Nejprestižnější tištěné hudební periodikum The Wire bylo v minulosti často osočováno, že si z nostalgie stále udržuje recenzní stranu věnovanou dubu. Sledujeme-li hudební dění posledních sedmi či osmi let, můžeme považovat její zachování za docela prozíravý tah. Důraz na prostor a texturu zvuku, charakteristický právě pro dub, se totiž ukázal jako příznak doby, v níž se plynulý vývoj muzikálních forem stal nadále nemožným. Jestliže hudba nemůže pokračovat vpřed, začíná se aspoň rozrůstat do šířky. V takové konstelaci se recyklace, hauntologie nebo i pouhé samplerství dá považovat za alergickou reakci na spanilou jízdu pokroku. Považujeme-li hudbu za výraz životního pocitu epochy, který nemůže být jinými prostředky vysloven a svůj jazyk si teprve hledá, stává se současná hudební retrománie podstatným zdrojem společenské sebereflexe. Trochu přepjatě řečeno, neschopnost vynalézt nové hudební formy a pohled permanentně obrácený do minulosti mohou také znamenat, že jsme přišli o utopickou imaginaci budoucího. Posedlost růstem společnost v důsledku ochromuje – zdá se totiž, že už není kam růst.
Otisky historie
Toto téma, které se stalo evergreenem současné hudební publicistiky, znovu otevírá – pokolikáté už – nová deska Engravings projektu Forest Swords, která vyšla koncem srpna na brooklynském labelu Tri-Angle. Setkáme se na ní se specifickou mutaci dubu, ale také s nemožností vymanit se z vytyčených mezí. Za projektem stojí Matthew Barnes, původem z Wirralu, poloostrova na půli cesty mezi Liverpoolem a Walesem. Do širšího povědomí se výrazněji otisknul v roce 2010 svou nahrávkou Dagger Paths – a je to právě emblém otisku, který v jeho tvorbě hraje ústřední roli. Totéž ostatně říká i titul nové desky Engravings čili „rytiny“. Metafora otisku navíc svádí k mnoha rozličným interpretacím. Stejně jako rytina potřebuje také hudba Forest Swords ke své existenci nějakou pevnou matérii. Tou je především celá řada odkazů z hudební historie, od již zmiňovaného dubu přes folk, lidovou hudbu či manýristický art rock až po nejnovější výboje urban music. Přesto se nejedná o pouhé navrstvení těchto vlivů, ale zcela svébytný sonický svět.
Zajímavý je i proces postprodukce. Barnes nahraný materiál upravoval a tvaroval na svém laptopu ve venkovských scenériích poblíž Thurstaston Hill vždy tak dlouho, než se mu vybila baterie. Tento moment je pro jeho hudbu příznačný. Je totiž rozkročená mezi obdivné tíhnutí k přírodním silám a nemožností vymanit se z osidel technologií. Sám autor přiznává, že se při tvorbě nové desky nořil do keltské a vikinské historie poloostrovu Wirral. Romantické, ale i brutální skazky z dávných dob se mu staly inspirací a i díky nim nahrávka překračuje aktuální hudební trendy. Blikající kontrolka na vybíjejícím se laptopu ovšem nedovolovala popouštět uzdu historizující představivosti přespříliš. Možná právě proto je deska plná podnětných rozporů. Zní totiž velmi současně a aktuálně, i když má hudebně nejblíže k německému krautrocku a dubovému pionýrství. Je melancholická, přestože dnes málokdy narazíte na album podobně překypující přísliby a hřejivou atmosférou.
Sluchové šelesty
Barnesova tvorba je často přirovnávána k melancholickému dubstepu londýnského producenta Williama Bevana aka Buriala či rozmlženému r’n’b Toma Krella známého z projektu How to Dress Well. Přestože však Barnes spolupracoval s Krellem na skladbě Cold Nites, spojuje je snad jen dávkování masivních porcí reverbu a delaye. U Barnese to ovšem získává ještě další rozměr, když si uvědomíme, že trpí těžkou formou tinnitu. Jedním z průvodních jevů sluchových šelestů je totiž i špatná soustředěnost. Různé zvukové plochy se slévají v nerozlišitelný šum a postižený se nemůže zaměřit pouze na jeden konkrétní zdroj zvuku. V tomto ohledu fragmentární a obtížně dešifrovatelné vokály na Engravings nabývají nového významu. Jsou znepokojivé, protože nic nesdělují, jsou pouhými estetizovanými chuchvalci zvuků, které zdánlivě připomínají řeč či zpěv. Velmi dobře však fungují jako další dílek do mozaiky hudební kompozice. Vnášejí do skladeb organický prvek rozleptaný ovšem technologií do té míry, že na živočišné teplo dává už pouze vzpomenout.
O svých zdravotních problémech se Barnes rozhovořil letos v únoru pro liverpoolský kulturní server Seven Streets: „Pracuji třeba na skladbě, po nějakém čase se k ní vrátím, a ona najednou zní naprosto jinak, než jsem si ještě včera myslel. Když děláte hudbu na vlastní pěst, může to být velmi frustrující. Nemáte totiž po ruce nikoho, kdo by vám poskytl objektivní názor.“
Tinnitus však můžeme chápat také jako metaforu nemoci dnešního světa, v němž je stále obtížnější rozpoznávat včerejší jistoty. Zřejmě jsme ztratili již všechny rozlišovací schopnosti a pozadí se nám slévá v jeden celek s tím, co kdysi stálo v prvním plánu. Růst nemá strop, budoucnost je bez konce a zábradlím jsou ruiny minulosti. Matthew Barnes je si toho všeho vědom, ale přesto se mu podařilo v těchto rozvalinách založit poměrně vlídné tábořiště, z něhož je krásně vidět horizont.
Autor je publicista a redaktor A2.