Dětské nemoci levicovosti

Text, který vznikl jako předmluva k polskému vydání Žižekem komentovaného souboru Leninových textů Revoluce před branami, výstižně shrnuje, jaké předsudky o vlastní úloze brání levicovým hnutím v postkomunistických zemích vstoupit do věku dospělosti. Psychoanalýza nás naučila, že nejlepší metodou, jak odhalit podstatu určité doby, je obrátit pozornost nikoli na charakteristické sociální nebo ekonomické znaky, nýbrž […]

Text, který vznikl jako předmluva k polskému vydání Žižekem komentovaného souboru Leninových textů Revoluce před branami, výstižně shrnuje, jaké předsudky o vlastní úloze brání levicovým hnutím v postkomunistických zemích vstoupit do věku dospělosti.

Psychoanalýza nás naučila, že nejlepší metodou, jak odhalit podstatu určité doby, je obrátit pozornost nikoli na charakteristické sociální nebo ekonomické znaky, nýbrž na „vymítané duchy“, kteří v ní nepřestávají strašit, lpí na své existenci a stále mají moc působit. Slavoj Žižek, jakožto věrný Lacanův žák, používal tuto metodu poznání mnohokrát, ale teprve v knize Revolution at the Gates (Revoluce před branami, 2002) vidíme její účinek tak bezprostředně a doslovně. Kdo jiný než Lenin je právě takovým „vymítaným duchem“ naší doby, která byla postavena na troskách komunistického státu a která je na tento svůj původ hrdá? Je zřejmé, že tu nepůjde ani tak o Lenina, jako spíš o náš současný kapitalismus.

Na jeho první charakteristický znak narazíme hned, jakmile vezmeme knihu do rukou. Jestlipak to autor nepřehnal? Komentovat Marxe se nezdá zbytečné, ale komentovat Lenina? Nevystavuje se tak autor, a tím i čtenář, zesměšnění? Už v těchto samotných otázkách se skrývá pravda o našem vztahu k liberálnědemokratickému konsensu, na němž je postaven dnešní kapitalismus. Čtení Lenina se samozřejmě připouští, máme přece svobodu projevu a vždycky trochu zbytečného času. Kdybychom však chtěli číst Lenina vážně, a ne jako výstřelek, kterým se udržuje pluralitní charakter tržního systému, a pokud bychom se nepojistili výčtem zločinů, s nimiž byl spojen leninský pokus přivést komunistickou utopii k životu, jinak řečeno, pokud nepojednáme o věci „objektivně“, budeme obviněni přinejmenším z přijímání zastaralé ideologické pozice. Liberální hegemonie je totiž postavena na tom, co sama odsuzuje – na vyloučení. Na vyloučení těch hlasů, které zpochybňují konsensus opěvující svobodu projevu a pluralismus.

Smělost a více smělosti

Žižek nevyvolává „vymítaného ducha“ Lenina proto, aby dodal levicovým hnutím odvahy v boji proti všemocnému kapitalismu. Ani proto, aby se utápěl v nostalgii po staré dobré revoluční době. Navzdory tomu, co psali mnozí Žižekovi komentátoři, nejde ani o provokativní gesto. Slovinský filosof si příliš dobře uvědomuje, že šokující provokace jsou součástí samotného systému, systém se jimi živí, aby se reprodukoval. Pro Žižeka představuje Lenin hlavně zkušenost jednání vrženého do předtím úplně neznámého kontextu, v němž musí být revoluční projekt znovu vymyšlen. Lenin je zajímavý, protože vnímá příležitost revoluce jako něco, co se vynořuje a musí být zachyceno právě na vedlejších cestách „normálního“ historického vývoje. V lednu 1917 Lenin ještě nevěřil, že se jeho generace dočká socialistické revoluce: „My staří se možná nedočkáme rozhodujících bojů této nadcházející revoluce,“ říkal v Curychu měsíc před únorovou revolucí v Přednášce o revoluci 1905. Několik měsíců později vsadil vše na jednu kartu, zanechal teoretických ohledů a uznal, že zavedení socialistické revoluce je okamžitou nutností. Jako motto svého rozhodnutí zvolil Dantonova slova: „Smělost, a více smělosti, a vždycky smělost.“

