Nedávno uběhlo padesát let od doby, kdy izraelská vláda vydala takzvané vojenské nařízení 101. Jedná se o drakonický zákon, který slouží k přísnému potlačování politických projevů Palestinců na okupovaném Západním břehu Jordánu, jak připomíná Amnesty International (AI) v prohlášení k tomuto výročí. Jediná demokracie na Blízkém východě, za kterou se Izrael považuje, tak už půl století Palestincům upírá jakékoli právo na svobodu slova. Za politický projev bylo na okupovaných palestinských územích zatčeno a zadrženo statisíce lidí včetně žen a dětí.
Zeď, která krade
Bez povolení od velitele izraelských okupačních sil mají Palestinci zakázáno organizovat politická shromáždění deseti či více lidí nebo se jich účastnit i jakýchkoli událostí, během nichž by zazněl „projev, který by mohl být chápán jako politický, nebo by se lidé o politice snad jen bavili“, uvádí Amnesty International. „Sedmdesát procent palestinských rodin mělo nebo má někoho v izraelských věznicích,“ píše v Haaretzu Amira Hass, izraelská novinářka žijící na Západním břehu. Tisíce vězňů včetně stovek dětí jsou drženy ve věznicích v Izraeli, kam Palestinci z okupovaného Západního břehu a Gazy nemají bez povolení přístup. Těmto především politickým vězňům je dlouhé měsíce, ale i roky upírán kontakt s rodinou, což je v rozporu s mezinárodním právem. Kontakt s rodinou byl mezi hlavními požadavky nedávno stávkujících palestinských vězňů, kdy jich kolem půldruhého tisíce drželo čtyřicet dní hladovku, aby se domohli alespoň svých základních práv. V současné chvíli je v izraelských věznicích 6 279 Palestinců, mezi nimi 300 dětí a 65 žen, a 465 jich je vězněno v takzvané administrativní detenci, tedy bez obvinění a soudu, uvádí palestinská organizace zabývající se právy vězňů Addameer.
Bezpečnostní síly děti přiškrcují, hází na ně omračující granáty, ve vazbě je bijí, vyhrožují jim a vyslýchají je bez přítomnosti rodičů nebo právníka, přičemž rodiče ani neinformují, kde se dítě nachází.
Palestinci jsou zatýkáni například při týdenních mírových protestech proti segregační zdi, kterou Izraelci postavili z 85 procent na palestinském území a kterou Mezinárodní soudní dvůr v Haagu označil za nelegální a uložil Izraeli ji odstranit. Ten však pokračuje v jejím dokončování a násilném potlačování protestů proti ní. Izrael tvrdí, že jde o „ochrannou bariéru“, ale nevysvětlil, proč zeď Palestince okrádá o další území bohaté na pitnou vodu, rozděluje palestinská města a vesnice, odděluje farmáře od jejich půdy, přičemž nezabrání tomu, aby ji stovky Palestinců denně před svítáním překonávaly, když jdou do Izraele za prací a chtějí se vyhnout ponižování na vojenských checkpointech. Jak bez obalu říká i světoznámý český fotograf Josef Koudelka, který zeď a dění kolem ní pět let jezdil fotografovat, „ten, kdo ji staví, krade“, a v tom je její pravý význam.
„Nejmorálnější armáda“
Během nočních razií izraelské armády dochází nejčastěji k zatýkání, ale i zabíjení. Vojáci v obrněných transportérech jezdí demonstrovat svoji moc do palestinských vesnic, utečeneckých táborů i měst, kde na lidi střílí slzný plyn, ocelové střely s gumovým pláštěm, omračující granáty, ale i ostrou munici. Jak popisuje bývalý voják IDF Avner Gvaryahu z organizace veteránů IDF Breaking the Silence, každodenní teror má Palestincům „nechat pocítit naši přítomnost“.
