Ve čtvrtek 29. srpna se na pražskou náplavku u Rašínova nábřeží snesl z Palackého mostu neonový nápis „Mánes“. Ozdobil setkání iniciativy Mánes umělcům, která na jaře někdejší galerii okupovala na protest proti jejímu dlouhodobému úpadku. Nyní chce tato iniciativa po půl roce opět obrátit pozornost ke stavu slavné výstavní síně a její pohnuté historii. Celá situace se přitom jeví jako symptom obecnějšího stavu společnosti.
Korunou vleklé krize, v níž se Mánes ocitl, je již rok a půl trvající rekonstrukce. Na tu ovšem současný vlastník, Nadace českého výtvarného umění, nemá peníze. Nadnárodní stavební firma Skanska, která Mánes opravuje, dostane proto místo proplacených faktur budovu do zástavy. Pokud nadace stavební společnosti svůj dluh nezaplatí – a to je pravděpodobné – Mánes připadne firmě, která zřejmě exkluzivní nemovitost prodá dále. Vyroste pak v centru Prahy nová prodejna aut?
Od kultury ke korupci
O jednu galerii více či méně, řekne si možná leckdo. Jenže výstavní síň má genia loci, který kulturní veřejnosti nedá spát. Předválečný spolkový život umělců se efektivní podporou kulturních aktivit a sociálním étosem zapsal do národní i mezinárodní historie zlatým písmem. A to až příliš ostře kontrastuje se současnou podobou nadace, která nic nedělá, nikoho nepodporuje, a pokud zrovna budovu zdlouhavě neopravuje, přenechává prostě prostor tomu, kdo má na komerční pronájmy. Kauza Mánes by proto měla zajímat i ty, kteří se jinak současným uměním nezabývají. Lze ji totiž vnímat i jako zrcadlo polistopadové společenské transformace a jejích důsledků, s nimiž se dosud potýkáme a které mnohdy vyústily do slepé uličky.
„Jestli prý někdy jednala chybně, bylo to jen v dobré vůli. V nadaci se dělo jen to samé, co v celém státě,“ parafrázovala v roce 1997 tehdejšího předsedu správní rady Jana Tatouška ve svém článku Kulturní tunel kritička a kurátorka Lenka Lindaurová. Suše je zde popsáno, jak se během transformace socialistického Českého fondu výtvarného umění vytratil milionový majetek neznámo kam. Neoprávněné půjčky, nepřehledné účetnictví, uzavírání nevýhodných smluv. Fond, který výstavní síň zdědil po předválečném spolku, přitom nashromáždil dost peněz, a to jak z prodeje výtvarných děl, tak z velkých zakázek a vlastní výrobní činnosti. Vlastnil i nemovitosti. Velká část z toho je pryč. A spolu s majetkem zmizela i jakákoli zodpovědnost – instituce neodpovídá nikomu jinému než sobě samé a v podstatě si může dělat, co chce. Dojem netransparentnosti posilují vnitřní rozbroje, korupční skandály a absence jakýchkoli koncepčních záměrů. Nadace přitom nakonec vyhrála i svůj vleklý restituční spor s obnoveným spolkem Mánes.
Hotel jako umění
Majetek, který by jako dědictví po předešlých generacích umělců měl sloužit především k podpoře současné výtvarné produkce, dnes paradoxně spravují ti, kteří se domnívají, že „kultura si na sebe má v první řadě vydělat“ a jakákoli jiná alternativa by podle nich byla návratem k totalitě. „Bohužel, pro mne a jistě pro mnoho dalších však bohudík, tu již není všemocná partaj, která si kumštýře kupovala tím, že jim poskytovala různé výhody, včetně bezplatných výstavních prostor,“ napsala jedna z členek správní rady v e-mailu. V případě Mánesa si na sebe kultura bude muset sakra vydělat, jelikož po rekonstrukci nadaci zbude obrovský dluh. Výstavní síň se tedy bude muset patřičně využít. Koneckonců i krásný hotel může být umění, jak zavtipkoval člen správní rady nadace Petr Kuthan v rozhovoru pro Českou televizi.
Kde jste byli?
Když na jaře začalo být zřejmé, že nadace hodlá dát Mánes do zástavy, mladé a střední generaci umělců a kritiků došla trpělivost. Okupací a jinými nátlakovými aktivitami se od té doby snaží nadaci donutit, aby se de facto sama rozpustila. Zatím jediným výsledkem celého úsilí je, že jsou někteří zástupci nadace ochotní s iniciativou jednat. Není však už „trochu pozdě“? Nadace je vytunelovaná, topí se v dluhu, v podstatě se jedná o rozkládající se kolos s nejasnou šancí na záchranu. Někteří se ptají: kde jste byli, když se o všem rozhodovalo? Když před deseti lety vyhnala nadace z Mánesu neziskové subjekty? Když se tuneloval majetek? Nevím, byli jsme ještě moc mladí nebo jsme se starali o něco jiného a dnes sklízíme plody z dob, kdy věci veřejné zkrátka nebyly v kursu. Je navíc zřejmé, že se tato situace zdaleka netýká jen výstavní síně Mánes a Nadace českého výtvarného umění. To samé platí třeba i v kauze hotelu Praha a jistě také v nespočtu příkladů mimo kulturní sféru. Zaskočeni zjišťujeme, že z jakž takž fungujících institucí zůstala jen torza, a v panice se snažíme zachránit aspoň to, co zbylo.
Autorka je kritička umění, působí jako redaktorka A2.