Gérard Depardieu v roli Dantona ve stejnojmenném filmu: „Smělost, a více smělosti, a vždycky smělost.“
Gérard Depardieu v roli Dantona ve stejnojmenném filmu: „Smělost, a více smělosti, a vždycky smělost.“

Nebuďme tedy překvapeni, že Žižek – například oproti autorům neokomunistického manifestu Empire (Impérium, 2000) Michaelu Hardtovi a Antoniu Negrimu – neformuluje v podstatě žádný politický program. Konkrétní plán celkové změny může vzniknout až v samém okamžiku změny, kdy je už revoluce před branami. Hardtovy a Negriho recepty na politický boj zní naivně a koncentrují se kolem tří globálních práv: práva na globální občanství, práva na minimální příjem a práva na znovuzískávání nových forem výroby (vzdělávání, informace a komunikace). Slovinský filosof vytýká Hardtovi a Negrimu stejný fundamentální omyl, který se přihodil také Marxovi. Když tvrdí, že práce má současně čím dál méně materiální povahu (spočívá ve výrobě symbolů, kódů, softwaru, a tedy jazyka), rehabilitují marxovské pojetí napětí mezi mocenskými silami výroby a výrobními vztahy s nadějí, že kapitalismus – jak tvrdil Marx – tvoří „zárodek budoucí formy života“. V pozdním kapitalismu se spolu s výrobou zboží produkuje také komunikace, sociální vazby, a tedy „společný“ prospěch. Revolučnímu vzplanutí potom k vymanění ze staré sociální formy postačí přejít k nové. Marx poznamenal, že konečnou hranicí vývoje kapitalismu poháněného vlastními rozpory je samotný kapitál. Věřil, že dynamika kapitalismu povede ke „skoku do království svobody“, tedy do komunismu, v němž bude zachován a zmnohonásoben rozvoj výroby, která v kapitalismu dušeném ekonomickými krizemi narazila na nepřekonatelné překážky. Žižek používá Derridovy kategorie a říká, „že tato vnitřní překážka/antagonismus, která je ‚podmínkou nemožnosti‘ úplného rozvoje výrobních sil, je zároveň ‚podmínkou možnosti‘: pokud tuto překážku, vnitřní rozpor kapitalismu zrušíme, neosvobodíme běh produkce, nýbrž přijdeme o tu sílu, která se zdá generována a zároveň tlumena kapitalismem – pokud zrušíme překážku, potenciál tlumený touto překážkou zanikne“ (Objekt a jako vnitřní hranice kapitalismu).

Iluze plné inkluze

Povšimněme si, že za vizí vládnoucí liberální demokracie stál vždy příslib plné inkluze. Filosofické partitury pro ni psali takoví filosofové jako John Rawls, Jürgen Habermas nebo autor koncepce „třetí cesty“ Anthony Giddens. Ti všichni v jisté etapě filosofického vývoje uvěřili, že je možné a žádoucí přivést do politického života projekt, který definitivně vyloučí sociální antagonismus a povede ke vzniku transparentní a neodcizené společnosti. Inspirováni Kantovým kategorickým imperativem, Rawls a Habermas nabízeli hypotetické experimenty v podobě „závoje nevědomosti“ nebo situace „ideální komunikace“, které bohužel neposloužily vybudování spravedlivé komunity, nýbrž vytvořily nebezpečnou utopii všeobecného konsensu. Anthony Giddens zvolil kratší cestu – uznal, že existuje jen jeden racionální způsob hospodaření, který se jmenuje volný trh, a proto vyhlásil konec rozdělení na levici a pravici. Stručně řečeno, byly to projekty „politiky bez nepřítele“, které by navzdory vznešeným intencím autorů v praxi umožnily eliminovat nepřítele ze zdánlivě neutrální pozice.

