Jiřímu X. Doležalovi se splnil sen. Konečně vstoupil do síně slávy a do řad obětí státního útisku, konečně se zařadil mezi zakazované autory. Policie jej obvinila, navíc mimořádně stupidně, za propagaci drog. Reflex svého heroje vyfotil na obálku s trnovou korunou – jenže produkce mučedníka za svobodu slova nějak drhne. Konopným Rushdiem se Doležal zjevně nestane, perzekuční příběh nějak netáhne. Proč?
Užít si svou perzekuci
Jednu odpověď nabízí samozřejmě reakce obviněného. Ze svého stíhání Doležal udělal jakousi virtuální reality show. Četba sloupků – v nichž navozuje možnost politické objednávky svého stíhání Ivo Ištvanem či Milošem Zemanem a týdeník Respekt, jehož redaktor se nepostavil na jeho stranu, srovnává s kolaborantskou Vlajkou či Rudým právem padesátých let – nenavozuje příliš mnoho zajímavých otázek. Snad jen tyto: Opravdu tomu autor věří? Nebo si myslí, že tomu věří čtenáři? Nebo si myslí, že čtenáři věří, že tomu věří on? Anebo si myslí, že by tomu aspoň ten, kdo věří jeho jiným článkům, věřit měl?
Když si člověk v Reflexu čte výčet Doležalových uvědomělých občanských postojů z pera Viktora Koženého českého tisku, nynějšího šéfredaktora Pavla Šafra, vidí dostatečně plasticky, co přesně „Jé Iks Dé“ reprezentuje. Je to nonkonformní stylizace využitá k šíření těch nejkonformnějších myšlenek, k neomalenému vyjadřování vlastních předsudků.
Nad článkem, v němž Doležal navrhuje, aby byli hloupí lidé zbaveni volebního práva, si pak lze opět klást již zmíněné otázky: Myslí to vážně? Nebo to má být vtip? Pokud ano, co je na tom vtipného? Nebo zde má nadsázka sloužit posouvání hranic možného?
Agresivita mainstreamu
Ovšem když píše Doležal o islámu, jdou žerty stranou. Obraz západní civilizace, lidských práv, svobody, demokracie a vzdělání se zde skví v ostrém kontrastu k barbarství a banditismu. Humor, pokud se přece jen vyskytne, vypadá zhruba tak jako v následujícím komentáři k hladovce muslimských vězňů na Guantanámu: „Dvanáct let utrpení stačí. Bez jídla vydrží člověk tak padesát dnů, takže pokud dobře počítám: Když dnes přestanou Američané vězně násilím krmit, tak jsou na dvanácté výročí jejich útoku všichni hladovkáři v ráji. Těch šestatřicet zbylých, co nehladovějí, je pak potřeba jedenáctého září v devět hodin ráno oběsit, a tím utrpení vězňů na Guantánamu definitivně skončí. Dvanáct let trápení stačilo, dopřejme jim zahrady plné panen a potoků vína!“
Podstatný přitom není ani tak obsah jako styl. Agresivita, která může být sympatická u představitele utlačované skupiny, působí u představitele mainstreamu prostě trapně. A pokud je vyjadřovacím prostředkem většiny vůči menšině, představuje těžko obhajitelnou formu násilí.
Pokud je Doležal „šašek“, jak si ho mnozí zvykli označovat, je třeba upřesnit – ochočený šašek. Jeho vtipy už převážně ztratily humor a zbyla jen trochu upocená agrese. Nechuť, kterou Doležal vyvolává, přesto nemůže stačit jako vysvětlení lhostejnosti k jeho kauze. Platí přece, že svoboda je nedělitelná a útok na jednoho je útokem na všechny. Proč tedy nejsme solidární i přes všechny negativní pocity, které v nás Doležal možná vyvolává?
Svoboda týrat
Kdybychom na ulici viděli, jak se někdo posmívá těžce nemocné ženě, jednoduše bychom mu nafackovali. Nikdo nemá právo posmívat se nemocným. Tím spíš bychom to udělali s člověkem, který by svým chováním vědomě zhoršoval špatný stav nemocné a vykřikoval, že ona žena v důsledku jeho chování zemře. Pokud se to samé děje v rámci mediálního provozu, nezbývá nám než pokrčit rameny. Když se Doležal posmívá fantaziím těžce nemocné Ivety Bartošové v mimořádně nevkusném článku Džambulka na maso? Já tomu věřím!, čtenář si řekne: vždyť si za to může sama, koneckonců jako celebrita ze zájmu médií dlouho profitovala.
