Blíží se volby, a tak můžeme očekávat, že mezi volebními tématy bude i hospodářská politika. Miroslav Kalousek, který má ambice stát se mluvčím či dokonce hlavní postavou české politické pravice, sice tvrdí, že prý v těchto volbách půjde o svobodu, ale bezpochyby k tomu přidá i své další oblíbené téma – jak se restriktivní rozpočtovou politikou proškrtat k prosperitě. Vraťme se proto o pár let zpátky a zkusme si ukázat, jak se rozpočtovými škrty česká ekonomika propracovala k současné „prosperitě“.
Absurdní představy
Byly to vskutku zajímavé myšlenkové pochody. Když se připravoval státní rozpočet na rok 2012, tehdejší ministr financí Kalousek ho založil na této úvaze: zvýšíme sníženou sazbu daně z přidané hodnoty o čtyři body na 14 procent a současně snížíme deficit státního rozpočtu o 37 miliard korun. Tato opatření následně povedou k tomu, že se hrubý domácí produkt zvýší o 2,5 procenta. Hospodářství měla táhnout nahoru soukromá spotřeba s růstem o dvě procenta a zejména pak investice s růstem o 3,5 procenta. Nikomu přitom nevadilo, že rok před tím se spotřeba domácností zvýšila jen o půl procenta a investice se ten rok zvýšily jen o 1,5 procenta. Přese všechno se předpokládalo, že ekonomika zrychlí svůj pohyb minimálně na dvojnásobné tempo.
Sledujme dobře logiku této úvahy: zvýšíme ceny potravin, a to povede k růstu jejich spotřeby. Seškrtáme provozní výdaje státu a investice, a to povede k růstu spotřeby a k vyšším investicím. Jenže seškrtáme-li provozní výdaje státu, pak to kromě jiného znamená, že nezbude ani na růst mezd státních zaměstnanců. Ale takto to řečeno nebylo.
Jakkoli se zdá, že takové úvahy byly naprosto absurdní, přesto byly brány částí odborné veřejnosti jako zcela správné, plně odpovídající situaci a snad i korektní. Stačí si například vzpomenout na výroky některých expertů z NERVu, kteří s vážnou tváří tvrdili, že zvýšení DPH se v cenách potravin v podstatě neprojeví. Obchodníci si totiž toto zvýšení měli promítnout do snížení svých marží. To se ale samozřejmě nestalo. Jen pro doplnění: ceny potravin toho roku vzrostly o 5 procent. Letos jsou oproti roku 2011 vyšší o 11 procent, a to rozhodně není málo.
Zákonitý pokles
Stalo se však něco mnohem horšího. Ekonomika se zachovala přesně naopak, než si to úředníci nebo ministr financí narýsovali. Vzestup cen vedl k poklesu prodejů, a tak se výběr peněz z DPH nezvýšil o více než 20 miliard, jak bylo v plánu, ale jen o tři miliardy. Spotřeba domácností se snížila bezmála o tři procenta, místo aby se o dvě procenta zvýšila. Také investice, které se měly zvýšit o 3,5 procenta, se bezmála o tři procenta snížily. Výsledkem byl pokles hrubého domácího produktu o 1,2 procenta.
Není divu, že došlo právě k takovémuto vývoji. Když se totiž nedařilo vybírat daně, a přitom údajně „bylo nutné“ dosáhnout zamýšleného schodku státního rozpočtu, ministerstvo financí ještě v průběhu roku provedlo další škrty v rozsahu asi 40 miliard korun. V souhrnu tak byly provedeny rozpočtové škrty ve výši bezmála 80 miliard. A to není zrovna málo. Jsou to zhruba dvě procenta hrubého domácího produktu – a právě o to byla nižší národohospodářská poptávka, tedy v tomto případě poptávka spotřebitelů, vlády a investorů. Mohl být tedy vývoj ekonomiky jiný než zmíněný pokles?