Podle autorů knihy Hegemony and Socialist Strategy (Hegemonie a socialistická strategie, 1985) Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové je výsledkem takovýchto opatření likvidace politického prostoru, kterou vnímají jako válečné pole boje o hegemonii. Neznamená to samozřejmě, že Laclau a Mouffeová politickým aktérům upírají smysl sporů o univerzální projekty. Univerzalitu vnímají jako zároveň nutnou i nemožnou. Nutnou, protože umožňuje boj o hegemonii, a ze stejných důvodů nemožnou, protože je ze své podstaty zapletena do tohoto boje, v němž každá hegemonie může být pouze realizací partikulárních zájmů. Krize liberální demokracie vyplývá z toho, že se jí nasadil náhubek v podobě „racionálního konsensu“, tedy byla fakticky vyloučena ze spektra vážných politických návrhů, které vznášejí hlasy uznané jako právně přípustné, ale zlehčované jako „iracionální“. Protože byla v pozdním kapitalismu racionalita zredukována na racionalitu tržní, došlo k vyloučení hlasů radikálně zpochybňujících neoliberální kánon. V důsledku skrytého vyloučení se kanály artikulace zájmů a názorů skupin vystavených ve hře volného trhu pauperizaci staly nepropustnými. A zároveň je demokracie přestala „vidět“, protože se předpokládalo, že jsou zohledněni všichni – stačí jen racionálně argumentovat. Narůstající počet těch, kteří nechtěli být nadále „racionální“, se pokládal za realizaci principu volného výběru, a ne za anomálii veřejné sféry.

Argentinský filosof Ernesto Laclau
Argentinský filosof Ernesto Laclau

Agonismus, nebo antagonismus?

Inkluze všech „racionálních“ znamenala v praxi exkluzi těch, kdo vznášejí jiné nároky. To jejich frustrace dnes stojí za populistickými hnutími. Projekt nápravy by byl podle Laclaua a Mouffeové založen na vytvoření „agonistické demokracie“, která by zrušila falešný konsensus, vylučující „iracionální hlasy“, a umožnila skutečný boj o hegemonii mezi různými uskupeními, nerozdělovanými na racionální a iracionální. Mouffeovou vytvořená definice „agonismu“ v protikladu vůči antagonismu předpokládá nutnost existence prostoru vzájemné legitimizace, který by sdíleli všichni političtí soupeři. Reálný konflikt by se tedy odehrával ve sféře pravidel, která by všichni akceptovali. Problém je, že Laclau a Mouffeová nikde přesvědčivě nevysvětlují, proč by výstavba tohoto společného prostoru neměla opakovat negativní konsekvence, které s sebou nese idea konsensu v liberální demokracii. Proto se celý nápad zdá pouze útěkem do jiné verbální sféry – přenesením konsensu se vším všudy na metaúroveň. Odtud se bere Žižekova námitka, že agonistická záměna nepřítele za protihráče se může uskutečnit pouze na základě veřejné nebo skryté „symbolické dohody“, protože z této záměny vždy zůstane nějaký „neviditelný zbytek“. Jinak řečeno, Žižek popírá konsensuální demokracii a nenachází jiné řešení než její antipod, tedy antagonismus. Podstata otázky netkví v agonistické soupeřivosti mezi politickými subjekty, které se navzájem uznávají, nýbrž v boji o vymezení hranic tohoto pole, které odlišuje pravomocného soupeře od nepravomocného nepřítele. Cílem levice tedy není, jak je často možné slyšet, boj proti vyloučení jako takovému, ale boj o vymezení hranic tohoto pole v souladu s vlastními ideály. A tedy úsilí o vyloučení například rasistických nebo homofobních hlasů. Cílem není jakýsi neproveditelný plný pluralismus, nýbrž vytvoření prostoru, v němž určitá praxe považovaná levicí za škodlivou nebude přípustná.

Někdo by mohl namítnout, že taková formulace hrozí tím, že všichni, s nimiž nemáme společnou cestu, budou vědomě vyhazováni za dveře demokracie. Ano, takové ohrožení existuje, ale jde o ohrožení vůči demokracii imanentní. Od Carla Schmitta víme, že vyloučení je vepsáno v samé definici politické komunity. Rozdíl je v tom, že současná liberální demokracie vylučuje skrytě, zatímco ve výše načrtnutém projektu má vyloučení vždy otevřenou povahu, což umožňuje, aby byl boj o hegemonii skutečně demokratický.

