Třídní boj naruby

V Česku se vytváří kastovní společnost. Tradiční anticiganismus je nyní ještě přiživován nadřazeností českých elit. Nejde ovšem jen o etnické či jiné menšiny. Řeč je také o masách, plebsu, zkrátka o „dělném lidu“, který se chystá na předčasné podzimní volby. Mnoho českých novinářů, politiků i kulturních celebrit z toho ovšem není příliš nadšeno. Jsou prý nevzdělaní, snadno […]

V Česku se vytváří kastovní společnost. Tradiční anticiganismus je nyní ještě přiživován nadřazeností českých elit. Nejde ovšem jen o etnické či jiné menšiny. Řeč je také o masách, plebsu, zkrátka o „dělném lidu“, který se chystá na předčasné podzimní volby. Mnoho českých novinářů, politiků i kulturních celebrit z toho ovšem není příliš nadšeno. Jsou prý nevzdělaní, snadno zmanipulovatelní a voličsky nedospělí.K elitám jako by doléhaly hlasy „toho druhého Česka“, které je příliš zpovykané a které by – když už bude volit levici – raději mělo zůstat zticha. Jenže zatímco elity opakují, že není tak zle a že to masy prostých lidí jen nevidí, ztížený pohyb ve stísněném prostoru rostoucích nerovností, strachu z budoucnosti a sociálního vyloučení ústí v hledání obětních beránků. Zastavme se aspoň u jedné ze souvislostí této situace: co má nadřazenost elit společného s rasismem, který dnes hýbe naší společností?

Elita a nedospělé masy

Česko vstoupilo do další fáze. Pravidelně se konají pokusy o pogromy, k neonacistům ve městech se přidávají místní, rostoucí napětí mají řešit hlavně přibývající bezpečnostní opatření. Německý tisk píše o protiromských pochodech jako o našem novém národním sportu, v České televizi se dozvídáme, že proti sobě stáli Romové či jejich „zastánci“ a „odpůrci“ Romů – jako by nešlo o stranu napadenou a stranu útočící. Kritický pohled na sociální příčiny problémů chybí a mlčení společnosti zatím dává rasistům za pravdu. Jedná se prý hlavně o střet „slušné pracující většiny“ a „nepřizpůsobivého“ etnika.

Postavme však vedle sebe Romy, jak o nich mluví ona „slušná většina“, a ony „nedospělé masy“, jak se o nich hovoří ve sdělovacích prostředcích. Nenajdeme tu něco společného? Většinová společnost se prý negativně projevila zvláště při letošní prezidentské volbě a je prý ochotná vzdát se svobod, když jim za to někdo nabídne sociální jistoty. Masa voličů prý netouží po „moderní západní levici“ a není schopna nahlédnout, že i přes veškeré chyby je cesta nastoupená po roce 1989 správná. Zkrátka, nedílnou součástí našeho veřejného prostoru se stala nadřazenost elit vůči nižším vrstvám, které jsou viděny jako nezodpovědné, nevzdělané a neúspěšné.

Warren Buffet: Ne válka, ale třídní boj. A moje třída vítězí!
Warren Buffet: Ne válka, ale třídní boj. A moje třída vítězí!

Dehumanizace těch dole

Zvláště v posledních letech se zdůrazňuje, že zájmy a dobro těch, kteří jsou bohatí a úspěšní, mají být klíčové pro celou společnost a správná je taková politika, která je podporuje. Také ostatní by na tom mohli být lépe, ale nemají prý dostatek vůle uspět. Stěžují si a podporují rozhazovačné politiky, kteří jim slibují peníze z veřejných zdrojů na úkor zadlužení. Stačí se ale podívat o pár společenských pater níž a vidíme, že „slušní občané“ pokřikují podobná hesla na Romy: pobírají prý z našich peněz dávky, nepracují, neplní nároky, které na ně klade dnešní společenský systém. V obou případech narážíme na totéž – dehumanizaci těch, kdo stojí na společenském žebříčku níž.

