Německé parlamentní volby, které se budou konat na podzim 2017, donedávna neslibovaly velká překvapení. Vládní Křesťanskodemokratická unie (CDU) Angely Merkelové byla jasným favoritem a čekalo se pouze na to, jak velký propad postihne jejího koaličního partnera sociální demokracii (SPD) a kolik voličů tradičních stran odláká xenofobní a protievropská Alternativa pro Německo (AfD). SPD však na konci ledna znovu zamíchala karty a kandidátem na úřad spolkového kancléře jmenovala dosavadního předsedu Evropského parlamentu Martina Schulze. Tento nečekaný krok vyvolal v SPD už dlouho nevídanou vlnu euforie, pro kterou se vžil výraz Schulzeffekt. Jeho výmluvnou ilustrací je Schulzův stylizovaný portrét se sloganem MEGA (Make Europe Great Again), který fanoušci šíří na sociálních sítích, na bannerech a plátěných taškách. Jeho reálným dopadem je pak výrazný vzestup strany v předvolebních průzkumech a bezmála pět tisíc nových členů.
Od fotbalu k politice
Za pouhý týden od 24. ledna, kdy SPD oznámila Schulzovu kandidaturu, strana posílila až o 8 procent, a stala se tak reálnou hrozbou pro CDU, od které ji dělí už jen asi tři procenta. Že se Německo místo nudné podívané může těšit na napínavý duel mezi Merkelovou a Schulzem, naznačuje i průzkum agentury Forsa, podle které každého z obou kandidátů podporuje 37 procent Němců. Co stojí za úspěchem přesvědčeného Evropana Schulze, který se tak svižně vyšvihl do pozice volebního lídra SPD a v čele strany vystřídal dosavadního předsedu a – jak často zdůrazňuje – svého osobního přítele Sigmara Gabriela?
Martin Schulz navzdory své zapálené rétorice není žádný levicový aktivista. Dobře ví, že volby se vyhrávají ve středu společnosti. Právě boj o tento střed rozhodne o tom, kolik voličů se ocitne na periferii, kde své pasti pilně líčí AfD.
Schulz rozhodně není člověkem, který by se mohl chlubit přímočarou biografií bez temných zákoutí a slepých uliček. Vyrostl ve čtyřicetitisícovém provinčním městě Würselen v Severním Porýní-Vestfálsku jako syn policisty a ženy v domácnosti. Coby středoškolák dvakrát propadl a opustil gymnázium bez maturitní zkoušky, posléze se vyučil knihkupcem. Spíš než pro učení se nadchl pro fotbal a chtěl se stát profesionálním hráčem. O jeho sen ho připravilo zranění kolene, kvůli kterému musel s fotbalem skončit. V té době propadl alkoholu, svou závislost však překonal, otevřel si vlastní knihkupectví a brzy nato se v jednatřiceti letech stal historicky nejmladším starostou v Severním Porýní-Vestfálsku. Od té doby se zdá, že se mu daří, na co sáhne: v roce 1994 byl Schulz zvolen poslancem Evropského parlamentu, od roku 2012 do začátku letošního roku vykonával funkci jeho předsedy.
Vágní program ctižádostivého předsedy
Traduje se, že se Schulz při první návštěvě plenárního sálu posadil do předsednického křesla a prohlásil: „Tahle židle bude jednou moje“. Schulzova ctižádost, s níž dnes deklaruje, že chce být spolkovým kancléřem, je rozhodně jedním z klíčů k jeho úspěchu. Ale co stojí za jeho popularitou? Podle průzkumu uskutečněného krátce po oznámení Schulzovy kandidatury ho dvě třetiny Němců považují za dobrého kandidáta. Přibližně stejný počet lidí však zároveň nemá jasno, jakou politiku chce prosazovat. Mlhavost Schulzových politických cílů může prozatím paradoxně k jeho oblibě přispívat, protože na domácí půdě neokoukaný politik je dobrým projekčním plátnem různých přání a představ. Schulzovou nespornou výhodou je i fakt, že v čele SPD nahradil nepříliš populárního Gabriela. V předvolebním klání se Schulz může proti Merkelové vymezovat mnohem autentičtěji než Gabriel, který už čtvrtým rokem sedí v její vládě. Přináší však Schulz skutečnou alternativu k SPD Sigmara Gabriela, nebo spíš stejný obsah v novém obalu?