Laclau a Mouffeová ve svých pracích jakoby anticipují Revoluci u bran, když mnohokrát tvrdí, že základním axiomem levicové politiky by mělo být zavrhnout pokušení „radikálního řezu“. Jsou připraveni akceptovat výchozí liberálnědemokratický konsensus a omezit se na vnitřní kritiku. V rozhovoru pro Krytyku Politycznou říkají: „Není nutné se hned domnívat, že je třeba se zbavit liberální demokracie a zavést kompletně jiný systém. Myšlenka celkové přestavby společnosti je krajně nebezpečná. Vždy je lepší začít existujícím politickým režimem a přetvářet ho, radikalizovat. V případě liberální demokracie by se strategie měla zakládat na přinucení vládnoucích k odpovědnosti za své ideály a na formulování kritiky zevnitř.“ Žižekova odpověď na takové vyjádření by jistě připomněla Leninovu argumentaci proti kritikům „druhého kroku“, tedy přechodu od buržoazní únorové revoluce k revoluci komunistické: že „demokratická volba“ má sama utopickou povahu. V dnešních podmínkách, kdy jsou nerovnosti, diskriminace, terorismus a násilí na vzestupu, demokratické ideály, o nichž hovoří Laclau a Mouffeová, jsou neobhajitelné a nutný je radikální druhý krok, jinak zvítězí konzervativní populisté.

Když Žižek používá – použijeme-li slova Andrzeje Walického – „heroickou hybris Lenina v konfrontaci s mocí osudu“, raději se soustředí na to vyléčit nás z „dětských nemocí“ levicovosti“. Zkusme tedy vypreparovat z jeho uvažování několik charakteristik, které mají speciální význam pro aktuální stav polské levice.

Polský historik filosofie Andrzej Walicki
Polský historik filosofie Andrzej Walicki

Pravda je jednostranná

Nemoc první: jednej, a nepiš!

Každý, kdo se dnes na levé straně neangažuje v organizaci odborových svazů nebo v jiné bezprostřední pomoci proti represím, může slyšet výtku, že nemá nic společného s levicí, protože se zabývá veřejným diskursem, který nemá přímý dopad na osud dělníka nebo nezaměstnaného.

Žižek na to odpovídá převrácením proslulé jedenácté Marxovy teze o Feuerbachovi: „nejdůležitější úkol je nepodlehnout pokušení jednání, přímého zásahu a změny průběhu událostí (což nevyhnutelně končí ve slepé uličce oslabující bezmoci: ‚Co můžeme udělat globálnímu kapitálu?‘), nýbrž zpochybnit směrnice vládnoucí ideologie“. Varuje, že pokud budeme pokračovat v přímé výzvě k jednání, toto jednání nebude probíhat ve vakuu, ale v rámci vládnoucího ideologického kontextu. Tento kontext se dá změnit, pokud se přístupnými metodami zapojíme do boje o hegemonii právě na poli veřejného diskursu.

Žižek poznamenává, že se boj uvnitř sociálního celku z důvodu strukturní nutnosti vždy odráží v boji mezi sociálním celkem jako takovým a zbytkem, který se nachází vně. Jinak řečeno, třídní boj je vždy bojem o význam společnosti „jako takové“, kde poražený je degradován na asociálního a považován za ohrožení pro společnost. V politice je tedy klíčový boj o jazyk, o základní obecné definice.

Performativní povaha pojmenovávání je fundamentální otázkou v politickém boji. Pokud tedy má bezprostřední aktivita ve prospěch diskriminovaných někdy vyjít z úkrytu, který pro ni nachystal kapitalistický systém, musí být podložena bojem o hegemonii ve veřejné sféře, čímž se ustanoví nové univerzum hodnot a cílů demokratického státu.

Nemoc druhá: diskutovat se má se všemi.