V říjnu 2015 se podařilo natočit projev vojáka IDF, který během jednoho z těchto výjezdů vyhrožoval lidem z megafonu: „Obyvatelé utečeneckého tábora Aida, toto je izraelská okupační armáda, jestli budete házet kamení, budeme vás plynovat, dokud nezemřete. Děti, mladé, staré, všechny – nikoho z vás neušetříme.“ Voják dále pokračoval: „Zatkli jsme jednoho z vás, máme ho tady u sebe. Vytáhli jsme ho z jeho domu, podřežeme ho a zabijeme a vy se na to budete dívat, jestli nepřestanete házet kamení. Jděte domů, nebo vás zplynujeme. Vaše rodiny, vaše děti, všechny vás zabijeme! Poslechněte mě a raději jděte domů.“ Jiný velitel IDF pak v utečeneckém táboře Duhejša vyhrožoval, že tam ze všech mladých lidí udělá mrzáky. A celkem se mu to a jeho kolegům daří.
Okupační síly podnikají průměrně téměř sto vojenských razií týdně, jak dokumentuje OSN. A jak vyplynulo ze samotných interních zpráv izraelské pohraniční policie, pro své výjezdy mají pracovní název „frikční aktivita“. K informacím z policejních zpráv se dostal právník dvanáctiletého chlapce, kterého policisté během jedné takové „frikční aktivity“ zasáhli střelou s houbovým hrotem do hlavy a doživotně ho zmrzačili. Podobných případů, kdy izraelští vojáci a policisté zasáhnou palestinské dítě do hlavy zmíněnou municí či ocelovou střelou s gumovým pláštěm, jsou desítky.
Žádná lidská práva
Palestinská organizace na ochranu práv dětí DCIP uvádí, že Izraelci ročně zatknou pět až sedm set palestinských dětí, přičemž některým je i jen 12 let. Jsou zatýkány, drženy i souzeny v rámci vojenského detenčního systému, který je divadlem politických procesů. Tak ho po pětadvaceti letech boje za práva Palestinců označila i izraelská lidskoprávní organizace B’Tselem s tím, že nadále odmítá být „subdodavatelem okupace a sloužit jí jako fíkový list“.
Od roku 2000 Izraelci zatkli a u vojenských soudů žalovali nejméně osm tisíc palestinských dětí, uvádí DCIP. „Bezpečnostní síly děti přiškrcují, hází na ně omračující granáty, ve vazbě je bijí, vyhrožují jim a vyslýchají je bez přítomnosti rodičů nebo právníka, přičemž rodiče ani neinformují, kde se dítě nachází,“ stojí ve zprávě Human Rights Watch. Izrael však konstantně argumentuje tím, že mezinárodní právo v oblasti lidských práv, specificky ty úmluvy, které Izrael podepsal, jako Úmluvu o právech dítěte, neplatí pro Palestince žijící pod izraelskou okupací. Realitu palestinských dětí, které čelí teroru osadníků i armády v ulicích či maskovaným vojákům, kteří je uprostřed noci přepadávají, vyslýchají, fotí a unáší, a ve věznicích jsou mučeny a nuceny stát se informátory, popisuje dokument australské televize ABC Stone Cold Justice.
Pohodová spoušť
Tisíce Palestinců a stovky Izraelců pořádají dlouhá léta mírové protesty. V roce 2013 byla mezi téměř čtyřmi tisíci zraněnými Palestinci přibližně třetina dětí, uvádí OSN a dodává, že k více než šedesáti procentům zranění došlo při střetech s armádou během demonstrací. Okupační armáda na palestinské děti střílí i ostrými náboji nebo světlicemi. Tyto případy, kterých rozhodně není málo, se však objevují většinou jen ve zprávách lidskoprávních organizací, ale do masmédií se přes silnou izraelskou lobby téměř nedostanou. Jednotka české armády se nicméně nedávno vrátila ze školení se speciální jednotkou izraelské armády Duvdevan, jež je známá mimosoudními popravami Palestinců. Zřejmě poslední obětí jednotky byl dvaadvacetiletý Raed al-Salhi, místní aktivista, který se v táboře Duhejša snažil zakládat malé komunitní knihovny a rozšiřovat tak lidem obzory v oblasti různých témat. Komando Duvdevan ho před měsícem doma přepadlo a jeho vojáci ho sedmkrát střelili. Pak ho krvácejícího ještě půl hodiny vláčeli uličkami utečeneckého tábora, píše Gideon Levy v Haaretzu.
