Foto Petr Vrabec
Jednoho dne se dala dohromady parta nadšenců, a když zjistili, že jim to spolu šlape a chtěli by rozvíjet své aktivity dál, hledali prostor, který by jim to umožnil. Jedno místo našli – starou boudu, v níž se usídlili s jednoduchým poukazem na to, že v ní přece nic není, tak co by se tam nemohli nakvartýrovat. Záhy ji začali opravovat vlastními silami a prostředky a dali také dohromady balík peněz, který určili na rozkvět jejich nového společného domku. Nakonec to ale s penězi dopadlo jinak: jeden z nich si totiž povšimne nešťastných postav na ulici a se slovy „Podívejte se – támhle jsou uprchlíci ze zabraného území. Včera sem přijeli bez haléře v kapse“ se všichni seberou a všechny úspory jim věnují.
Rychlé šípy jako česká ultralevice
Pokud se domníváte, že jste právě dočetli příběh vzniku Kliniky, tak se pletete – takhle začíná komiks Rychlých šípů Jaroslava Foglara v roce 1938. Naštěstí byl Foglar duší anarchista, takže klubovnu Rychlých šípů nemusela hned druhý den vyklízet zásahová jednotka a rozdat při tom pár ran obuškem Mirku Dušínovi. Nedošlo ani k divokým diskusím v novinách o tom, že byla porušena majetková práva vlastníka, a že kdyby se všichni chovali jako tihle Dušínovi uličníci, propadlo by se všechno do chaosu. Nemuselo tak díkybohu dojít ani ke vzniku think-tanku dobrých hodnot, skrze který by slavná pětka usilovala o peníze mecenášů a mohla lobbovat na radnici za legalizaci squattingu pro dobrodružnou mládež. Pokud by se tak ostatně stalo, knihy nesoucí Foglarovo jméno by dnes ležely leda v zapomenutých sklepech archivů. Bratrstvo kočičí pracky, které chtělo Rychlé šípy zničit, ovšem existovalo už tehdy.
Zákon funguje hladce právě a jen tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu. V okamžiku, kdy to tak není, nastává krize jeho legitimity a přichází na řadu to, co je špinavým tajemstvím každého zákona – je v posledku založen pouze na násilí.
Vlastizrádce Foglar skrze své fiktivní postavy pomohl uprchlíkům ještě několikrát – z nějakého záhadného důvodu je za to na stranách komiksu policista dokonce chválí jako „ušlechtilé a statečné hochy“. Jak víme, reálně by dnes měl takový strážce zákona spíše plné ruce práce vysvětlovat jim na policejní stanici, proč tu takoví cizáci nemají co dělat a jaké bezpečnostní riziko pro republiku představují. Můžeme si tak položit otázku, zdali by se Rychlé šípy – pokud by dnes existovaly – dostaly na seznam extremistických skupin. Foglar pravděpodobně Bakunina nebo Kropotkina nečetl, nicméně v pomyslné moderní adaptaci by Mirek Dušín klidně mohl mávat černorudou vlajkou a Červenáček zpívat uprchlíkům internacionálu, aniž by se na jejich DIY etice, stejně jako boji s jejich politickými nepřáteli, muselo něco zásadního měnit.
Občanská poslušnost na konci dějin
Bobříka občanské poslušnosti ale bezesporu získává Jakub Janda, který se nově na adresu Kliniky vyjádřil zhruba tak, že by její kolektiv měl následovat pravidla liberální demokracie a právního státu. Na každý problém je totiž možné založit nevládku, na každou politiku se dá udělat think-tank a stejně tak je asi na squatting neobydlených budov vydělena v Evropské komisi spousta peněz. Jinými slovy: Jakub Janda lidem z Kliniky radí, aby se z nich stal jakýsi think-tank autonomní hodnoty, který bude lobbovat u politiků a zpracovávat legislativní návrh obsazování opuštěných budov, se kterým bude obcházet jednotlivé poslance.
Janda ale není velký znalec emancipačních bojů, které probíhaly během devatenáctého a dvacátého století. Tento procedurální konformismus si neuvědomuje, že všechny boje za ony milované výdobytky současné liberální demokracie probíhaly mnohdy způsobem, který by nebyl legální ani dnes. Pokud by se emancipační hnutí omezovala na takovouto strategii (a to i uvnitř tehdy existujících parlamentních demokracií), muži by dodnes dřeli dvanáct hodin denně, společně se svými dětmi, zatímco jejich manželky by měly volební právo leda v tom smyslu, jestli svému muži uvaří k večeři svíčkovou nebo radši nudle s mákem.
