Noam Chomsky neříkal při své návštěvě v Česku nic jiného, než co říká a píše už řadu let. Díky tomu, že do Olomouce a Prahy přijel osobně, se ale stal katalyzátorem našeho vlastního vnitřního sporu. Věřím, že je právě s tímto stavem věcí spokojen. Jak s vyhnisaným ložiskem českého myšlení o společnosti naložíme, je už jen na nás.
„Chomsky citlivě vyhmátl neuralgický bod a zkusmo do něj píchl. Povaha bouřlivého ohlasu je výmluvná: nejhlasitěji křičí lidé jako Saša Vondra nebo Ivan Langer, kteří se nejvíce zasloužili o ztrátu morálního kreditu disidentů i revoluční generace devětaosmdesátého roku.“
Akademii věd i olomoucké lingvisty zajímal čistě vědecký přínos, jímž Chomsky před půl stoletím přehodil výhybku svého oboru. Vliv na moderní jazykovědu je nezpochybnitelný, i když dnes je to už částečně uzavřená kapitola. Podle českých akademiků je každopádně „čistá věda“ jakousi přepážkou oddělená od veřejného, ba dokonce politického projevu. Zájem neodborné veřejnosti lidi z Akademie buď překvapil, anebo jej chtěli od začátku tlumit, takže na poslední chvíli zorganizovaná pražská přednáška byla dostupná jen zlomku těch, kdo by byli chtěli přijít. Náhlého spontánního zájmu o svou existenci, kterou jinak usilovně propaguje především nikým nečteným časopisem na křídovém papíře, Akademie nedokázala využít. Obávám se ale, že ani nechtěla. Připustit, že významný vědec může být zároveň politicky angažovaný levičák a dokonce anarchista, je mezi českými akademiky nemyslitelné. Jenže pro všechny ostatní je dnes Chomsky zajímavý především jako radikální, veřejně působící intelektuál. V nejlepší americké tradici s jejími sekularizovanými židovsko-protestantskými kořeny trvá na tom, že kdo má čas, vzdělání a možnost být slyšen, má povinnost vyslovovat se k společné správě veřejných věcí, tedy vstoupit do politiky. A to právě jako komentátor, který si může dovolit idealistický odstup. Provokuje establišment z téže pozice vzdělání a vědy, ze které je vládnoucí moc naopak zvyklá čerpat racionalizační ospravedlnění sebe sama.
Možná, že rozumí písmenkům
Lingvista Chomsky ví, co a jak říká. Z jeho přesné kritické řeči na veřejné debatě v Olomouci nicméně udělali nevzdělaní zpravodajci bulvární mediální zkratku: prý znevážil utrpení českých disidentů, když připomněl, že v tzv. třetím světě byli ve stejné době protivníci režimů, podporovaných USA, krutě vražděni a mučeni. Následná kauza vznikla prostě tím, že velké množství dalších žurnalistů, politiků a komentátorů nepovažovalo za hloupé reagovat na věty vytržené z kontextu, a to velmi ostrými odsudky, až urážkami. Chomsky byl označen za antisemitského nešťastníka, podlého dědka blábolícího nesmysly, morální nedochůdče a amerického Petra Hájka. Jazyková příbuznost s érou diktatury KSČ je až udivující: „Možná, že rozumí nějakým písmenkům. Jinak je to nemorální trouba a produkt intelektuálního průmyslu, který se živí pliváním a pohrdáním a skutečnost a živí lidé jsou mu ukradení. Poslední agent CIA pobral víc rozumu než lingvista Chomsky. Intelektuální znamená v tomto kontextu jen schopnost plodit kombinace, což už dnes každý počítač umí líp než 99 procent lidí,“ dočteme se například v Reflexu.
Kontext je tady klíčový. Chomského životním, a tedy i intelektuálním postojem je totiž kritické myšlení. Tedy pravý opak myšlení ideologického, kdy se přimknu k něčemu, co považuji za jedinou pravdu. Té se pak už jen stačí držet, orientovat se podle jejích Velkých lodivodů a kormidelníků a osočovat každého, kdo se jí nedrží. Jaképak přemýšlení – nejlepší obrana je přeci útok!
