Squatujeme mediální prostor od roku 2013

České století boří mýty a falešné představy

Nepočítáme-li poslední Troškův úspěch a „košilaté“ komedie Jiřího Vejdělka nebo Marie Poledňákové, asi největší zájem u nás vzbuzují filmy, které se odehrávají za minulého režimu.Ty je možné dělit na dvě skupiny: některé jsou k poměrům v dobách, ve kterých se odehrávají, smířlivé, jiné se vůči nim vymezují. Každopádně vždy přinášejí jednoznačně čitelný komentář. Česká televize bude od […]

Nepočítáme-li poslední Troškův úspěch a „košilaté“ komedie Jiřího Vejdělka nebo Marie Poledňákové, asi největší zájem u nás vzbuzují filmy, které se odehrávají za minulého režimu.Ty je možné dělit na dvě skupiny: některé jsou k poměrům v dobách, ve kterých se odehrávají, smířlivé, jiné se vůči nim vymezují. Každopádně vždy přinášejí jednoznačně čitelný komentář. Česká televize bude od 27. října vysílat nový seriál Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka nazvaný České století, který se soustředí na klíčové okamžiky českých dějin, aniž by nabízel jejich jasnou interpretaci. Spíš než přesvědčení o tom, že „taková byla doba,“ nebo okouzlení tvůrců některým z mýtů o Češích v  prozrazuje snahu je zpochybňovat. Dějiny nezjednodušuje, ale záměrně je ukazuje v jejich komplikovanosti. Navíc docela chytlavým způsobem.

Křivdy nepadají z nebe

České filmy, které se odehrávají před rokem 89, zpravidla popisují snahu Čechů se s režimem nezaplést, nebo ho naopak prospěchářsky využít. Na vlnu nostalgických, k postavám laskavých komedií, jako byly Hřebejkovy Pelíšky, zadumanější Pupendo či seriál ČT Vyprávěj, ve kterých se na drobná morální selhání nehledí, reagovaly snímky jako Kawasakiho růže, Ve stínu nebo Hořící keř. Ačkoliv jsou pokusy o méně kompromisní komentář k socialismu v Československu sympatické, ve všech třech dílech se objevují schematické postavy, které vypovídají především o představách svých tvůrců.

V Hřebejkově Kawasakiho růži i v jeho dalších filmech, které se odehrávají po revoluci (Kráska v nesnázích nebo Horem Pádem), jsou to dokonalí emigranti, jakoby život mimo chapadla komunistického režimu měl na lidské bytosti automaticky blahodárné účinky (Abrhám v ouftitu alá Kaplický, který si v Krásce v nesnázích krátí čas čtením Nesnesitelné lehkosti bytí v angličtině nebo cool fotograf Kratochvíl). Hořící keř, jak trefně píše Jaromír Blažejovský ve Filmu a době, připomíná rozdělením postav na statečné hrdiny, kteří tlak režimu ustojí, a slabochy, kteří se nechají zlomit, propagandistické filmy minulého režimu. Ve stínu režiséra Davida Ondříčka se pak vyznačuje zvláštní myšlenkovou nevyspělostí. Hlavní postavou příběhu odehrávajícího se v 50. letech je policista Hakl (Ivan Trojan), který je velmi vysoce postavený, ač není komunista. Poprvé se dostává do konfliktu s nadřízenými až kvůli jediné ambivalentní postavě filmu, křivě obviněnému Němci, který citlivě hraje na klavír. Nekomunistou je Trojanova postava na přání herce – tvůrci se podle svých slov rozhodli, že jím bude stejně jako oni sami. Ondříček se také evidentně velmi snažil natočit scénu, ze které se „Američani poserou“, což prý prorokoval jeho otec v souvislosti s posledním záběrem filmu.

