Hrdinové naší doby

Poslední dobou stále častěji slýcháme bědování, že zabedněný lid neví, co činí, a táhne republiku k další době temna. Mimopražští balíci prý nedbají varování z metropole a chystají se v dalších volbách demokratickou volbou levice pohřbít demokracii. Je tedy nejvyšší čas se oné „tupé většiny“ zastat. Zasluhuje si to přinejmenším proto, že ani třiadvacetiletý seriál […]

Poslední dobou stále častěji slýcháme bědování, že zabedněný lid neví, co činí, a táhne republiku k další době temna. Mimopražští balíci prý nedbají varování z metropole a chystají se v dalších volbách demokratickou volbou levice pohřbít demokracii. Je tedy nejvyšší čas se oné „tupé většiny“ zastat. Zasluhuje si to přinejmenším proto, že ani třiadvacetiletý seriál neustále se opakujících zklamání ji zatím nepřiměl uchýlit se k nějaké skutečně nedemokratické volbě. Místo hrobníků demokracie tedy máme co do činění s hrdiny dnešní doby, kteří se stále drží, i když by už dávno nemuseli – což ostatně dokazuje dění v jiných postkomunistických státech.

Od nadšení k jednosměrné solidaritě

Zkusme si připomenout, čím většina společnosti od roku 1989 prošla, v co vše nejdříve věřila a co jí později přineslo jen trpké zklamání. Období transformace bylo totiž pro mnoho lidí především dobou nadějí, které se nenaplnily. Počáteční nadšení pro svět nových možností a rovných příležitostí brzy vystřídal oprávněný pocit, že zatímco většina utahuje opasky, rostoucí životní úroveň se týká především menšiny, která vysávání středních a nižších vrstev plánovaně diriguje. Přitom entuziasmus pro kapitalismus byl nejprve skutečně masový a liberálové dostali šanci, která už se těžko zopakuje.

Pokud se v minulosti věřilo, že vše vyřeší znárodňování, po sametové revoluci se stejně tak zaníceně zvěstovalo, že vše vyřeší privatizace. Privatizovalo se na dluh, který platily banky z úspor většiny, jež později mohla pouze sledovat, jak řada původně silných státních podniků v rukou českých podnikatelů bankrotuje, přičemž krach maskují zlaté padáky pro neúspěšný management. Navíc došlo i ke zprivatizování takových statků, které by měly být spravovány veřejně, anebo by měly být podrobeny přísné regulaci ze strany státu. Konečnou ranou pro důvěru v liberální síly pak bylo účinkování Nečasovy vlády, která se rozhodla pohřbít i základní principy sociální soudržnosti a dokonce zahájila proces privatizace veřejných funkcí státu. Ostatně i ostrahu Nejvyššího kontrolního úřadu, jedné z nejvyšších ústavních institucí, se rozhodla svěřit soukromým bezpečnostním agenturám namísto státní policie. Ovšem – a to je mnohem závažnější – projevy pokoutní privatizace se nevyhnuly ani parlamentu a vládě.

Z údajného selhání většiny, rozhodnuté propříště volit levici, by tudíž liberální elity měly vinit především samy sebe. Trvalo to ostatně nějakou dobu, než většinu veřejnosti utvrdily v přesvědčení, že se s ní do budoucna prostě nepočítá. Solidarita jako by měla proudit už jen jednosměrně, od těch, co mají stále méně, k těm, kteří jako jediní zažívají růst. Nechtěnou pravdu předevčírem v pořadu České televize Politické spektrum krátce vystihl Ladislav Mrklas ze soukromé vysoké školy CEVRO Institut, když sdělil, že „vítězové volí spíše občanskou pravici, zatímco ti nejvíce poražení volí komunisty a méně poražení sociální demokracii“. Škoda, že to pronesl právě jen z pozice šampióna, jenž se do role outsiderů, kteří znají jen porážky, zřejmě nepokusil ani vcítit. Znechucení voliči už totiž dávno mohli volit třeba Vandase.

