Foto Pixabay, CC0
Jména deseti nejbohatších Čechů známe. Česká mutace časopisu Forbes je aktualizuje každý rok. Každoroční seznam deseti nejchudších Čechů ale žádný časopis nesestavuje. Místo tváří spokojených bílých mužů by se na titulkách časopisu, který by se klidně mohl jmenovat podle hracího automatu také „Forbes“, určitě objevila pestřejší skladba lidských obličejů. Majetek těch nejchudších by byl jistě hluboko pod nulou a s osudem nejbohatších by je v mnoha případech spojovalo jméno Home Credit. Chudnutí do záporných čísel může být podobně abstraktním ekonomickým procesem jako bohatnutí. Pokud velikost dluhu roste sama už jen kvůli úrokům a poplatkům pro advokáty a exekutory, platí – stejně jako u bohatství – že pro jeho růst už nemusíte dělat vůbec nic. Jenže chudoba není jen číslo na zmrazeném účtu – bydlet, jíst a oblékat se je potřeba i ve chvílích, kdy na to člověk nemá.
Čtyři sta korun nestačí
Navýšení dávek životního minima o čtyři sta korun, které minulou středu schválila vláda, nepokryje ani inflaci od září 2019, kdy se dávky vypočítávaly naposledy. Výše životního minima má přitom vliv na výši dávek a také na to, kdo na ně má na základě svých příjmů nárok. Desetiprocentní růst nepokrývající inflaci je de facto zhoršením. Pochopitelně to ale v České republice těžko někoho vážně znepokojí. Už jsme si zkrátka zvykli. Nejchudší to nějak přežijí.
Nechávat lidi v bídě bez většího politického nebo mediálního zájmu by nemělo být normální. Chudnutí je stejně jako bohatnutí dynamický proces a má politické následky.
Jistě, dávky samy o sobě nemohou vyřešit problém chudoby, která má hluboké strukturální příčiny, ale v mnoha případech mohou ulehčit lidem v těch nejtěžších situacích a často je jen díky nim možné o pár dní odložit návštěvu v potravinové bance. Výše dávek nemůže ovlivnit nízkou úroveň platů, nerovnost ani čím dál vyšší ceny bydlení a základních potřeb. To ale neznamená, že nedorovnat žebrácké peníze ani o úroveň inflace není ze strany vlády projevem necitlivosti. Reálně to povede k propadávání se do ještě větší bídy. Opravdu chudých lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi je v Česku jen několik jednotek procent, lidí ohrožených chudobou je ale procent třicet.
U příležitosti roku od úmrtí nejbohatšího Čecha Petra Kellnera popsal minulý týden na Alarmu ekonomický antropolog Martin Tremčinský vývoj nerovnosti v české společnosti po roce 1989. Mýtus o rovnostářské společnosti je už dlouho skutečně jen mýtem – za posledních třicet let se v Česku etablovala vrstva superbohatých miliardářů, kteří se postupně vzdalují od zbytku společnosti. Jejich zájmy se kultivují a místo drahých aut a soukromých tryskáčů se nová elita etabluje i v oblastech, jako je umění. Vzájemné sňatky spojující obří majetky jsou logickým vyústěním tohoto stavu. Majetek se podle Tremčinského může stát dokonce samostatnou entitou, jak je to v případě dědictví po Petru Kellnerovi, který stále figuruje na seznamu Forbesu.
Osekávání šancí pro další generace
Pokud mluvíme o superbohatých na vrcholu společnosti, musíme ale mluvit i o superchudých. Nebo jednoduše o chudých a ohrožených, protože v žádném případě od sebe nejde striktně oddělit jednotlivé problémy, které se dotýkají v podstatě až poloviny české společnosti. Ghetta, v jazyce expertů a neziskovek korektně nazývaná „vyloučené lokality“, umožňují vidět českou chudobu v té nejkoncentrovanější podobě, fenomény s nimi spojované jako exekuce, krize bydlení nebo nedostatečné příjmy však můžeme vidět i mimo ně.
Při etablování superbohatých jako posunu od „zbohatlíků“ k „nové elitě“ se z privatizačních žraloků stává elita a z jejich dětí absolventi prestižních západních univerzit. V dalších generacích se už bude jednat o zavedená jména. Etablování superchudých má naopak podobu postupného osekávání šancí na změnu osudu, a to i pro další generace. Dostupnost vzdělání a kultury se smrskává, zvláště když se problémem stává nejen bydlení, ale celkem běžně už i jídlo (sociální pracovnice už dávno běžně operují s termínem „hladovat“). Vyšší životní minimum, a tím pádem vyšší dávky, by pochopitelně žádný z těchto problémů nevyřešily, ale nechávat lidi v bídě bez většího politického nebo mediálního zájmu by nemělo být normální. Chudnutí je stejně jako bohatnutí dynamický proces a má politické následky.
Autor je redaktor Alarmu.