Soudě podle některých reakcí to vypadá, že jsme se ocitli na konci dějin. Poslední bitva vzplála 17. listopadu 1989, kdy jsme přešli od „reálného socialismu“ k „aktuálně existujícímu liberalismu“. Ten do sebe vstřebal všechny úspěšné emancipační boje minulosti a dnes už tím pádem není za co ani proti čemu bojovat. Na každou potenciální snahu o zlepšení stavu věcí máme svou proceduru, kterou se musíme řídit. Své o tom ví třeba Julian Assange nebo Edward Snowden. Stejně tak whistleblower Panamských dokumentů, který se skrývá pod pseudonymem John Doe, se rozhodl zůstat v utajení, namísto toho, aby se svými informacemi obcházel jednotlivé parlamenty a prokázal svou důvěru v nekonečné možnosti našich demokracií. Emancipačních bojů, které nelze vyhrát jen za pomoci stanovených procedur, je stále více než dost. A můžeme se zcela realisticky domnívat, že jich bude přibývat.
Eticko-politický akt proti síle zákona
Jedním z míst takového boje je právě Klinika. Na první pohled je na situaci kolem ní překvapující téměř všechno – od iracionálního chování státní byrokracie, která nechala budovu dlouhé roky chátrat a najednou si vzpomněla, že pro ni má využití, přes podivné chování policie, která očividně moc neví, co si s tím vším počít, až po argumentaci části veřejnosti, ze které se náhle stal dav právních puristů. Právě poslední typ argumentace, který se zpravidla ohání zákonem a majetkovými právy, je možná vůbec nejzajímavější. Ačkoli je v mnoha případech jen účelovým napadením projektu, který leží těmto lidem v žaludku z jiných důvodů (především od té chvíle, kdy Klinika začala pomáhat uprchlíkům nebo opakovaně deklarovala své antisystémové, antikapitalistické pozice), dotýká se podstaty toho, co je to vlastně zákon. Jde zároveň i o odpověď na otázku, jak je možné, že tak zdánlivě malá věc, jako je jedno autonomní centrum, může vyvolat takovou krizi ve veřejné debatě a těšit se široké pozornosti. Překračuje se tu totiž zákon za bílého dne, a zároveň to vypadá, že je to dobře.
Rozpor mezi platnou formou zákona (není možné zabrat budovu proti vůli jejího vlastníka) a morální intuicí velké části společnosti (Klinika je skvělý projekt, který dělá spoustu dobrého pro sebe i své okolí) má totiž výbušný potenciál odhalit, že zákon nereprezentuje jenom společenské dobro (řád, bezpečí, ochranu atd.), ale že jeho druhou tváří je iracionální represe, vetkaná do samotného způsobu jeho fungování. Zákon funguje hladce právě a jen tehdy, pokud jsou s ním naše morální intuice v souladu. V okamžiku, kdy to tak není, nastává krize jeho legitimity a přichází na řadu to, co je špinavým tajemstvím každého zákona – je v posledku založen pouze na násilí. Funkcí zákona je organizace společnosti skrze represi, kterou nepociťujeme, pokud jsou s ním naše vlastní morální úsudky v jednotě – útlak jsme schopni vnímat jen tehdy, když se zákonem nesouhlasíme a když na nás tím pádem bezprostředně doléhá. Vzpoura vůči zákonu vzniká právě v tomto bodě: už v okamžiku, kdy jej chceme překročit, změnit nebo s ním pouze nesouhlasíme, vyhlašujeme vůči němu naši vnitřní autonomii. Tato schopnost distance vůči zákonu je nutnou podmínkou toho, aby k jakékoli změně zákona nebo jeho překročení vůbec kdy mohlo dojít. Klinika není ničím jiným než veřejným ztělesněním tohoto paradoxu zákona: buď je zákon absolutní a totální, a tedy není ani technicky možné vůči němu vyhlásit jakoukoli formu autonomie ani ho jakkoli změnit, nebo je neukončený a relativní, a pak je toto na zákoně nezávislé místo zároveň půdou, na které každý zákon spočívá. Asi nás nepřekvapí, že součástí logiky zákona je toto místo zakrývat a tvářit se, že neexistuje.
Autonomie Kliniky tak má potenciál změnit podobu zákona jeho překročením z jediného bodu, ze kterého je skutečná změna možná, a je tak autentickým eticko-politickým aktem v původním smyslu slova – takovým, který odhaluje živelnou politiku, jež se pohybuje mimo zavedené struktury a připomíná nám, že veškeré emancipační boje vyvěraly přesně z tohoto prázdného místa každého společenského systému. Zprávou, kterou nám z této trhliny v aktuálním řádu věcí přináší, je to, že za zákonem se neskrývá pouze bájný chaos, kde je člověk člověku vlkem a kterého se máme bát, ale také bezprostřední svoboda člověka, která neznamená nic jiného než možnost vytvořit to nejlepší – stejně jako to nejhorší – , čeho jsme schopni. Budí nás z naší konzervativní letargie a poslušnosti vůči světu a vydává nás v plen našim strachům i nadějím. Jako slepý a neutrální bod uvnitř společnosti každému z nás nastavuje naše vlastní zrcadlo, a týká se tak nás všech.
Autor je filosof.