Tento sen mnohých autoritářů se nyní rozplynul, navíc události probudily ze spánku největšího kremelského strašáka – hrozbu takzvaných barevných revolucí. Kreml, který si celou tuto situaci uvědomuje v plné šíři, sáhl podle něj po osvědčené kartě ohrožení vnějším nepřítelem, tedy klasické taktice stmelení národa před hrozbou Západu. Je to tím paradoxnější, že Moskva obviňuje z ohrožení organizaci a země, které nemají ani v nejmenším zájem Rusko napadnout. Je to pak otázka, nakolik karta nepřítele na hranicích může mobilizovat podporu občanů.
Avšak vraťme se k hlavní otázce, totiž zda Rusko plánuje eskalaci konfliktu na Ukrajině. Pokud by Moskva skutečně stála o další invazi, tak rozmístit vojska podél hranic, a pak se halasně dožadovat přemrštěných nároků s argumentem obav o vlastní bezpečnost, není úplně nejlepší vojenskou taktikou. Na druhou stranu, Kreml rád rozehrává vícero scénářů najednou, a poté čeká, jak se situace vyvine. Další krok pak dělá podle toho, co se aktuálně jeví jako nejvýhodnější. Pokud by tedy rozmístění vojsk a techniky u ukrajinských hranic prošlo bez většího zájmu světové veřejnosti (což se nestalo), je klidně možné, že by Rusko opravdu situaci vojensky eskalovalo. A pokud by i pak reakci vyhodnotilo jako slabou, mohlo by se pokusit ukrojit další část ukrajinského území. Jakkoliv se stupňování konfliktu v současné politické, a hlavně ekonomické situaci Ruska nejeví jako nejlogičtější řešení, nesmíme zapomínat, že aktéři mezinárodní politiky se nerozhodují vždy pouze na základě racionální úvahy. Tím spíše politici, kteří stojí v čele režimu, jenž se nezodpovídá občanům, a jejichž hlavní cíl je se udržet se u moci a obohatit se.
Autorka je politoložka, specializuje se na Rusko a východní Evropu.