Vzestup Andreje Babiše a jeho hnutí ANO se připisuje frustracím a zklamání lidí z politiky. Babiš loví voliče, kteří už nechtějí krmit svými hlasy poněkud vypelichaného modrého ptáka ODS. A také ty, kdo věří, že se do parlamentu dostane někdo „nový a čistý“. Mnozí jako by si řekli: Proč volit politiky neprůhledně napojené na velký byznys, když můžeme mít balíček – byznys a politiku v jednom?
Kdekdo opakuje, že Babišovo ANO představuje nebezpečí kvůli koncentraci ekonomické a mediální moci. A že stát není firma, jak Babiš tvrdí. Jenže to nějak nezabírá. Babiš působí jako „nepolitický politik“, naštvaný miliardář z lidu, který se na ten „bordel kolem“ nemohl dívat a chce jen pořádek. Zdání však klame. Babiš není žádným politickým nováčkem. Není to postava odněkud zvenku, nýbrž mocný hráč, který v minulosti se státem čile obchodoval a jednal. Babiš patří k nejbohatším Čechům, koupil si velká masmédia a nyní se cílevědomě chystá na kořist jménem stát.
Zvol si svou korporaci
Na politický vrchol míří lidé kolem korporace Agrofert a mnozí voliči si říkají: Babiš vede velkou firmu, proč by nemohl řídit zemi? Přitom je to zvláštní: propojení byznysu s politikou, korupce – to lidem obvykle vadí. Tak proč právě Babiš? Pochybnosti dokáže v první řadě potlačit obdiv k úspěšnému podnikateli. A s obdivem mizí i námitky, že šéf agrokorporace nejde do politiky pro naše krásné oči. Jako byznysmen dobře ví, že nic není zadarmo a že se každá investice musí zhodnotit. Není snad logické, aby moc a prostředky státu využil pro své vlastní zájmy? Jenže kdekdo věří, že velké bohatství zaručuje opak: Babiš má dost peněz, takže si prý nebude chtít „nahrabat“.
Mnoho lidí má oprávněný pocit, že se o jejich problémy málokdo zajímá. Postavy kolem Babišova hnutí se proto snaží probouzet naději – hrají role „opravdových“ politiků, kteří změní svět k lepšímu. Ostatně, jak pravil kandidát ANO, herec Martin Stropnický, „velkokapitál může být prostředkem, nikoli cílem“. ANO podchytilo to, na co lidé slyší: vzkazuje jim, že politika není jen technokratické handrkování, ale i prostor pro vize. A vyvolává dojem, že vizi lepšího světa má. Jenže právě jen dojem, za nímž stojí ozkoušený projekt, o jehož demokratičnosti si nelze dělat žádné iluze.
Babiš, Bárta a Kalousek
„Já řídím naši firmu jako firmu rodinnou. Myslím si, že stát by měl fungovat jako rodina,“ napsal Babiš na online chatu. Kdo by se nechtěl cítit ve státě jako doma? Jako by tu nešlo o politiku a střet zájmů, ale jen o „budoucnost našich dětí“, kterou má zaručit podnikový táta Babiš. Nabízí nám zkrátka utopii, která ale není nová. Podobně mluvil už Miroslav Kalousek – také hovořil o státu, který je jako rodina a nesmí se zadlužovat. Babiše s ním leccos spojuje. Kalousek dnes tvrdí, že s „udavačem“ Babišem nebude spolupracovat, ale pokud levice nezíská v Poslanecké sněmovně většinu, nastane nová situace. Můžeme se klidně dočkat toho, že staré tváře změní názor a s Babišem, proti němuž byl Vít Bárta bezmocným kašpárkem, se nakonec dají dohromady.
Babiše s Kalouskem může snadno spojit zájem podělit se o moc. Vývoj je v tuto chvíli těžké odhadnout, ale i to je jeden z možných povolebních scénářů. Babiš jako spojenec není tak úplně k zahození, protože vzbuzuje u mnoha lidí důvěru. Působí jako ten, kdo táhne celou společnost nahoru, a staví se do role dobrodince, který se za nás vlastně obětuje. Namísto politiky se nám nabízí krásná utopie s dobrým hospodářem v čele. Babišovcům se tak daří perfektně překřičet námitky týkající se jejich vlastních zájmů. Rádi se přitom odvolávají na světové úspěchy českého podnikání. A jejich seznam nezačíná nikým menším než Baťou.