Chybějící společnost

Pozdně polistopadová éra, která s sebou spolu s důrazem na individuální odpovědnost přinesla také rezignaci na sdílený hodnotový étos, se nesla i v duchu pozvolného rozpadu společnosti. Právě pocit chybějící společnosti je dnes klíčový. Je to velký rozdíl oproti euforickému začátku devadesátých let, kdy se věřilo, že přes veškeré sociální nerovnosti nikdo nepadne až na úplné dno. Ostatně tehdejší ministr financí Václav Klaus psal o ochraně těch, kdo se sami neumějí bránit, ať už se jedná o staré lidi nebo mladé rodiny s dětmi. Tentýž politik, od něhož bychom už dávno nic podobného nečekali, dnes mluví o svatováclavských tradicích – ostatně rozmáhajícím se heslem je výrok „dobře už bylo“ či z pohledu starší generace „my vám nezávidíme“. Budoucnost pro mnohé z nás končí a střídá ji úzkost.

Moderní společnost opakovaně čelila hrozbě svého rozkladu vyvolané vylučováním svých zbídačených členů. To byl ostatně hlavní důvod pro zformování sociální politiky. Pokud ale roste počet těch, kteří marně hledají uplatnění, nevidí před sebou budoucnost a nakonec v lepším případě zalézají do ulit svých soukromých životů a v horším se uchylují do lůna extremistických hnutí, pomalu zaniká také představa o tom, co to vůbec společnost je. Důsledkem je situace, kdy lidé před těmi, kteří se ocitli dole, pociťují hlavně strach. Tento strach se stává charakteristikou dnešní doby.

Můžeme být vděční

Současnost vystihuje morální panika pramenící z obavy, že se stanu nadbytečným, neužitečným a že spadnu do společenské zóny, ve které proti těmto hrozbám již neexistuje opora. Nemožnost obsadit pozici, se kterou je spojen pocit uznání, užitečnosti a v posledku vlastní důstojnosti, vede ke zvláštní směsi rezignace a vzteku. V neexistující společnosti je naší hlavní starostí ochrana před těmi, kteří by nás mohli ohrozit, byť jen svojí přítomností.  A je třeba ukázat, že právě my to dokážeme, že jsme dost silní na to, abychom na dně neskončili.

V rozpadající se společnosti jednoduše čelíme rostoucímu konfliktu mezi obecně uznávanými hodnotami a vlastní zkušeností. Jak ovlivním to, že podnik, ve kterém jsem roky pracoval, zavřeli? Jak to, že v oboru, který jsem vystudoval, nenajdu práci za slušnou mzdu a díky dalším „vedlejšákům“ nemám skoro žádný volný čas? Odpověď, že si za to mohu sám, zjevně nestačí, a přece mi ji falešné, či spíše zoufalé, přesvědčení, že všechny překážky překonám vlastní vůlí, stále našeptává.

Pocit odpovědnosti za události, které sám nemohu ovlivnit, vede k fatalismu. Jestliže nemohu změnit podmínky, ve kterých žiju, mohu pouze existovat v mantinelech, které mi tento společenský řád bez společnosti vymezí. Za takovýchto okolností je s podivem, že se hrdinové naší doby, jejichž problémy se jen málokdo vážně zabývá, stále ještě chovají poměrně demokraticky a budou volit strany, které si říkají levicové. Najdou se ovšem i takoví, kteří zjistili, že schopnost rozlišovat mezi větším a menším zlem už prostě ztratili. Je to pod jejich důstojnost, a tak zůstanou doma. Nemusí přitom nutně jít jen o příznak nebezpečné depolitizace. Tito lidé přišli o důvěru v politiku postavenou na zastupitelské demokracii, ale ve svých osobních životech a na nižších úrovních mohou být stále politicky aktivní. Ani jedna z těchto skupin není vhodným terčem posměchu. Naopak – můžeme jim být vděční, že se už dávno slovu „demokracie“ jednoduše nevysmály.

 

Autoři jsou publicisté.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies