Jaké obtíže a radosti přináší práce kulturního pracovníka v regionální galerii? To je klíčová otázka cyklu rozhovorů, jejichž cílem je představit české regionální galerie. Po Třinci obracíme pozornost ke Zlínu a k Martinu Fišrovi, kurátorovi sbírky multimédií tamní krajské galerie. Povídali jsme si o tom, jaké místo zaujímá současné umění v životě zlínských občanů, jaký typ výstav má u nich největší ohlas, ale také o institucionálním zázemí galerie.
Za jakých okolností a z jakých důvodů jste nastoupil jako kurátor Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně?
Před nástupem do KGVUZ jsem pracoval v Galerii Šternberk. Tři roky zde strávené spočívaly mimo jiné v obhajobě galerie, jejího přínosu pro město. Bylo celkem jasné, že město se snaží za každou cenu galerie zbavit. Když se povedlo vyvrátit jeden důvod likvidace, objevil se za chvíli další a tak pořád dokola. Michal Kalhous, po kterém jsem galerii přebíral, to měl hodně podobné. V druhé polovině roku 2009 došlo opět ke změně na postu ředitele Městských kulturních zařízení, organizace, pod kterou galerie spadala. Nemá smysl to víc rozebírat, zkrátka jsem se dozvěděl o konkurzu na místo kurátora v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně a zkusil to. Nechtěl jsem, dokud byla alespoň nějaká naděje na zachování galerie, Šternberk vůbec opouštět. Snažil jsem se ji udržovat při životě, ale postoj města byl zřejmý. Martin Horák, který ji po mně převzal, měl při psaní grantu na rok 2010 slíbeno, že bude minimálně ještě jeden rok fungovat. Nakonec ji v březnu 2010 zavřeli.
Jak fungovala prezentace současného umění ve zlínské galerii, předtím než jste sem nastoupil, a co jste se snažil změnit?
Pár měsíců předtím, než jsem nastoupil, došlo v KGVUZ ke změně ředitele. Ludvíka Ševečka, který vedl galerii poslední dvě dekády, vystřídal v podstatě můj vrstevník – Václav Mílek. Samozřejmě se jejich představa o současném umění lišila. Ale myslím, že šlo více méně pouze o generační rozdíl.
Stejně tak je to s mým pohledem na program galerie. Své představy, s kterými jsem do galerie nastupoval, si už moc nevybavuju. Samozřejmě jsem si přál, aby v rámci výstavního programu dostávalo víc prostoru současné umění a mladší autoři. Nemám pocit, že by se to zatím výrazněji prosadilo. V galerii nás pracuje víc – s různými preferencemi a pohledem na umění vůbec. Aktuálnější umění je vidět více pouze v souvislosti se Salony, které zde pořádáme. Především se Salonem mladých, který je pro umělce do třiceti let. Jsem rád, že se Salony, na kterých se podílím, celkem daří, přestože to jsou pořád jenom salony a za pár let se všechny naše pokusy o změnu budou zdát spíše kosmetického charakteru.
S jakými umělci spolupracujete a proč?
Šíře umělců, se kterými spolupracuji, je docela velká. Kromě Salonů se starám taky o videoroom, kde představujeme autory pracující s filmem a videem. Rád bych se ještě víc soustředil na spolupráci s mladšími autory. Při chystání každého Salonu se objeví spousta zajímavých projektů, které zůstanou vinou skromného rozpočtu většinou v rovině plánů. Škoda je to především pro nás.
Co se změnilo přestěhováním galerie do Institutu Tomáše Bati?
Jako každá zásadní změna, tak i naše velké stěhování přineslo hodně pozitivního i negativního. Předchozí prostory KGVUZ, tedy zlínský zámek a hlavně Dům umění, měly své kouzlo, ale bez nutných investic do jejich rekonstrukce pomalu přestaly být k výstavám vhodné. S novými prostory se zatím pořád ještě sžívám. Naivně jsem je v plánech viděl větší a víc přizpůsobené současné výstavní praxi. Tedy alespoň tak, jak si ji já představuju.
Ve 14. budově kromě nás sídlí Muzeum jihovýchodní Moravy a servisní organizace 14|15 Baťova institutu. Pohyb lidí je tu větší, domluva občas naopak horší. Řada věcí, které dřív byly v naší režii, jde teď přes jinou organizaci a není to zrovna ku prospěchu věci.
