Někdo chtěl – a možná ještě chce – válku za každou cenu. Nejen v Sýrii, ta je v plném proudu, ale i proti ní. Tentokrát ovšem s al-Kajdou na zemi jakožto americkým spojencem. Ne, to není vtip. A na tomto zjištění nic nemění nejnovější ochota USA spolupracovat na realizaci ruského plánu kontroly a zničení syrského arzenálu chemických zbraní. Okolnosti chemické kauzy a amerického přístupu k syrské krizi jsou totiž natolik podivné, že ve světě vyvolaly nejen skepsi, ale dokonce i odpor, který USA již nemohou prostě ignorovat. Příklady Kosova, Iráku a Libye totiž ukázaly, že slova o dialogu a míru sloužila pouze k zahájení války s použitím polopravd i lží, a že tedy již fakticky nelze věřit nikomu a ničemu. Ti, kteří lhali dvakrát či třikrát, budou lhát i nadále, a tak dnes nelze než varovat před přílišným optimismem.
Válka se odkládá
Dnešní postoj prezidenta Obamy k útoku na Sýrii v zásadě vyjadřuje heslo „odloženo, ale ne zrušeno“. Ve hře jsou dvě možnosti. Buď se uvnitř americké mocenské elity odehrává skutečný zápas mezi politickými realisty a válečnými fundamentalisty, nebo je všechno jen jakási show s předem určeným cílem po vzoru zlý a hodný policajt. V druhém případě nezískává čas prezident Bašár al-Asad, ale pět apokalyptických jezdců z Washingtonu, Paříže, Tel Avivu, Rijádu a Ankary. Po mezinárodním debaklu válečné administrativy a negativním postoji Kongresu Spojených států i americké veřejnosti k Obamovým plánům musí „někdo“ zvolit „objížďku“ a připravit alternativní představení otřepané chemické frašky s názvem Hra na schovávanou podle iráckého scénáře.
V takovém případě by rozuzlení celého případu mohlo vypadat takto: Zatímco poběží jednání o kontrole a zničení syrského chemického arzenálu, budou se v médiích stále častěji objevovat zprávy nejmenovaných politiků, anonymních pramenů tajných služeb a „syrských aktivistů“ o tom, že Asad schovává chemické zbraně po celé zemi. A to vše v době, kdy se stupňují dodávky zbraní zdejším džihádistům. Až nakonec syrští „rebelové“ objeví jeden tajný sklad a tandem Obama-Kerry (za předpokladu, že se válce pomocí taktických triků včetně umělé eskalace opravdu chtěli vyhnout) i „mezinárodní společenství“ alias NATO-EU budou v jednom šiku. Fantazie? Doufejme, že ano – první skeptické hlasy o údajné neproveditelnosti kontroly zbraní se již objevily. A vyloučit se nedají ani další podmínky a nároky „opozice“, případně nová provokace tureckého premiéra Erdogana na turecko-syrské hranici za účelem vtáhnout severoatlantické spojence do konfliktu. Vzhledem k tomu, že článek 5 Severoatlantické smlouvy více méně ponechává rozhodnutí o vojenské pomoci v kompetenci jednotlivých členů, zřejmě bychom měli na pořadu dne libyjský scénář s několika aktivními účastníky. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby do konfliktu vstoupilo ještě Rusko nebo Irán.
Doufejme, že zvítězí realisté a syrská – a následně blízkovýchodní, či dokonce světová – apokalypsa se konat nebude. Než nám ale další části diplomatického puzzle začnou dávat smysl, pokusme se o bilanci minulého i současného dění.
Bizarní koalice válečníků
Světová veřejnost, ba dokonce i některé parlamenty se probouzejí z letargie. Problém spočívá v tom, že ty, kteří o válce rozhodují, nezajímají ani fakta, natož pak veřejné mínění. Ignorování občanů již patří ke každodennímu úzu reálně existující demokracie, právní stát kašle na právo národní i mezinárodní a vlády si najdou cesty, jak v případě vojenského zásahu ve jménu humanity obejít parlament.
I otřelí skeptici, kteří od samého začátku varovali před opojením Obamou, si nedokázali představit, že právě on zopakuje takřka do písmene iráckou frašku Bushe juniora. Dokonce i zkušení pozorovatelé byli přesvědčeni, že po odchodu Hillary Clintonové a generála Petraeuse dojde po dialogu mezi USA a Ruskem k mírovému řešení krize. Místo toho se zformovala další koalice „ochotných“ – a to jak uvnitř jednotlivých států, tak i napříč nimi. Její složení je bizarní a počet koaličníků nevelký, což dokazuje válečnou zemdlenost i u jinak věrných spojenců. Po negativním verdiktu britského parlamentu zbyli z aktivních aktérů pouze USA, Francie, Turecko, Saudská Arábie a Izrael. Role Kataru je v tomto okamžiku nejasná, zřejmě se zredukovala na finanční podporu syrských „rebelů“. Dvě západní republiky údajně bojující proti světovému terorismu, rádoby osmanský paša, nejtemnější golfský režim a stát, který etnicky čistí Palestinu, si vzali do hlavy dopomoci ozbrojeným salafistům k moci. Demokratický nositel Nobelovy ceny míru Obama a socialistický prezident Francouzské republiky bok po boku s východoarabskými feudály a šéf saúdské tajné služby princ Bandar coby jejich diplomatický partner – toť lahůdka pro každého, kdo se v budoucnu bude zabývat dějinami demokracie.
Také se zdá, že tato koalice měla naspěch. Důvodů je několik. Zaprvé: syrské vládní síly zahájily úspěšnou ofenzívu. Zadruhé: vzhledem k barbarství ozbrojených džihádistů v Sýrii klesaly jejich preference i u evropské a americké veřejnosti. Pro „přátele Sýrie“ tedy začalo být stále obtížnější vydávat je za demokratickou opozici. Vraždění křesťanů, alevitů i umírněných sunnitů ukázalo, o co velké části tzv. rebelů ve skutečnosti jde. Podle nezávislých zpráv ze syrské fronty se Svobodná syrská armáda rozpadá a na frontě zůstávají jen příznivci al-Kajdy, zločinci a psychopati. Tak situaci nejnověji popsali belgický spisovatel Pierre Piccinin a italský novinář Domenico Quirico, kteří působili mezi „rebely“. Poté, co o situaci začali informovat objektivně, byli zajati islamisty, kteří je podle jejich výpovědi podrobili fyzickému i psychickému teroru. Zatřetí: poměrně rychle začalo být jasné, že jakkoliv počáteční protesty mohly být politicky a sociálně motivované, velmi rychle byly instrumentalizovány ve prospěch zájmů států, kterým byla suverénní, silná a sekulární Sýrie trnem v oku. Začtvrté: okruh „přátel Sýrie“ se začal zmenšovat, stát se nerozložil a prezident Asad doma i ve světě dokonce posílil.
Západ bez morálního nároku
Perverzní na celé věci je takřka všechno, od politické a vojenské podpory al-Kajdy až po chemickou šarádu. Obama nedávno ujistil Evropany, že americká Národní bezpečnostní agentura (NSA) odposlouchává svět jen z důvodu obrany proti terorismu (sic!). Tedy kvůli obavám právě z těch lidí, kterým USA nyní chtějí dopomoci do Damašku.
Velmoc, která si ve jménu boje proti terorismu sama sobě udělila právo kontrolovat vlastní občany i celou matičku Zemi, se spojila se sunnitským džihádem, aby zničila dva nepohodlné sekulární státy – Libyi a Sýrii. Tato absurdita začala být nápadná nejen normálně uvažujícím řádovým občanům v USA, ale i mnoha kongresmanům. Tak například senátor z Texasu Ted Cruz položil otázku, proč chce prezident udělat z americké armády leteckou složku al-Kajdy.
Jaká je tedy průběžná bilance libyjsko-syrského, ba celého Arabského jara? Pro civilizační hodnoty práva, tolerance, solidarity a skutečné demokracie děsivá. Politická aliance s ultrakonzervatimními golfskými feudály, která vyústila ve faktickou vojenskou podporu al-Kajdy a jejich odnoží proti sekulárním státům, prozradila o stavu naší západní civilizace víc než stohy vědeckých prací. Válečná koalice s hordami náboženských fanatiků nenávidících všechno, co zavání tolerancí a porozuměním, kteří vraždí archaickými rituály křesťany a alevity a fyzicky čistí vlastní řady od heretických elementů, pohřbila veškeré morální nároky Západu na politické vůdcovství skutečného mezinárodního společenství. Evropě to možná ještě nedošlo, ale ostatní svět to pochopil.
Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.