Baťa jako vzor
O tom, kdo může a nemůže sahat na symbol jménem Baťa, se vede malá válka. Babišovi kritici jako Petr Dimun nebo Karel Kříž tvrdí, že Babiš na rozdíl od jeho slavného předchůdce není selfmademanem – nezačal od píky a jeho úspěch závisí na různých polooficiálních privatizacích státního majetku a evropských dotacích. Jenže ani Baťovo impérium zdaleka nesouviselo jen s pílí jednoho člověka. Baťa měl jistě know-how, znal moderní systémy výroby a uměl se obratně pohybovat ve vládních kruzích. Baťovský koncern ale také hledal způsoby, jak propojit ekonomickou moc a politickou správu země. A právě proto je Baťa oblíbeným vzorem dnešních podnikatelů s politickými ambicemi.
Baťovští manažeři rozvinuli své plány, když se jim ve dvacátých letech podařilo ve volbách ovládnout zlínskou radnici a převzít správu města. S Tomášem Baťou přišel na radnici duch profesionálního řízení manažerského typu. Cílem bylo řídit město jako firmu – a to se dařilo. Zlín rostl a stal se součástí koncernu, o jehož veřejných zakázkách, stavebním rozvoji, stejně jako o obyvatelích rozhodovali manažeři na konferencích vrcholného vedení. Baťováci byli vlastně všichni – ti za rychle ubíhajícími továrními pásy i ti, kteří prodávali zeleninu na ulicích. Naopak živnostníci podporující opoziční strany museli čelit bojkotům, jež vyhlašovaly Baťou vlastněné noviny. Přímý nátlak byl činěn na každého, o kom si všemocná firma myslela, že nepodpoří její kandidátku. V továrnách pak platil ještě přísnější režim. Odbory, které neřídilo vedení firmy, byly zakázané a za politickou (tj. jakoukoli nebaťovskou) agitaci hrozil okamžitý vyhazov.
Baťovští manažeři dosáhli vrcholného vlivu za fašizující Druhé republiky. Dva z nich se stali ministry a další rozhodovali o ekonomických plánech státu v hospodářských grémiích. A to nebylo vše. Všude tam, kam dosáhly výroba a proděj baťovských bot, se měla rozvíjet i politická správa se stejnými principy jako ve Zlíně. Vypovídají o tom dodnes zachovalá „ideální města“ koncernu, rozesetá po světě. Klíčové bylo, že Baťováci nebyli jen dělníky pracujícími za mzdu, ale členové jakési „velké rodiny“. Tato rodina měla svoji hlavu a pak ty, za něž hlava rozhodovala – děti. Tento model platil v politice i podnikání a zdá se, že v myslích velkých hráčů kapitálu nikdy platit nepřestal.
Budou z nás Babišovy děti?
„Není čas hrát si na demokracii,“ pronesl prý Babiš poté, co někteří jeho spolustraníci nepochopili, že v hnutí ANO se rozhoduje striktně odshora dolů. Není důvod si myslet, že majitel Agrofertu nebude tento styl uplatňovat i jinde. Babiš (tak jako v minulosti Baťa) přemýšlí o propojení ekonomické a politické moci. Nejde mu ale jen o prosazení určitých politických zájmů. Otevřeně přiznává, že chce odstranit politiku jako takovou a vyměnit ji za správu národa organizovaného jako rodina.
Baťu i Babiše spojuje étos morální obrody a image zodpovědných byznysmenů s lidskou, až sociální tváří. Potíže údajně zavinili rozhazovační a neprofesionální politici, ale bez viny prý nejsou ani oběti hospodářské krize. A právě ty si musí pomoci samy. Každý je tu sám za sebe, musí se uskromnit a usilovněji pracovat. Rodina musí šetřit a mít v čele mocnou hlavu. I dnešní „nový Baťa“ tak umí zakrýt sociální konflikty řečmi o národní identitě, osobní cti a výkonu.
Řeči o „rodině“ fungují jako signál vyslaný znejistělým lidem, kteří hledají útěchu alespoň pro své děti. Jenže namísto ní mohou spolu s Babišem zvolit krutou současnost pro nás všechny – „děti“, v jejichž čele bude stát přísný podnikový otec. Politika podle ANO je totéž co „zefektivnění“. Znamená dohled nad tržními silami ve prospěch korporace, ale sotva sociální spravedlnost. Řídit stát jako „firmu“ totiž znamená zavádět firemní pravidla tam, kde nemají co dělat. Znamená to tvrdou hierarchii namísto demokracie a také propouštění nadbytečných zaměstnanců. Ale rozhodně ne těch, kteří mají moc, nýbrž těch „řadových“ a v dané chvíli slabších.
Autoři jsou historici.