Každopádně je galerie na jednom místě, odpadl výstup do kopce k Domu umění a mám pocit, že nyní je o dost blíž městu. Snad se to, až se trochu sníží stále poněkud vysoké vstupné, pozitivně projeví i na návštěvnosti.
Také instalujete díla ve veřejném prostoru. Jaký to má ve Zlíně ohlas? Jak reagují zastupitelé města nebo občané?
Zatím jsem se ve Zlíně podílel na dvou takto zaměřených projektech. Vedle Salonu jsou další trienální přehlídkou současného umění Prostory Zlín. Letošní ročník možná trochu moc splynul s otevíráním 14|15 Baťova institutu. Nicméně přinejmenším práce Kamy Sokolnicke Zlínem ještě dlouho po zahájení rezonovala. Řada lidí její čtyřmetrový světelný nápis „teď“, vycházející z loga firmy Baťa, na střeše 14. budovy sice brala jako podivnou reklamu na Baťův institut, přesto vyvolal také mnoho zábavných diskusí. Každá akce, při které se jde s uměním mimo rezervaci výstavního prostoru, má smysl. A ve Zlíně, který není kdovíjak kulturním městem, to platí dvojnásob. Reakce jsou různé, převažují ty pozitivní. Ze strany Městského úřadu cítíme podporu. Například vyjednávání ohledně zmíněného nápisu na střeše budovy bylo překvapivě vstřícné.
Jak reagují občané Zlína na výstavy současného umění? Byly nějaké výstavy obzvláště úspěšné, případně neúspěšné?
Co si vzpomínám, tak asi nejúspěšnější byla výstava 200 dm³ dechu Libuše a Petra Niklových. Hlavně tedy část věnovaná přímo Libuši Niklové. Hračky, na rozdíl od současného umění, skutečně zabodovaly. Salony patří také k těm hojněji navštěvovaným výstavám. Jinak je to slabší. Stačí dát do první místnosti projekci či televizi a návštěvník se ještě ve dveřích obrátí a zmizí. Nebo nechat výstavní místnost až na nápisy na podlaze prázdnou, jako v případě výstavy Jiřího Valocha. Ač se jednalo o jednu z nejsilnějších výstav v Domě umění, většina návštěvníků nás po výstupu do kopce nepěkně proklínala.
Jak vnímáte způsob financování galerie a výstavních projektů? V čem spatřujete největší potíž?
Budu asi opakovat skuhrání ostatních: celá oblast je hodně podfinancovaná. A KGVUZ na tom není o mnoho líp. Do větších projektů se pouštíme výjimečně a i těm by pomohl trochu vyšší rozpočet. Peníze chybí jak pro lidi, kteří umění přinášejí (umělci, externí kurátoři a další odborníci), tak i na samotnou produkci výstav. Přitom určitý potenciál k přípravě divácky zajímavých výstav by se i u nás „na venkově“ našel.
Co si myslíte o kulturní politice města? Je podle vás transparentní?
O tom vlastně moc nevím. Nevšiml jsem si, že by se ve Zlíně z veřejných peněz dělaly ohňostroje, pořádaly koncerty (hard)rockových dinosaurů, případně ještě horší věci a zároveň se tomu říkalo kultura. V řadě jiných, nejen moravských měst je to běžné. Také na Zlín přišly horší časy, nemá peněz na rozdávání. Podpora místních galerií by měla být větší. Tím tedy nemyslím konkrétně tu naši, spíš například Kabinet T.
Jaká může být role kultury v postindustriálním, modernistickém prostoru, jakým je Zlín?
Samozřejmě si myslím, že by měla být podstatně větší. Nejsem zdejší, takže to vidím z pozice toho, kdo dojíždí do Zlína za prací a zná víc kulturu vlaků českých drah než město. Líbí se mi, že už i rezidenti, nebo alespoň jejich nezanedbatelná část, začali mnohem více oceňovat zdejší architekturu a celý urbanismus, zformovaný v meziválečném období, a to bez přehnaného baťovského sentimentu. Na druhou stranu je to jenom první krok. Tím dalším může být třeba návštěva galerie či divadla. Rezervy více než statisícová aglomerace Zlína rozhodně má.