V prvním projevu po svém jmenování Schulz přestavil výchozí body svého programu, který má oslovit pracující s nízkými platy – dělníky u pásu, prodavačky v supermarketu. Schulz volá po větší spravedlnosti pro ty, kteří „tvrdě pracují a drží se pravidel“. Heslo, které by mohlo znít téměř pravicově, kdyby k nim jako protiklad nepostavil „daňové uprchlíky“ a manažery, kteří si vyplácejí tučné odměny a zlaté padáky. „Co bylo na vašem projevu typicky schulzovského, co by neřekl stejně i Gabriel?“, ptala se ho tentýž večer moderátorka nejznámější německé talk show Anne Will. Na to Schulz nedokázal dát jasnou odpověď. SPD to zatím netrápí. Tah Schulzem přinesl to, co jí chybělo nejvíc: víru ve vlastní schopnost vystoupit ze stínu CDU, nový zápal a nadšení. Už jen svým temperamentem je Schulz osvěžující alternativou k „věčné kancléřce“, která začíná Němce unavovat.
Rozhodující boj o střed
Předvolební boj však ještě ani nezačal a v jeho průběhu sympatická, důvěryhodná tvář a tah na branku budou sotva stačit. Schulz je zastáncem silné Evropy. V evropských otázkách nelze o kompetencích nositele přezdívky „Mister Europa“ pochybovat. Podle aktuálního průzkumu Politbarometer si 88 procent Němců v reakci na politiku Donalda Trumpa přeje užší spolupráci mezi státy Unie. To hovoří pro Schulze. Na druhé straně z něj dvaadvacet roků, které strávil v Evropském parlamentu, dělá příslušníka evropského politického establishmentu – a ten má i v Německu řadu odpůrců. Především zklamaní, antisystémoví voliči jej budou považovat za evropského technokrata. AfD, která na ně cílí, už se snaží Schulze takto onálepkovat.
Schulzovi odpůrci z různých táborů mu navíc budou rádi připomínat jeho minulé politické kroky a postoje a rozbíjet tak jeho zatím poměrně neposkvrněnou image. Například důvěru v Schulzovu upřímnou snahu bojovat proti daňovým únikům může zpochybnit fakt, že před lety v Evropském parlamentu zabránil sestavení vyšetřovacího výboru ke kontroverzním daňovým praktikám v Lucembursku, kde vládl jeho přítel a pozdější prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker. Především levicovým a zeleným voličům zase může být trnem v oku jeho podpora dohodám TTIP a CETA.
Martin Schulz navzdory své zapálené rétorice není žádný levicový aktivista. Dobře ví, že volby se vyhrávají ve středu společnosti. Právě boj o tento střed rozhodne o tom, kolik voličů se ocitne na periferii, kde své pasti pilně líčí AfD. Čím napínavější bude boj mezi kancléřkou Merkelovou a jejím vyzyvatelem, tím více se bude zužovat prostor, v němž se ucházejí o přízeň voličů menší strany. Merkelovou, nebo Schulze? Tuto otázku si budou klást především středoví a levicoví voliči, kteří už se v turbulentních časech Donalda Trumpa a Pegidy smířili s Merkelovou jakožto poslední baštou liberalismu. Aby se rozhodli právě pro něj, musí Schulz uhrát „majstrštyk“: nechat voliče zapomenout na to, že se SPD převážnou část posledního dvacetiletí podílela na vládě, a stát se skutečnou alternativou k Merkelové, která už léta pytlačí v sociálnědemokratickém programu.
Autorka je politoložka a socioložka.