Žižek v Revoluci před branami navrhuje návrat k „politice pravdy“. Píše: „Leninův postoj – který je dnes v době postmoderního relativismu aktuálnější než kdy jindy – se zakládá na tom, že univerzální pravda a stranickost, gesto přidání se na jednu ze stran, nejenže se nevylučují, ale dokonce se navzájem podmiňují. Univerzální pravda konkrétní situace může být vyjádřena pouze z hlediska absolutně stranického. Pravda je ze své podstaty jednostranná.“

Ve vztahu k samotnému Leninovi Žižek poznamenává: „Takže když Lenin říká: Marxovská teorie je všemocná, protože je pravdivá, vše záleží na tom, jak chápeme slovo ‚pravdivá‘: buď jako ‚objektivní vědění‘ nebo jako pravdu ‚angažovaného subjektu‘. Jeden z důsledků tohoto uvažování napovídá, jak se máme chovat v konfrontaci s krajní pravicí: ‚Měli bychom ji naprosto ‚dogmaticky‘ vyloučit, zavrhnout jakýkoliv dialog a nepřistupovat na její ‚normalizaci‘, přerod v ‚normální‘ politický subjekt. Zkrátka bychom měli úplně akceptovat tento paradox: měli bychom zavrhnout jakýkoliv dialog s krajní pravicí (alespoň v podmínkách dnešní hegemonie liberální demokracie), která chce být uznána za ‚normálního partnera v dialogu‘.“ Jeden z populárních způsobů, který používají novináři soudobých masových médií, aby splnili princip pluralismu, je přizvat k dialogu radikála z levice a radikála z pravice. Takové jednání skrývá fakt vytváření symetrie mezi fašistickým a antifašistickým stanoviskem. Samotný dialog se pak mění v rituální spor, jehož výsledkem je afirmace statu quo.

Bludný kruh apolitického odporu

Nemoc třetí: spory hlavního proudu jsou nám cizí!

Koncem 19. století, v době Dreyfusovy aféry, část francouzských socialistů v čele s Jeanem Jeurèsem tvrdila, že by se strana měla zapojit do obrany Dreyfuse. Jiní, pod vedením Julese Guesdeho, zastávali názor, že aktivní zapojení do obrany kapitána francouzské armády rozmělňuje identitu hnutí a stírá rozdíly mezi socialisty a měšťáckými radikály, což ve výsledku působí ve prospěch nepřítele. Podobně problém staví Žižek: „Jak odpovědět na věčné dilema radikální levice: Měli bychom strategicky podporovat středolevicové figury typu Billa Clintona proti konzervativcům?“

Jinak řečeno, měla by se levice, toužící po hlubokých sociálních proměnách, zajímat o spory vedené v rámci politického mainstreamu či se do nich zapojovat? Měla by být aktivním hráčem v hlavním proudu politiky a hlasem slýchaným v hlavních veřejných debatách? Žižek odpovídá: „Měli bychom zaujmout stanovisko striktně dialektického paradoxu: z principu bychom samozřejmě měli zůstat vůči boji mezi liberálním a konzervativním pólem dnešní politiky lhostejní – můžeme si to však dovolit, pouze pokud je u moci liberální stanovisko. V druhém případě může být cena příliš vysoká – uvažme katastrofální důsledky rozhodnutí německé komunistické strany na začátku třicátých let 20. století o tom, že se nemá soustředit na boj proti nacistům.“ Radikální levice se stává faktickým spojencem statu quo, pokud se v obavě o uchování vlastní ctnosti izoluje od převládajících sporů.

„Systém je ze své definice ekumenický, otevřený, tolerantní a připravený na to ‚vyslechnout‘ všechny,“ poznamenává Žižek. Pokud radikální levice správně pochopí mechanismy jeho fungování, je schopna přerodit se z pouhé třešinky na dortu v aktéra hlavní scény a získat pro svůj boj významný užitek. Žižek napovídá: „Skutečná ‚třetí cesta‘, kterou musíme najít, vede někde mezi institucionalizovanou parlamentní politikou a novými sociálními hnutími.“ Dodejme, že v dnešním kapitalismu, který své nepřátele uvrhá nikoli do vězeňských cel, ale do cely zesměšnění, je větším rizikem výlet do oblasti středního proudu než zpívání revolučních písní v poklidu politického okraje.

Nemoc čtvrtá: vytvářejme sociální hnutí! Budujme občanskou společnost!

Jedním z následků liberální hegemonie bylo vnucení víry, že politická angažovanost není moc pěkná věc. Máme se spíše soustředit na soukromou sféru a všechnu činnost, která ji přerůstá, bychom měli realizovat v rámci občanské společnosti. A skutečně mnoho z těch, kdo se zajímají o nápravu osudů obětí společenského uspořádání, působí v neziskovém sektoru, angažují se v dobrovolnictví, zakládají apolitické nadace a sdružení.

