Činoherní studio v Ústí nad Labem, divadelní scéna s více než čtyřicetiletou tradicí, se dlouhodobě potýká, podobně jako další divadla v republice, se stále se snižujícími dotacemi na provoz. Od září 2013 ale zápasí ještě s další překážkou v jeho fungování. Tou je minimální komunikace magistrátu s vedením divadla.
Rada města 20. září odvolala bez varování celou stávající správní radu divadla ve složení Eliška Pláničková, Svatava Spálenská a Jan Kvasnička a na jejich místa dosadila radního Jana Eichlera, vedoucí odboru školství Janu Müllerovou a tajemníka městského obvodu Severní Terasa Petra Vlasáka. Zakladatelem obecně prospěšné společnosti Činoherní divadlo města Ústí nad Labem, scéna Činoherní studio je ústecký magistrát . Díky tomu má radnice plné právo odvolat a jmenovat členy správní rady. Není však obvyklé odvolat kompletní správní radu a řádně neuvést důvody odvolání. Ještě neobvyklejší je neinformovat o tom vedení obecně prospěšné společnosti, které se tato změna týká. Činoherní studio i členové odvolané správní rady se dozvěděli o konání radnice až osmnáct dní poté, co tento krok učinila, a ještě k tomu od redaktora MF DNES Jana Horáka. Čtyřicet pět dní po jmenování nové správní rady nemá ředitel Činoherního studia Vladimír Čepek k dispozici oficiální důvody odvolání staré rady ani koncepci rady nové. Správní rada je přitom orgánem, který má na chod Činoherního studia zásadní vliv. Dohlíží na jeho hospodaření, rozhoduje o nakládání s příslušnými nemovitostmi a má pravomoc odvolat a jmenovat ředitele.
Razantní zásah do struktury divadla naštěstí nezůstal bez mediální reflexe. V médiích se objevilo i vyjádření Jana Eichlera, nového člena zatím nefungující správní rady, k důvodům odvolání Pláničkové, Spálenské a Kvasničky. Eichler v Ústeckém deníku ze středy 23. října uvádí jako důvod k odvolání správní rady zejména špatné hospodaření Činoherního studia, které vedlo k účetní ztrátě ve výši téměř jednoho milionu korun za období od 1. ledna 2013 do 30. září 2013. Je značně neobvyklé hodnotit hospodaření instituce v průběhu fiskálního roku tři měsíce před roční uzávěrkou účetnictví a též v době, kdy divadlo čekalo na dotaci na poslední čtvrtletí. Není také bez zajímavosti, že odvolání správní rady proběhlo deset dní před termínem konce třetího čtvrtletí, kde ztráta mohla vzniknout, neboť v předchozích obdobích divadlo hospodařilo se ziskem. Výsledky hospodaření za třetí čtvrtletí byly známy až v polovině října. Divadlo opravdu hospodařilo se ztrátou 900 tisíc, která však vznikla do značné míry tím, že město za posledních pět let divadlu snížilo dotace o dva miliony korun. V letošním roce také klesla dotace od Ústeckého kraje z 1,5 milionu korun na 350 tisíc. Díky dobrému hospodaření v předchozích letech pokryje divadlo vzniklou ztrátu ze svého rezervního fondu.
Svázané ruce
Dalším důvodem odvolání byla prý neschopnost zajistit vícezdrojové financování. Činoherní studio má kapacitu sto třicet míst a ročně ho navštíví zhruba dvanáct tisíc lidí, zaměřuje se na odvážnou dramaturgii a nekonvenční tvorbu a už dvaačtyřicet let si uchovává studiový charakter. I to jsou důvody, proč divadlo není atraktivní pro velké sponzory. Činoherní studio však jen za tento rok bylo schopné formou grantů, barterů, sponzorských peněz i díky donátorům získat stovky tisíc korun na svůj provoz. Přesto je divadlo závislé na výši dotace od svého zřizovatele. Pokud by se příspěvek od města dále snižoval, mohlo by se toto v mnoha ohledech náročné, nebulvární divadlo dostat do situace, kdy bude vstupenka na jedno představení stát stejně, jako nyní stojí předplatné, tedy 900 Kč.
Zaměstnanci divadla žijí každý rok v rozpočtové nejistotě. To samozřejmě ztěžuje kontinuální divadelní činnost a omezuje plánování v dlouhodobějších výhledech. Činoherní studio se nemůže zapojit do některých grantových řízení, která předpokládají víceletou činnost, neboť nemá garantováno, že s každým novým rokem bude ještě fungovat.
Jediné klidnější období divadlo jako obecně prospěšná společnost zažilo v době, kdy byl primátorem Jan Kubata, který garantoval výši grantu na tři roky. Ačkoli přemítal o poněkud absurdním referendu, kde by vedle sebe byly postaveny tři nové zastávky MHD a Činoherní studio, aby občané sami rozhodli, co je jejich prioritou, nebo přišel se slučováním Severočeského divadla, opery a baletu s činoherní scénou, dá se v optice částečné jistoty pro ústecký ‚činoherák‘ považovat jeho tehdejší vedení města za osvícené.
V současné situaci nezbývá než doufat, že se ze sféry spekulací do reality neposune ani jeden z černých scénářů, o kterých se hovoří, a živit se nadějí, že nikoho nenapadne se opět pokusit sloučit obě ústecká divadla nebo že se z Činoherního studia časem nestane stagiona. Stejně tak by bylo tragické, kdyby vedení města chtělo z pozice moci omezovat svobodu uměleckého projevu jednotlivců či celého souboru divadla, případně přímo cenzurovat tuto k současnému dění citlivou a v nejlepším slova smyslu kritickou scénu se silným repertoárem.
Autorka je vysokoškolská pedagožka.