Podobně řekne Pavel Novotný, šéf jakéhosi bulvárního webu: „Samozřejmě, my ji teď zabijeme. Ona se ale už zabíjí sama. Faktem je, že na ní dlouhé roky parazitujeme, lidsky ji až lituji. Uvědomuji si, že když ji nafotí pomočenou, je to nedůstojné, a že tím přispíváme k jejímu blížícímu se konci… My na ní budeme parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm.“ Morální pobouření, které se dostaví, vystačí na pár rozhořčených titulků, Novotný se přiznáním k vůli podílet se na smrti nemocné ženy zviditelní a jinak se nic nestane. Je to přece bulvár, slušných lidí se to netýká. Může si za to sama.
Cítím úzkost z toho, že někdo v mé přítomnosti vtipkuje tímto způsobem o něčí smrti. Cítím úzkost z toho, že se někdo posmívá Ivetě Bartošové, že její orgány k ničemu nebudou, ale dozajista ji jižani v čase ekonomické krize rádi snědí. Nic jiného než úzkost není podle mě adekvátní reakcí na svět, v němž se někdo jiný může beztrestně a veřejně bavit ponižováním jiných lidí nebo prohlašovat, že je živ z toho, že je utýrá až k smrti.
Nebude vám dobře
Celebrity jsou přitom jen vypouklým, individualizovaným zrcadlem. V jejich případě můžeme pozorovat destruktivní následky mediální pozornosti na konkrétním lidském příběhu. Způsob, jakým velká část českých médií může psát například o Romech nebo muslimech, o Řecku nebo o Rusech, je agresí zdánlivě bez tváře. Na úroveň reálných lidí sestupuje spolu násilím, strachem a neurčitým pocitem provinění. Zkuste si promluvit s lidmi spadajícími do skupin, které jsou v českých médiích neustále kolektivně špiněny, zeptat se jich, jak se cítí. Nebude vám z toho dobře.
Svoboda slova je už dávno pouhou výmluvou pro produkci verbálního násilí v rámci tržní konkurence. Zástupy autorů a redakčních týmů spolu soutěží, kdo vyjde víc vstříc předpokládané poptávce po mase a orgánech. Doležalovy články o muslimech nelze brát jako pouhé vyjádření názoru jednotlivce, jakkoli výrazně, až hystericky, tlačí právě svou individualitu Doležal do popředí. Jsou především komerčně produkovaným štvaním.
Řešením jistě není požadování té či oné podoby cenzury, všichni známe argumenty proti cenzuře nazpaměť. Řešením bohužel není… ani nic jiného. Řešení neznáme. Proč bychom koneckonců museli pokaždé znát nějaké řešení? Někdy je dobrým začátkem znát problém. Účinné strategie odporu proti zbraním hromadného ničení, kterými se stal určitý způsob produkce mediálních obrazů skrytý za „svobodou slova“, budeme muset teprve hledat. Prozatím stačí vědět, že když spolu bojuje represivní státní moc a proti ní odvážný nonkonformní novinář Doležal, nemá tato bitva žádnou dobrou stranu. Obvinění je absurdní, ale bránit podnikatele s agresí a podporovat tím jeho obchody nedává smysl.
Adorno čte Reflex
Když filosof Theodor Adorno se svými spolupracovníky napsali v druhé půli čtyřicátých let Autoritářskou osobnost, šlo jim o to najít psychologický typ, který byl předpokladem německého nacismu a který se hojně vyskytuje i v demokratických zemích. Vymezili jej například důrazem na konvence, nekritickým spoléháním na autority uvnitř vlastní skupiny a naopak agresí vůči lidem, kteří konvence porušují, přehnaným důrazem na sexualitu i posměchem vůči subjektivnímu přístupu a fantazii ve prospěch důrazu na „realitu“ chápanou v cynických pojmech moci, podmanění a síly.
Kus takto popsaného fašisty je jistě v každém z nás. Ale „ve větším než malém množství“ s ním koresponduje onen zvláštní pocit úlevy a nadšení, s nímž Doležal ve svém seriálu zvěstuje „sluníčkovým človíčkům“, že „moc a prachy vítězí nad pravdou a láskou“, ono podivné zadostiučinění, s nímž může zase jednou potřít naivitu a oznámit s vědoucím úsměvem, jak to ve světě chodí.
Když přemýšlíme o násilí a nenávisti ve společnosti, máme sklon podléhat podobnému optickému klamu, vůči kterému se vymezili Adorno a jeho spolupracovníci. Zlo, nesnášenlivost, fašismus – to je někde tam venku, nás se to netýká. Jenže předsudky jsou tak silné proto, že je říkají uznávané autority, že je šíří ti, kdo mají ve společnosti moc. Týdeník Reflex k nim patří.
Autor je politolog.