Havel a Chomsky
Kritické myšlení naproti tomu znamená stále znovu samostatně promýšlet svět, který se neustále mění. Když od člověka, který zaujal mnoho dalších lidí, slyším něco, co mi nesedí, je na místě se zamyslet. Ano, je k tomu nutné vzdělání a rozhled. Samostatnost neznamená nevnímat, co kdo kde říká, ale odvahu osobně stát za tím, k čemu jsme v konfrontaci s myšlením druhých dospěli. A ovšem také ochotu změnit názor, když jsou dostupné nové informace a interpretace. Proto by se kritický veřejný intelektuál neměl stát modlou – ocitli bychom se zpátky v neměnném světě ideologie. Jsem přesvědčená, že v tomto směru by Václav Havel s olomouckým vystoupením Chomského souhlasil.
Kriticky myslící intelektuál je schopen rozlišovat, namísto toho, aby slepě poslouchal autority. Rozlišovat například, že v některých směrech nemůže s Havlovým jednáním a uvažováním dnes už souhlasit, zkoumat proto své vlastní myšlení a hledat příčiny toho, proč s ním dříve souhlasit mohl. Což ale nic nemění na tom, že v jiných věcech zůstává Havel mimořádně inspirativní. Heideggerovo spojení s fašismem se ukázalo jako závažnější, než se jevilo dřív. To ale neznamená, že mám odsoudit celé jeho myšlení, nýbrž že k tomu, co mi připadá dobré, musím přistupovat s dvojitou dávkou kritiky a opatrnosti. Mimochodem, v tomto případě jde o velmi aktuální otázku, jak řešit nesporný vztah fašismu a přístupů založených na celostním pojetí a intuici. Osobně například nesouhlasím s tím, že Chomsky aplikuje podle mne příliš snadno a plošně kritiku americké politiky všude a připadá mi to jako negativní otisk amerického imperialismu. Jsem přesvědčená, že jak při kritice Izraele, tak při kritice toho, jak bývalí disidenti podlehli neokonzervatismu a neoliberalismu, nestačí jen odmítat, ale je třeba vyjít z analýzy příčin, které chtěj nechtěj leží v historickém výkladu – což je rozměr, který má Chomsky tendenci opomíjet.
Národ vykoupený disentem
Český intelektuální establišment v „kauze Chomsky“ odhalil především sám sebe. Prozradil, že se považuje za držitele a hrdinného zastánce jediné pravdy, jejímž legitimizačním základem je mytické utrpení disidentů. Jejich mučednictví zřejmě vykoupilo postoj většiny v minulém režimu, totiž rezignované mlčení nepozorovaně přecházející v souhlas. K ochraně tohoto dogmatu máme zákony a instituce, a kritické myšlení tu není vítáno. Chomsky citlivě vyhmátl neuralgický bod a zkusmo do něj píchl. Povaha bouřlivého ohlasu je výmluvná: nejhlasitěji křičí lidé jako Saša Vondra nebo Ivan Langer, kteří se nejvíce zasloužili o ztrátu morálního kreditu disidentů i revoluční generace devětaosmdesátého roku.
Idealisticky věřím, že hlavně v mladší generaci je dost lidí, kteří považují kritické myšlení a svobodu, kterou poskytuje, za nutnou podmínku dobrého života. Je skvělé, že vyšel výbor z Chomského politických statí Disident Západu a že se nakonec podařilo zorganizovat další, tentokrát už svobodně přístupné veřejné vystoupení Noama Chomského v Praze.
Bohužel jsem si musela minulý týden připustit opravdu hrůznou provinciální omezenost českého intelektuálního establišmentu. Nedokážu pochopit, jak kdokoli, kdo nepostrádá základní intelektuální sebeúctu, může takto sprostě a demagogicky znevážit člověka světové pověsti, aniž by se vůbec zabýval smyslem jeho výroků. Je to stejné jako útoky na údajnou nesrozumitelnost části současného českého umění – že tak vypadá současné umění i všude jinde, nikoho nezajímá.
Neznáme jinou alternativu k zaslepenému následování nežli tupou ignoranci? Copak je opravdu možné být upřímně přesvědčen, že Česko je poslední baštou zdravého rozumu a skutečného umění? Vážně ti smutní hrdinové nevidí, že paranoidní stupňování obranných reflexů se při pohledu zvenčí stává jen směšnou kuriozitou a mění Česko v exotickou oázou nemyšlení a pomazánkového másla? Ano, je to bolestné, ale zdá se, že pětadvacet let po převratu u nás ideologicky omezené myšlení vládne stejnou silou jako před ním.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.