Rasisté provolávající heslo „cikáni do práce“ se především chtějí Romů úplně zbavit. Zároveň se však dovolávají oficiálních hodnot rozdělené společnosti, jejíž bezohlednost už sami pocítili – zpravidla od svých zaměstnavatelů, exekutorů či politiků. V situaci, kdy obavy z budoucnosti a rostoucí nedostatek podněcují boj o zdroje, se z lidí stávají účastníci ekonomické války a démonizace nižších tříd v ní slouží jako účinná zbraň. Těm, kteří jsou na tom lépe, totiž umožňuje požadovat zabrání prostředků těch, kdo jsou pod nimi. Tento stav se ospravedlňuje opakováním známého klišé, že pozice na společenském žebříčku je dána hlavně osobními zásluhami, nikoli nastavením systému nebo vlivem náhody. Anticiganisté i elity tedy využívají stejnou metodu, když říkají: Každý svého štěstí strůjcem, za své problémy si můžete sami a my nechceme zlepšovat postavení někoho, kým pohrdáme. Chceme si udržet nebo zlepšit své vlastní.

Strach z třídní rétoriky

Alarmující je mlčení – o nečinnosti radši ani nemluvě – naší etablované levice. Ta si zde nechává proklouzávat mezi prsty jedinečnou šanci na podchycení naštvaných a nespokojených lidí. To by ovšem musela prokázat mnohem lepší ideologickou a obecně myšlenkovou vyzrálost a vrátit do hry to, čeho se již přes dvacet let štítí či obává – třídní rétoriku. Pouze skrze ni se jí totiž může podařit usměrnit nespokojenost, kterou si nyní deprimovaná společnost vybíjí na deklasovaných Romech. Jedině tak by levice mohla rozetnout řetězec despektu a nenávisti, které výše postavené třídy pociťují k těm, kdo v sociální hierarchii stojí pod nimi.

Plebejský rasismus a nacionalismus, jehož jsme byli svědky v uplynulých týdnech, zatím fungují jako snadné náhražky vytěsňující povědomí o zostřujících se rozdílech mezi elitami a zbytkem společnosti. To ovšem znemožňuje jakoukoli formulaci společného zájmu neprivilegovaných založeného na myšlence solidarity. Elitám pak pro zachování čistého štítu stačí utrousit pár poznámek o nebezpečí rasismu, jemuž propadají nevzdělané a nekultivované masy. Titíž občané jsou přitom – ve jménu inteligence – vyzýváni, aby nevolily levici. Je pak vcelku jedno, zda je údajným důvodem ohrožení lidské svobody nebo zánik demokracie, kterému budeme dle známého prognostika Miroslava Kalouska jistojistě vystaveni, pokud volby vyhraje ČSSD.

Řetězec nenávisti

Jedním z kořenů tohoto stavu je ochota příslušníků středních a nižších vrstev přijmout konzervativní dogma o elitách, které táhnou celou společnost. Ono přijetí tu hraje klíčovou úlohu, jelikož zbavuje vyšší vrstvy potřeby vyjednávat a nižší vrstvy připravuje o povědomí týkající se jejich postavení a zájmů. Tato skutečnost se výborně doplňuje s privatizací státu, která jej postupně připravuje o prostředky na zmírňování sociálních rozdílů. Výsledkem pak nemůže být nic jiného než kastovní společnost, již drží pohromadě především řetězec nenávisti.

Prvním východiskem z této situace je důrazné odmítnutí politiky a ideologie, která bude vzývat elity a adorovat šťastné jednotlivce, jimž se podařilo kombinací náhody a ostrých loktů překonat sociální bariéry. Druhým východiskem je orientace na onen zatracovaný a vysmívaný „průměr“, neboli masy, které jsou vposledku základem každé progresivní a emancipační politiky. V opačném případě bude cesta k fašizaci společnosti nadále otevřená.

 

 Autoři působí na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies