Je až s podivem, že o druhé nejlidnatější zemi světa prakticky nic nevíme. Přitom právě Indie zažívá v posledních dvou desetiletích vývoj velmi podobný tomu českému, ať už jde o hospodářské reformy či rostoucí nevraživost mezi sociálními skupinami. Svazový stát Gudžarát, kde se neoliberální ekonomika snoubí s kulturním nacionalismem, dokonce může sloužit jako příklad toho, čeho bychom se měli vyvarovat.
Pokud už se do našich končin nějaké informace o Gudžarátu dostanou, je tento šedesátimilionový stát na severozápadě Indie zpravidla označován za skvělé místo pro investice českých podnikatelů, kam liberalizace ekonomiky v posledním desetiletí přinesla nízké daně, moderní infrastrukturu a rostoucí průmyslové parky. Někde na konci se pak krčí poznámka o tom, že Gudžarát je sice státem ekonomicky nejúspěšnějším, ale také politicky nejkontroverznějším: v únoru 2002 se stal dějištěm masivních protimuslimských pogromů, při nichž zahynulo přes tisíc lidí. Po celou tu dobu je zde nepřetržitě hlavním ministrem Naréndra Módí – náboženský populista z druhé nejsilnější indické partaje, hinduisticky nacionalistické Indické lidové strany (BJP).
Nejde o čísla, ale o lidi
„Přestaňte už Módímu předhazovat komunální nepokoje a raději se podívejte, jak za posledních deset let svůj stát pozvedl,“ brání obvykle hlavního ministra jeho příznivci, kterých není málo. Na sociálních sítích je Naréndra Módí jednoznačně nejpopulárnějším indickým politikem a v příštím roce bude zřejmě hlavním lídrem BJP v parlamentních volbách. Na první pohled mají jeho podporovatelé pravdu. Gudžarát patří k nejrozvinutějším svazovým státům v Indii a téměř ve všech ekonomických ukazatelích se drží nad celostátním průměrem: HDP už řadu let roste stabilním desetiprocentním tempem, relativně malý stát pokrývá šestnáct procent indické průmyslové produkce a dvaadvacet procent vývozu, místní průmyslníci ovládají mnohé z velkých indických firem.
Jenže žádná z těchto statistik nevypovídá nic o tom, co z toho všeho mají obyčejní obyvatelé. Rozvoj totiž nespočívá pouze v růstu čísel, ale především ve zlepšování životních podmínek. A tady už to s Gudžarátem tak slavně nevypadá: v indexu lidského rozvoje (HDI) klesl v rámci Indie z pátého místa v roce 1996 na jedenácté místo v roce 2011. Málokterý z dílčích ukazatelů nějak významně převyšuje celoindický průměr, zato se může blýsknout nejvyšším procentem podvyživených žen a dětí do pěti let ze všech průmyslových indických států. Mezi odborníky tím platí za naprostou kuriozitu, pokud lze vůbec toto slovo použít v tak neblahých souvislostech. Nijak dobře si Gudžarát nevede ani v dalších demografických ukazatelích: poměr 919 žen na 1 000 mužů je hluboko pod indickým průměrem, přičemž u malých dětí je tento rozdíl ještě markantnější. A značné rezervy najdeme i v tolik opěvovaném hospodářství: pracovních míst ubývá a mladí absolventi těžko hledají zaměstnání.
Můj stát je moje firma
Co se ovšem Módímu povedlo beze zbytku, je naprosto setřít hranici mezi státní propagandou a stranickou kampaní. Za dvanáct let u moci dokázal nejen třikrát vyhrát svobodné volby, ale především takřka úplně vytlačit (přiznejme, že zcela krotkou) opozici mimo veřejnou diskusi a ovládnout politickou i občanskou společnost. Módí se rád prezentuje jako silný, ale osvícený a především neomylný manažer, jenž řídí stát jako velkou firmu. A gudžarátský veřejný prostor také v mnohém připomíná spíš pracoviště některé z nadnárodních společností s vlastní korporátní kulturou: reklamy oslavující Módího úspěchy vysílá rádio i televize a plakáty s rozesmátým hlavním ministrem (nejčastěji v typické dlouhé košili s krátkými rukávy a zvednutýma rukama) najdete ve větších městech snad na každé ulici. A když si kupříkladu zaregistrujete nové auto, s dokumenty k vozidlu dostanete i prospekty informující o tom, že díky rostoucí ekonomice si nový automobil může dovolit čím dál více lidí.
Účelem korporátní kultury však není jen vystavovat na odiv dosavadní úspěchy, ale především ukázat zaměstnancům, že k úspěchu nevede jiná cesta než přizpůsobení se firemním hodnotám, jako jsou flexibilita, konkurenceschopnost, loajalita či ochota učit se novým věcem. Pokud je ovšem takovou firmou gudžarátský stát, těmito ideálními občany-zaměstnanci mohou být takřka výhradně potomci hinduistických obchodnických kast, které zde tradičně měly velkou moc. Není ostatně divu, že největší podpora Módímu se ozývá z indické diaspory, tedy těch nejprivilegovanějších a nejúspěšnějších. Ze zahraničí koneckonců vidí jen samé pozitivní obrázky: dříve rušný a špinavý Ahmadábád, největší gudžarátské město, dnes roste v západním stylu – ulice jsou širší, parky zelenější, veřejná doprava rychlejší, administrativa efektivnější. Nuzáci, kteří před deseti lety přebývali ve slumech podél řeky Sábarmatí, se však nepřestěhovali do žádného z nových domů, ale byli vyhnáni na periferii města.
Příklad šestimilionového Ahmadábádu, kdysi nazývaného indickým Manchesterem, může být vůbec nejpoučnější. Když neoliberální reformy v devadesátých letech skoncovaly s veškerým státním protekcionismem a vrhly Indii do víru globalizované světové ekonomiky, zavřelo se nespočet textilních továren a sto tisíc dělníků skončilo na dlažbě. To znamenalo nejen ztrátu sociálních jistot a nižší výdělky v nových neformálních zaměstnáních, ale i rostoucí nedůvěru mezi náboženskými komunitami, jejichž členové spolu nyní museli soupeřit na trhu práce. V takové situaci není divu, že se chudí hinduisté z nízkých kast nechali zlákat k útokům na ještě chudší muslimy. Nepokoje roku 2002 jsou tak jen logickým vyústěním neoliberálních reforem. A jestliže v Gudžarátu od té doby k žádnému dalšímu komunálnímu násilí nedošlo, je to jen proto, že všechny menšiny byly vytlačeny až na samotný okraj společnosti, kde už nikoho ani nezajímají.
Když se kácí les…
Naréndra Módí bývá označován za muže, který redefinoval indickou politickou kulturu. Je však otázkou, zda to byla změna k lepšímu – tím spíš, že jeho politika pevné ruky kombinující neoliberální ekonomii a kulturní nacionalismus až nebezpečně připomíná některé současné tendence evropských pravicových stran. Při svém tažení na pozici indického premiéra sice slibuje prosperitu celé zemi, ve skutečnosti ale cílí pouze na velké průmyslníky, městské podnikatele a vesnické boháče. Člověk, který se tituluje jako „výkonný ředitel“ svého státu, by si však měl uvědomit, že cena za takový rozvoj – v podobě občasných a dočasných přiškrcování menšinových práv – je až příliš vysoká. Jen mizerný zaměstnavatel totiž hledí pouze na ekonomické výsledky firmy a zanedbává životní podmínky svých pracovníků.
Autor je indolog.