Žižek tvrdí, že když se vyhýbáme bezprostřední politické angažovanosti, nedá se dosáhnout zamýšlených cílů. „Feminismus, hnutí za práva homosexuálů, ekologická hnutí, sdružení zabývající se vzděláváním – všechna hnutí bez stranické formy zůstávají v bludném kruhu odporu, podrobena vydírání liberální hegemonie povolující „správný“ odpor vůči panující moci a „špatné“ politické převzetí moci. Žižek odpovídá tvůrcům „občanské společnosti“ tak, jako odpovídali jakobíni na kompromis navrhovaný girondisty: „Chcete revoluci bez revoluce.“

Překážkou v realizaci záměrů takových sociálních hnutí je, že „nejsou politické ve smyslu univerzální jednoty“ – čili neformulují celostní, univerzální přístup, jsou „hnutími jedné věci“. Proto nemají tato hnutí šanci realizovat své postoje, neboť na to by se potřebovala vztahovat ke společnému celku.

 

Zastaralé mapy

Nemoc pátá: čím větší posun vpravo, tím více bychom měli bránit střed.

Touto nemocí trpí většinou intelektuálové, kteří mají dobrou pozici ve veřejné sféře, ale srdcem zůstávají u levicových idejí. Žižek jim říká: „Je pravda, že dnes je to většinou populistická pravice, kdo prolamuje (stále) vládnoucí liberálnědemokratický konsensus tím, že postupně dělá přijatelnými nápady, které byly dosud vyloučené.“ Právě konzervativní populisté znovu zavedli do veřejné debaty téma údělu těch, kteří transformací režimu utrpěli, a alespoň verbálně narušili kánon polské modernizace založený na neoliberálních principech.

Také druhý Žižekův postřeh se v Polsku v posledních letech potvrdil. Žižek tvrdí, že hegemoničtí liberálové, kteří přijímají útoky konzervativních populistů, to posléze používají k vydírání levice, když říkají: Neměli bychom si zahrávat s ohněm, proti náporu nové pravice bychom měli více než kdykoliv jindy zastávat demokratický konsensus! Toto je pro Žižeka klíčový mezník. A doporučení: měli bychom zavrhnout ono vydírání, přijmout riziko narušení demokratického konsensu, které vede až ke zpochybnění samotného pojmu demokracie. Na námitku, že naše nápady jsou utopické, bychom měli odpovídat, že skutečnou utopií je víra, že současný kapitalismus založený na liberálnědemokratickém konsensu je schopný trvat na věky bez radikálních změn.

Nemoc šestá: kdo není dost radikální, je podezřelý!

Žižek nás varuje, že s politickým „extremismem“ nebo „nadměrným radikalismem“ bychom měli vždy zacházet jako s jevy ideologicko-politického pohybu. A tedy brát je jako ukazatele něčeho naprosto opačného – reakce na vlastní bezmoc. Levice v současné velmi obtížné situaci často redukuje politický boj marginalizovaných politických hnutí na boj o vlastní ctnost. Ta se pak nejlépe projevuje v licitaci o slovíčka nebo v soutěži o ortodoxní přesnost. Historické levicové texty jsou považovány nikoli za zápis dávných bitev, ale za svaté texty, aktuální vždy a všude. V důsledku toho se pak opakují pro dnešní problémy neadekvátní strategie, používají se zastaralé mapy a zbraně. Bušení hlavou do zdi se považuje za znamení oddanosti ideálům. Lidé lpící na minulosti si dávají na výložky odznaky nikoli za dosažené výsledky, ale za stráž u zdi.

Autor je zakladatel a ředitel Krytyky Polityczne.

Text je zkrácenou verzí předmluvy Dziecięce choroby lewicowości polského vydání knihy Slavoje Žižeka Rewolucja u bram. Pisma Lenina z roku 1917 (Korporacja Ha!art, Kraków 2006), vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 15/2013. Z polského originálu přeložil Martin Zajíček. Otištěno s laskavým souhlasem autora.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies