Stodoly na paneláku

Všichni známe umění panelových sídlišť – všechny ty fontány, mozaiky, abstraktní plastiky, reliéfy. Některé z nich přetrvaly, jiné vzaly za své. Stalo se tak díky takzvané revitalizaci nebo prostě averzi příslušných rozhodujících osob ke „komunistickým“ artefaktům bez ohledu na jejich uměleckou kvalitu. Nové umění ve veřejném prostoru na sídlištích nevzniká. Jinak je tomu na Slovensku. […]

Všichni známe umění panelových sídlišť – všechny ty fontány, mozaiky, abstraktní plastiky, reliéfy. Některé z nich přetrvaly, jiné vzaly za své. Stalo se tak díky takzvané revitalizaci nebo prostě averzi příslušných rozhodujících osob ke „komunistickým“ artefaktům bez ohledu na jejich uměleckou kvalitu. Nové umění ve veřejném prostoru na sídlištích nevzniká. Jinak je tomu na Slovensku. Na košickém sídlišti Dargovských hrdinov bude tento víkend odhalen nový, velice ambiciózně pojatý pomník – tři dřevěné stodoly na střeše paneláku. Autorem „Pamätníku ľudovej architektúry“ je mladý slovenský umělec Tomáš Džadoň.

Veřejný podstavec

Není to jen momentální bláznivý nápad, jedná se o vyústění dlouholeté umělcovy aktivity. Svou „panelákovou identitou“ se Džadoň ve svých dílech zabývá už od studií. V minulých letech se navíc angažoval v iniciativě Verejný podstavec, která chtěla rozšířit imaginaci veřejnosti ohledně pojetí městských památníků a zorganizovala například soutěž na výtvarnou realizaci na Námestie slobody v Bratislavě – spolu s polským umělcem Pawłem Althamerem pak přetvořili náměstí na obrovské pískoviště pro děti, které měly náměstí „očistit“ od historických traumat.

Iniciativa kritizovala nejen neschopnost vypořádat se s kulturním odkazem předrevolučních let, ale rovněž absenci koncepční kulturní politiky starající se o veřejný prostor. Pro Česko a Slovensko totiž platí, že po roce 1989 bychom tu hledali kvalitní a koncepčně pojaté umění jen těžko. Dříve každá stavba musela mít vyčleněný rozpočet na umělecké dílo, tento finanční závazek ovšem přestal po revoluci platit (na Slovensku se k tomuto pravidlu nedávno vrátili). Navíc zanikla odbornou komisí garantovaná výběrová řízení. Tuto tendenci mapuje umělec a teoretik Pavel Karous – dokumentuje hromadné ničení kvalitních realizací vzniklých za minulého režimu, které se děje většinou z neznalosti či ideologické zaslepenosti.

Palma ve Varšavě

Staré se ničí a nové nevzniká. Současné umění ve městě je přitom nezastupitelné – iniciuje diskusi o tom, kde vlastně žijeme, jak to tam vypadá a proč tomu tak je. Centrum Varšavy se už například deset let může pyšnit obrovskou palmou od Joanny Rajkowské. Rajkowska tehdy reagovala na historické vakuum, v němž se město ocitlo po druhé světové válce likvidací židovské komunity. Monument můžeme chápat jako intervenci do národní paměti, ale také jako ironický komentář k notoricky chladnému počasí. Naráží se tu i na lidovou moudrost  „palma odbija“ (palma odráží), která naznačuje, že některé věci nelze logicky a racionálně vysvětlit. Varšavané si pod gigantickou palmou smlouvají schůzky a za ta léta se stala nedílnou součástí města. Minulý rok ji Rajkowska „ozdobila“ transparentem „Chleba místo her“ na protest proti konání nákladného Eura 2012.

stodola na paneláku
„Drevenice“ na střeše paneláku mají symbolizovat setkání tradice a současnosti.

 

Kapitalistický realismus

Zatímco pověst Brna v tomto smyslu zachraňují aktivity Domu umění a jejich vybojovaný projekt Sochy v ulicích, Pražané jsou dosud odsouzeni žít v historickém skanzenu a ničí i to hodnotné, co jim z předešlých padesáti let zbylo. Zmůžou se maximálně na to zamalovat sloupy Nuselského mostu malůvkami od grafitti „umělců“ najatých komunálními politiky z řad ODS. Jako otisk doby tak budoucím generacím odkazujeme „kapitalistický realismus“. Jen tak lze totiž nazvat kýčovité zakázky místních podnikatelů.

Na umění ve veřejném prostoru není v městských rozpočtech ostatně ani místo. Není náhodou, že Džadoňův pomník vzniká za podpory unijních peněz jako součást projektu Košice – Evropské hlavní město kultury 2013. Neobvyklá realizace tu vzniká vedle narychlo zrenovovaných institucí, u nichž není jisté, jak budou pokračovat dále, nedbale nainstalovaných výstavskandálů.

„Drevenice“ na střeše paneláku mají symbolizovat setkání tradice a současnosti. Velebená tradice už neodkazuje k žité zkušenosti, spočívá na „podstavci“ života v panelácích, v nichž velká část současné generace vyrostla a k nimž chová nejednoznačný vztah. Stodoly na paneláku životy zdejších obyvatel viditelně nezlepší, instalace nicméně vizuálně vyjadřuje jistou sdílenou historickou zkušenost a identitu, jakkoli ji lze těžko vyjádřit slovy. Celá náročná realizace zatím stála zhruba milion dvě stě tisíc korun. Může se zdát, že to není málo. Nejedná se ale o špatně sestavený žebříček hodnot? Raději utrácíme za předražené vojenské zakázky nebo investujeme do nových technologií, které mění naše životy tak rychle, že ani nemáme čas vůbec pochopit jak, než bychom hledali smysl společenské zkušenosti, v čemž může hrát umění ve veřejném prostoru důležitou roli.

 

Autorka je kritička umění a redaktorka A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies