Menzel vymetá pavučinku operou

Před čtyřmi lety v jedné ze znělek Karlovarského festivalu pozoruje Jiří Menzel dívku, která uklízí jeho pokoj. V jedné chvíli prohlásí: „Eliško, ještě je tam taková malá pavučinka, tam nahoře,“ a když se služebná natahuje, aby nahoru dosáhla, režisér skrz vypouklé sklo karlovarské ceny zahlédne její odhalené pozadí. Tato znělka by se klidně mohla pouštět místo traileru […]

Před čtyřmi lety v jedné ze znělek Karlovarského festivalu pozoruje Jiří Menzel dívku, která uklízí jeho pokoj. V jedné chvíli prohlásí: „Eliško, ještě je tam taková malá pavučinka, tam nahoře,“ a když se služebná natahuje, aby nahoru dosáhla, režisér skrz vypouklé sklo karlovarské ceny zahlédne její odhalené pozadí. Tato znělka by se klidně mohla pouštět místo traileru na nový Menzelův film Donšajni, protože výmluvnější shrnutí toho, co diváci ve snímku uvidí, si lze těžko představit.
Nejde jen o to, že znělka ukazuje Menzela jako voyeura. Stejně příznačné je pro celý film i to, že režisér se tu pohledem moc nepokochá, protože brzy spadne ze židle, ze které se naklání, aby lépe viděl. Donšajny lze skutečně nejlépe popsat jako přehlídku pokusů o různé výpady a následných bolestivých pádů ze židle.

Sklerotická samomluva
Hlavní postava filmu je režisér, který inscenuje opery v menším českém městě, což dělá podle vlastních slov hlavně proto, že ho sexuálně přitahují sopranistky. Zároveň je vyhlášený sukničkář, který se během děje vyspí s kompletním ženským hereckým obsazením jeho nové inscenace Dona Giovanniho. Kromě něj v opeře hraje i jeho starý kamarád v podání Martina Huby, někdejší operní hvězda, který už na svá lepší donchuanská léta jen vzpomíná.
No a pak tu je také třeba dobrosrdečná a trochu bláznivá učitelka ze základní školy, která snad má představovat jakousi Maryšku z Postřižin ještě po dvaceti letech, nebo tajuplný kapitalista v obleku, který dělá z operních scén kasina. Menzel jako by se tu snažil o rozbíhavé vyprávění volně propojených epizod, jaké známe třeba z Postřižin, jenže tentokrát děj vyznívá spíš jako poněkud sklerotická samomluva. Mnoho scén se pokouší o idylickou „pohodovou“ polohu připomínající právě Postřižiny, jenže bezstarostný tón působí místy opravdu bizarně. Například scéna, v níž parta ozbrojených kriminálníků před bankou nakládá do kufru auta uloupené peníze, načež přihlížející učitelka do jejich auta nasedne, odjede pryč a kousek odtud nabourá do řeznictví, těžko může být vnímána jako veselá pábitelská historka. Naproti tomu závěr filmu snad má vyznít jako kritika dravého kapitalismu a možná i nezodpovědného promiskuitního sexu bez ochrany, jenže finále vůbec nepasuje k nadsazenému stylu zbytku filmu. Navíc postava režiséra v podání Jana Hartla vše ve svém monologu na kameru podá tak smířlivě odevzdaným způsobem, až máme pocit, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

Během děje filmu postava režiséra mnohokrát souloží s různými ženami, přesto tu není ani jediná sexuální scéna a dokonce téměř žádná scéna, kde někdo opravdu někoho svádí.
Během děje filmu postava režiséra mnohokrát souloží s různými ženami, přesto tu není ani jediná sexuální scéna a dokonce téměř žádná scéna, kde někdo opravdu někoho svádí.

Mnoho hudby, mnoho žen
Film je charakterizován jako „prostopášná komedie o vášni k hudbě a vášni k ženám“. Největší výhrady přitom lze mít právě ke slovu „prostopášná“. Nabízí se také otázka, komu patří ony vášně, o kterých se tu píše. Nejpravděpodobněji samotnému Menzelovi, protože Donšajni jsou spíš filmem s velkým množstvím hudby a mnoha ženami, než snímkem, který by nějak pojednával o hudbě a o ženách. Dílo obsahuje tak dlouhé scény z operních zkoušek, že máme chvílemi pocit, že jsme na přímém přenosu z Metropolitní opery, a když se zrovna nezkouší, tak si postavy při různých příležitostech jen tak prozpěvují operní árie. Operní hudba tu zkrátka tvoří všudypřítomný kolorit, který je ale od začátku do konce braný jako naprostá samozřejmost a nikdy se skutečně nestane tématem filmu.
Žen je ve filmu také hodně, ale za plnohodnotnou filmovou postavu můžeme brát jen zmíněnou učitelku, kterou hraje Libuše Šafránková. Většina ostatních víceméně směřuje jen k tomu, aby se ocitly v některé z opakujících se scén ve sprše v režisérově bytě, kde jim Jan Hartl podává kartáček na zuby. Ve druhé polovině se sice film pokouší trošku zamoralizovat o nezodpovědných milencích, kteří utíkají od svých čerstvě narozených dětí, jenže namísto skutečných důsledků takového chování nám ukáže nanejvýš další idylickou scénu se ženami čtyř generací spokojeně se bavícími na lavičce.

Většina ženských rolí v Donšajnech směřuje k tomu, aby se ocitly v některé z opakujících se scén ve sprše v režisérově bytě, kde jim Jan Hartl podává kartáček na zuby.
Většina ženských rolí v Donšajnech směřuje k tomu, aby se ocitly v některé z opakujících se scén ve sprše v režisérově bytě, kde jim Jan Hartl podává kartáček na zuby.

Sex bez sexu

U takhle otevřeně erotického filmu přitom zaráží jeho cudnost. Jsou tu sice scény s nahými herečkami, ale v poměrně velké části z nich ony herečky stojí za jen částečně průhledným závěsem zmíněného sprchového koutu. Děj filmu přitom nepochybně snese srovnání třeba s pozdními filmy italského veterána filmové erotiky Tinta Brasse o sexuálních eskapádách různých hédoniků. Jenže na rozdíl od nich mohou Donšajny na Nově (která Menzelovu novinku spoluprodukovala) klidně dávat nejen v noci, ale i pozdě odpoledne.
Menzlův film tak nakonec vyznívá jako zvláštní „frustrační kompozice“. Během děje filmu postava režiséra mnohokrát souloží s různými ženami, přesto tu není ani jediná sexuální scéna a dokonce téměř žádná scéna, kde někdo opravdu někoho svádí. Naproti tomu je tu hodně scén, kde postavy o svádění mluví nebo na sex myslí či vzpomínají. Divák se tak ocitá ve stejné pozici jako Menzel padající ze židle právě ve chvíli, kdy se má na plátně ukázat to, o čem se celou dobu jen mluví. Není přitom možné říci, že Menzel prostě chtěl být jen vkusný a nechat prostor divákově fantazii. To by totiž znamenalo, že se pomýlil buď v žánru, nebo v době. Donšajni totiž vypadají asi jako erotický film z padesátých let.

 

Autor je filmový kritik a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Donšajni. Česko, 2013, 102 minut. Režie: Jiří Menzel, scénář: Jiří Menzel, kamera: Jaromír Šofr, hudba: Aleš Březina, hrají Jan Hartl, Libuše Šafránková, Martin Huba, Jiřina Jirásková, Ivana Chýlková, Emma Smetana, Taťána Kuchařová ad. Premiéra 26. 9. 2013.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies