Osobností uplynulého roku se pro mnoho časopisů a internetových portálů stal překvapivě třiašedesátiletý Lonnie Holley z amerického státu Alabama. Tento afroamerický umělec, performer a nyní i hudebník na sebe strhl pozornost svým spirituálním, a přitom veskrze materialistickým uměním, ale i neobyčejným životním osudem.
„Podíváte-li se do minulosti, co vše má hudba za sebou, je jasné, že k tomu, aby z vás byl hudebník, nejsou potřeba žádné školy, není nutné mít pěkné vysvědčení.“
Historikové umění by jeho dílo nejspíše řadili někam na pomezí lidové tvořivosti, art brut a primitivismu. Proslavily ho především skulptury, které tvoří převážně z věcí nalezených na skládkách odpadů. Holley totiž tvrdí: „Musíme vyorat a vydolovat ty nejhorší věci na světě a udělat je lepšími, udělat lepšími sebe samotné, abychom tak mohli demonstrovat světu: já to dokážu, dokážu se s tím vyrovnat, dokážu s tím žít, můžu žít dál.“ V kontextu Holleyho životního osudu nabývá jeho „umělecká“ metoda mnohem hlubšího smyslu a je zajímavou zprávou o realitě posledního půlstoletí jižanských státu USA.
Dítě za whisky
Lonnie Bradley Holley se narodil roku 1950 v jižanském státě Alabama ve městě Birmingham – tehdy stále ještě platily tvrdé segregační zákony Jima Crowa, nejviditelnější pozůstatek otrokářské minulosti amerického Jihu. Byl sedmým ze sedmadvaceti dětí. Nebylo tady divu, že se matka nezdráhala syna přenechat známé, která se o Lonnieho starala do jeho čtyř let, než jej prodala za láhev whisky manželům McElroyovým.
Nejsilnější vzpomínkou z raného dětství je pro tohoto umělce intenzivní pocit hladu, což dokládá krátká epizoda od McElroyových. Jeho „adoptivní“ otec se mu jednou pokusil vzít talíř s jídlem. Když se mladý chlapec začal bránit a kousnul jej, vzal pan McElroy železný pohrabáč a zaseknul mu ho do hlavy… Později, už jako náctiletý, byl Holley přistižen se svými kamarády při jízdě v kradeném voze a okamžitě umístěn do „Alabamské průmyslové školy pro černošské děti“. Holleyho vyprávění o vlastním životě je plné podobně bizarních příběhů, z nichž běhá mráz po zádech. Jsou v naprostém rozporu s obrazem blahobytu poválečných Spojených států. Připomínají, že občanské výdobytky ani v této zemi „pokroku a svobody“ nemohli využívat všichni.
Na počátku byl požár
Do svých sedmadvaceti neměl Holley na umění ani pomyšlení. K uměleckému sebevyjádření jej donutila až tragická událost z roku 1979, od níž se nejspíš odvíjí jeho představa o terapeutické podstatě umění. V tomto roce totiž zemřely dvě malé dcery jeho sestry, když jejich dům zapálil neznámý žhář. Své rozčilení a smutek se Holley pokoušel zpracovat pomocí improvizovaných pomníků mladým obětem. Ty se skládaly z pískovcového základu, do nějž Holley zabudoval řadu předmětů z interiéru vyhořelého domu (kuchyňské náčiní, příbory). Od tohoto momentu se datuje jeho takřka nepřetržitá tvůrčí činnost. Skulptury z nalezených objektů začal rozestavovat na zahradě svého příbytku v Birminghamu, poblíž místního letiště. V roce 1981 přinesl několik svých děl do místního Muzea umění – tak začala jeho výstavní činnost, převážně v galeriích lidového umění. O svůj skromný příbytek i celou řadu uměleckých děl přišel v roce 1997, když se místní samospráva rozhodla rozšířit areál letiště. Buldozery srovnaly jeho bydliště se zemí, což ovšem umělec-outsider nenechal jen tak a hnal celou záležitost k soudu. Nakonec vyhrál a stavební firma mu musela vyplatit 150 tisíc dolarů jako kompenzaci za vzniklou škodu i citovou újmu.
Holley bydlí nadále ve státě Alabama a ve své tvorbě oslavuje místní afroamerickou kulturu i pozůstatky kdysi významné průmyslové minulosti regionu. Když se prohrabuje starým železem na skládce, aby našel ten správný materiál k nové skulptuře, prý si prozpěvuje, a píská do rytmu. Hudba se stala zcela integrální součástí jeho tvorby, přestože až do svých třiašedesáti let nevydal žádnou nahrávku. To se změnilo až v roce 2012, kdy vydal svou první desku Just Before Music a vydobyl si respekt i na poli současné hudební tvorby.
Smutek z technologií
Svou hudební filosofii Holley shrnuje do několika vět: „Pokouším se oslavovat možnosti, které hudba přináší každému z nás. Podíváte-li se do minulosti, co vše má hudba za sebou, je jasné, že k tomu, aby z vás byl hudebník, nejsou potřeba žádné školy, není nutné mít pěkné vysvědčení. Hudba vznikala na polích, vznikala za těch nejhorších podmínek a vždy umožňovala lidem pocítit, že jejich nešťastné životy nejsou vším, co je na tomto světě může potkat.“ Holleyho nahrávky se tohoto přístupu drží. Je v nich slyšet dřevní blues, ale také vliv radikálních jazzových skladatelů afroamerické hudby, jakými byli Albert Ayler nebo Sun Ra. Odkaz blues je přítomen především v Holleyho výrazném hlasovém projevu, zatímco jazzem je ovlivněná jeho hra na jednoduchý syntezátor.
Holleyho živá vystoupení se vyznačují improvizací a mění se přitom i texty písní. Žádné jeho umělecké výtvory nejsou definitivní, naopak neustále podléhají změnám – umělec je rozebírá a znovu skládá v nové celky. Mezi skladbami se hudebník neváhá vyslovovat k aktuální společenským problémům, nebo třeba k filosofii. Texty jeho písní se týkají především nezastavitelného technologického pokroku, který podle Holleyho znehodnocuje lidské životy podobně jako dříve otrocká dřina na poli nebo práce v průmyslu: „Now that I was out of the cotton field/ And out of the industrial field, too/ The technical field/ The technical field/ The technical field is making me blue.“ Podle této jednoduché kritiky technika odvádí člověka od skutečného života a lidské vzájemnosti. Také sociální a ekonomická nerovnost vede k nedostatku nebo naopak přebytku reality: „Some humans can’t afford/ Some humans having overload/ Of this reality.“
V osobě Lonnie Holleyho našel americký Jih svého trochu podivínského, ale nesmírně přesvědčivého kronikáře, který odhaluje krutou, ale nezbytnou pravdu o několika dekádách dějin Spojených států.
Autor je redaktor A2.