Už příští týden začne v Brazílii mistrovství světa ve fotbale a spolu s ním mediální spektákl. Pokud dokážeme odhlédnout od sportovní stránky šampionátu, můžeme v této megalomansky pojaté akci rozpoznat fenomén, jehož prostřednictvím by bylo možné psát kroniku naší doby. Zkusme nyní tuto událost nahlédnout z kritické perspektivy. Navzdory obvyklým prohlášením, že politika do sportu nepatří, není od věci poukázat právě na politickou dimenzi nastávajícího „svátku fotbalu“.
„Protestní akce v Brazílii jsou přímým ztělesněním radikální demokracie. Lidé vyjadřují své potřeby a žádosti aktivně, přímo v ulicích, které se měly podle původních investičních plánů proměnit v atraktivní turistická centra, plná pohody a bohatství, kde nemají chudoba a hlad obyčejných obyvatel své místo.“
Téma fotbalového šampionátu k nám letos nedoléhá jen prostřednictvím sportovního zpravodajství – místo toho sledujeme záběry tisícihlavého davu protestujících proti konání šampionátu. Jaký kontrast s představou Brazilců jako fotbalu oddaného národa. Jenže proč degradovat dvousetmilionový národ na sbor fotbalových fanatiků, kteří, jak nám napovídá další stereotyp, právě ve fotbale vidí způsob, jak uniknout realitě rozvojové země? Takový obraz ovšem vypovídá mnohem víc o imperialistické podstatě naší vlastní, fotbalem posedlé kultury, než o brazilském životě. Šampionát a související přípravy se sice legitimizují tím, že se jedná o přání brazilské veřejnosti, je zatímco v době kandidatury před šesti lety podporovalo mistrovství 78 procent Brazilců, v současnosti to není ani polovina. A pohled do ulic brazilských velkoměst ukazuje veřejné mínění ještě v radikálnějším světle.
Světový pohár lidu
Ve všech dvanácti městech hostících šampionát se několikrát odehrály demonstrace, jichž se účastnily desetitisíce lidí. Závažnost požadavků protestujících, různorodost jejich složení, ale i společenský přesah, který tyto protestní akce nesou, by neměly zůstat zastíněny obvyklým mediálním zarámováním, v němž rebelující Brazilci házejí klacky pod nohy svému národnímu týmu. Dynamika protestů v sobě kombinuje celou škálu různých protestních strategií a taktik městského boje, které představují skutečnou výzvu vládnoucí moci. V Riu de Janeiru a Sao Paulu došlo k mnoha násilným střetům s policisty. V štiplavém kouři hořících pneumatik by přitom nemělo zaniknout, že za odporem proti konání fotbalové monstrakce stojí i odborová sdružení. V tomto městě navíc už přes měsíc stávkuje takřka půl tisíce učitelů za zvýšení platů a lepší vybavenost škol. K nim se připojují řidiči autobusů a pracovníci z fastfoodů. Dokonce i někteří policisté vyhlásili stávkovou pohotovost – což se v Bahii projevilo zvýšeným počtem vražd, v Refice zase třídenním rabováním na předměstí.
Nepřehlednost demonstrací ilustruje v současnosti probíhající stávka řidičů autobusů namířená proti jejich vlastnímu odborovému svazu. V Sao Paulu pak odpor proti mistrovství nabyl zcela specifické formy okupování území poblíž stadiónu Arena Corinthians. Okupace nazvaná „Copa de Povo“ (tedy Světový pohár lidu) sdružuje stovky rodin vyhnaných ze svých příbytků prudkým zvýšením nájmů v této oblasti. Nyní táboří ve stanech a igelitových přístřešcích a tvoří živelný organismus kontrastující s vyprázdněností poblíž stojící arény. Velice zvláštní podoby nabyly protesty při střetu zhruba tří stovek domorodých indiánů s ozbrojenými policisty v hlavním městě Brazílii. Bizarní obraz indiánů oděných v tradičních krojích, třímajících oštěpy a střílejících šípy proti policejnímu jezdectvu na chvíli zhmotnil postkoloniální zkušenost původního obyvatelstva této země. K takové interpretaci ostatně svádějí i jejich požadavky, v nichž požadují změnu legislativy ohledně velikosti domorodých rezervací.