Raed upadl do kómatu a 3. září zemřel. Za měsíc, co byl v nemocnici, k němu Izraelci nepustili nikoho z rodiny. Podle toho, jak byl Raed zabit, by člověk řekl, že to musel být známý a nebezpečný terorista. Do policejního prohlášení však stačilo napsat, že Raed Salhi byl podezřelý ze spolupráce s levicovou stranou PFLP, kterou Izraelci vedou jako teroristickou organizaci. Raed se měl tedy podílet na „aktivitách teroru a narušování klidu“. Když ho však komando prostřílelo, nebyl ani ozbrojen.
I have a dream
V prohlášení k padesátiletému výročí vojenského nařízení 101 Amnesty International uvádí případy dvou Palestinců, Issy Amra, zakladatele hebronské skupiny Youth Against Settlements, a Farida al-Atraše, ředitele jižní sekce Nezávislé rady pro lidská práva, kteří byli na základě nařízení 101 zatčeni při mírovém protestu v únoru 2016. Dvojice čelí řadě obvinění a jedním z nich je i „účast na pochodu bez povolení“, což, jak AI uvádí, není mezinárodně uznáváno jako zločin.
Amnesty International argumentuje tím, že Izrael je signatářem mezinárodních úmluv, které mají lidem zaručit základní demokratická práva, mezi něž patří i právo shromažďovací či svoboda projevu. Nařízení 101 navíc Palestincům zakazuje vyvěšování palestinské vlajky a jiných symbolů státnosti či publikaci jakýchkoli politických dokumentů bez povolení izraelských vojenských velitelů. „Palestinci jsou už po dekády zatýkáni a zadržováni za vyvěšení plakátu v pokoji, pokud je plakát považován za politický, nebo za pozvednutí palestinské vlajky,“ stojí v prohlášení AI.
Organizace dále zdůrazňuje, že ve výčtu obvinění proti Amrovi stojí, že měl na sobě tričko s nápisem „I have a dream“ a nesl palestinskou vlajku. „Podpora politické straně nebo studentské organizaci či odborové organizaci, kterou Izrael označí za ‚nepřátelskou‘, protože pověsí palestinskou vlajku, zazpívá hymnu nebo provolá slogan na veřejném místě, může být pod vojenským nařízením 101 zatčen,“ říká dále zpráva AI. Každý, kdo je zatčen na základě vojenského nařízení 101, může jít do vězení až na deset let, přičemž téměř každý Palestinec, který stane před izraelským vojenským soudem, je usvědčen. „Většina usvědčení je výsledkem dohody, protože palestinští obhájci vědí, že celý systém je tak nefér, že kdyby došlo k procesu, stejně dotyčného usvědčí a dají mu delší trest,“ vysvětluje AI.
Vojáci nejsou civilisté
Je pravda, že mladí Palestinci se v poslední době snaží útočit na Izraelce s kuchyňskými noži. Když ale média o těchto útocích informují, naprosto vynechávají jejich kontext, kterým jsou desítky let okupačního teroru a fakt, že Palestinci v 99,99 procenta útočí na ozbrojené příslušníky okupačních sil.
Jak konstatoval novinář a držitel Pulitzerovy ceny Glenn Greenwald: „Ano, došlo samozřejmě i k útokům na izraelské civilisty, přestože nesrovnatelně víc Palestinců zahynulo rukou izraelské armády, ale ty je nutné oddělovat od útoků na čistě vojenské cíle. Vojáci na okupovaném území zkrátka nejsou civilisté. Pokud se boj proti okupační armádě nazývá terorismem, už snad ani nelze lépe doložit vyprázdnění pojmu terorismus.“
Autorka je novinářka a aktivistka sociálních hnutí.