Samozřejmě, že nemohl. To by odporovalo logice ekonomiky. Jako hloupý vtip bychom si mohli připomenout další zcela vážně míněné tvrzení premiéra Petra Nečase a ministra financí, že peníze vybrané za zvýšené DPH budou uloženy na zvláštním účtu a budou využity pro důchodovou reformu. Ano, pro tu reformu, která dopadla tak neslavně – to je ale vlastně dobře, vždyť na ni stejně žádné peníze nezbyly.
Vytváření problémů
Právě vývoj v roce 2012 je učebnicovým příkladem toho, jak mohou neuvážené a hloupé škrty ničit ekonomiku. Nejde totiž jen o hru několika čísel. Tyto škrty mimo jiné znamenají, že se vytvářejí další problémy. Zvýšení DPH dopadlo velmi negativně třeba na financování zdravotnictví. Ceny léků, ale i dalších materiálů byly zvýšeny, třebaže se nezvýšil příspěvek zdravotního pojištění za pojištěnce státu. A výsledek? Vyčerpání rezerv zdravotních pojišťoven, napjaté rozpočty pro další roky a – jak jinak – znovu diskuse o tom, o kolik zvýšit spoluúčast pacientů.
Jenže tím negativní ekonomický vývoj nekončí. Za letošní první pololetí jsme zaznamenali další pokles o více než 1,5 procenta. A k tomu dochází, i když se s rozpočtovými škrty přestalo. Dokonce i v samotné Nečasově vládě se začalo diskutovat o tom, že k dalšímu výraznému snížení deficitu rozpočtu o 30 miliard v roce 2014 nedojde. Naopak, deficit se měl o něco zvýšit a na této úrovni – stále pod hranicí tříprocentního podílu na HDP – zůstat další dva roky.
Kalouskova složenka
Skoro to vypadá, jako kdyby došlo k prozření a bývalý ministr financí Kalousek pochopil, že škrtání prosperitu nepřinese. Myslím ale, že za tím není nic jiného než promyšlený předvolební kalkul. Jde o to nastavit přívětivější tvář a novou rétorikou přemazat to, co bylo. Ostatně nebylo by to poprvé. Ona Kalouskova složenka před minulými volbami také dala zapomenout na to, že to byl právě on, kdo v roce 2009, jen rok před volbami, stvořil téměř dvousetmiliardový deficit – historicky největší.
A tak vidíme snahy vyhovět podnikatelům, kteří pociťují, jak moc na ně rozpočtové škrty dopadají, a dát jim vlastně za pravdu, že už se takhle dál pokračovat nedá. Nakonec by to byla dobrá zpráva i pro statisíce státních zaměstnanců – možná, že i pro ně pár korun na zvýšení platů také zbude.
Jenže všechno to neúspěšné úsilí předchozí vládní koalice dokázat, že škrty nás přibližují k prosperitě, má ještě další důsledky. Česká ekonomika se propadá v mezinárodním srovnání a rychle ztrácí svůj předstih vůči těm, s nimiž jsme vstupovali do Evropské unie. Našim sousedům totiž ekonomika navzdory trvající krizi přeci jen trochu roste.
Vize chybí
Zkušenosti posledních několika let snad dokazují, že škrtáním se k prosperitě dobrat nelze. To neznamená, že bychom měli bezhlavě utrácet a nezajímat se o to, k čemu se rozpočtové peníze používají, případně, kde se ztrácejí. Rozumný národohospodář samozřejmě ví, že musí šetřit a omezit plýtvání, a hlavně zastavit nejrůznější penězovody do soukromých kapes. Také však ví, že musí investovat, chce-li i v budoucnu něco sklidit. Zkrátka musí mít vizi.
Právě vize je však to, co dnes české ekonomice a konkrétně politikům chybí. Bohužel se lze obávat, že ani nadcházející volby nebudou střetem o to, kde chceme ve světě být a jaké chceme mít hospodářství. Jako by si nikdo nechtěl uvědomit, že fungující a prosperující ekonomika je základem pro fungující společnost a pro spokojenost občanů.
Autor je ekonom, působí jako makroekonomický expert ČMKOS.