Sílící represe, stoupající výdaje
Schopnost protestní mobilizace si Brazilci osvojili při masových demonstracích loni v červnu a červenci. Tehdy se nesouhlas se zdražením veřejné dopravy rozrostl do nebývalých rozměrů a do pouličních protestů se zapojily více než dva miliony lidí, kterým se nejen podařilo donutit vládu, aby změnila své rozhodnutí ve věci cen lístků, ale navíc ještě dosáhli stažení kontroverzního zákona o dekriminalizaci vládních úředníků. Masovosti tehdejší rebelie – probíhající během Konfederačního poháru – ovšem letos nejspíše nebude dosaženo. Protesty jsou sice rozsáhlé, ale heterogenní a decentralizované. Vláda navíc schválila investici 856 milionů dolarů do silně represivních opatření. Je připraveno na sto tisíc policistů a více než poloviční počet vojáků bude zajišťovat bezpečnost stadiónů, letišť, hotelů a státních hranic. Určité represivní složky prošly dokonce i školením od instruktorů FBI. Nesouhlas obyvatel s finanční nákladností akce se tak potírá dalším navyšováním výdajů.
Celkové náklady na pořádání světového šampionátu se zatím vyšplhaly na patnáct miliard dolarů. A právě prostředky vynaložené ze státní kasy nejvíce rozhořčily odpůrce mistrovství, podle nichž tyto výdaje jdou na úkor podpory sociální infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, ale i bezpečnosti. Vládou deklarovaný celospolečenský přínos šampionátu zatím působí jako výsměch. Jsou zde násilná vystěhování obyvatel z pozemků určených pro výstavbu fotbalových arén, rostoucí ceny nájmů, bourání chudinských čtvrtí a slumů. K tomu netransparentnost, korupce a klientelismus při udělování a plnění zakázek. Přípravu šampionátu navíc provázejí neustálé potíže. Jeden ze stadiónů neprošel zátěžovými testy, v Sao Paulu spadl na střechu arény jeřáb, při výstavbě zemřelo již sedm dělníků, slibované nové linky metra a dokonce celé rychlodráhy nikdy nevzniknou. Organizátorům se nepodařilo omezit činnost zločineckých gangů, takže návštěvníci mistrovství jsou instruováni, jak se zachovat, když se stanou obětí násilného přepadení.
Nicméně i když mezinárodní fotbalová organizace FIFA požadovala po brazilských pořadatelích pouhých osm stadionů, ti se zavázali k výstavbě rovných dvanácti. O megalomanii brazilských politiků to říká mnohé. Vzhledem ke stavebním průtahům přitom stále není jasné, v jaké podobě budou stadiony příští týden zprovozněny.
Radikální demokracie
Když Brazílie v čele s legendárním Pelém vyhrála světový šampionát v roce 1970, svezla se na vlně lidové euforie i tehdejší diktatura vojenské junty. Současná prezidentka Dilma Rousseffová by jistě podobný průběh uvítala – pět měsíců po šampionátu totiž bude chtít svůj post obhájit. Současné protesty ovšem nezažehnul jen šampionát, spíše principy, které představuje: stát namísto budování veřejné infrastruktury přihrává masivní investice do rukou developerů a pokračuje v represivním potlačování a kriminalizaci chudoby. Před očima lidí demonstrujících za navýšení mezd se míhají neuvěřitelné sumy peněz, kterými stát dává okázale najevo své bohatství a vyspělost. Demonstranti volající po sociální odpovědnosti státu jsou přitom vystavováni podobné represi jako příslušníci pouličních gangů, na které armáda pořádá hony.
Protestní akce v Brazílii jsou přímým ztělesněním radikální demokracie. Lidé vyjadřují své potřeby a žádosti aktivně, přímo v ulicích, které se měly podle původních investičních plánů proměnit v atraktivní turistická centra, plná pohody a bohatství, kde nemají chudoba a hlad obyčejných obyvatel své místo.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.