Český divák je z filmů a seriálů zvyklý na velkou míru zjednodušení. Většina z nich diváka chlácholí, že za konformitu se není třeba stydět. Jiné mají tendenci hledat hrdiny a ukazovat ty, kterým režim zlomil páteř – jejich chování může u diváků vyvolávat opožděný antikomunismus. Výjimkou je nekompromisní thriller Pouta, který na pozadí režimu, ve kterém se chová křivě téměř každý, vypráví o estébákovi, který se urval z řetězu. Zatímco české filmy, které se odehrávají před revolucí, předpokládají souhlas diváka s konstatováním, že „taková byla doba,“ České století se zabývá tím, jak se doba utvářela. Perspektiva se přesunuje od běžných občanů a jejich každodenního života k postavám, které svými rozhodnutími dějiny ovlivnily. Už jen zaměření na ty, kteří rozhodovali, znemožňuje typickou obhajobu malého národa v srdci Evropy, na nějž pohromy v podobě špatného režimu a jiných křivd padají odkudsi z nebe.

pelíšky
V českých filmech a seriálech se na drobná morální selhání často nehledí

Co nás ve škole neučili

Seriál začíná říjnem 1918 a končí rozdělením federace v roce 1992 (podle tvůrců logickou tečku za příběhem), kterou „Klaus s Mečiarem dokončí Masarykovo dílo tím, že jej zruší“. Po prvním dílu následuje epizoda věnovaná Mnichovské dohodě, která vrcholí hádkou Edvarda Beneše (Martin Finger) s Emanuelem Moravcem (Daniel Landa), vlastencem, který se však tři dny po Mnichovu stává přesvědčeným nacistou. Díl Kulka pro Heydricha nezobrazuje samotný atentát, ale moment, kdy se zrodil iniciační nápad a vyjednávání, která mu následovala. Všechnu moc Stalinovi, díl o Únoru 48, ukazuje nadšení a elán rokujících komunistů a nepochopení nepříjemně překvapených ministrů zbývajících stran Národní fronty, kteří podávají demisi. Navazuje na něj epizoda Zabíjení soudruha o procesu se Slánským, jehož ohrožení je možné pozorovat už v předchozím dílu. Zbývá ještě díl o roku 1968, který se zaměřuje na vyjednávání o moskevských protokolech, a epizoda o Chartě 77. Další čtyři pokračování televize odvysílá až příští rok.

Podle Roberta Sedláčka bylo záměrem natočit seriál jako intelektuální cvičení, které publikum vybízí k přemýšlení, ale na otázky typu „Měli jsme se v roce 1938 bránit?“ nebo „Bylo nutné po válce vyhnat Němce?“ neodpovídá. Pro pozorného diváka druhé, třetí a čtvrté epizody, které byly v předstihu promítány na festivalech v Karlových Varech a Uherském Hradišti, nebylo nemožné odhadnout, jaké názory na klíčové spory Sedláček s Kosatíkem zastávají. Přesto má režisér pravdu, když tvrdí, že dal vždy munici a argumenty do rukou oběma stranám historických sporů. České století vykládá dějiny způsobem, který ve filmech a seriálech, v médiích, ve veřejné debatě nebo ve školství často chybí.

Kosatíkův scénář má daleko k hodnocení ideologií. Historika, autora knih jako České okamžiky, České snění nebo Fenomén Kohout spojuje s režisérem dokumentů o Gustavu Husákovi, Václavu Bělohradském či Miloši Zemanovi mnohé. Především oba fascinuje to, jak jsou v momentech klíčových historických rozhodnutí politici ovlivněni svými ideologiemi, charaktery, okolnostmi, ale i mýty, falešnými představami a tím, co Sedláček nazývá fachidiotstvím, tedy přílišnou uzavřeností v každodennosti svého povolání.

Robert Sedláček instruuje herce při natáčení dílu Den po Mnichovu
Robert Sedláček při natáčení dílu Den po Mnichovu

Zábava pro celou rodinu

Dobrou nadstavbu ke sledování seriálu lze najít v Kosatíkových knihách. Jejich autor boří zažité, v médiích i ve školách často recyklované obrazy historických událostí. Srpen 68 je v Českých okamžicích popisován jako „doba, kdy národ propadl takové míře iluzí, až ho to ovlivnilo na duševním zdraví“. V epizodě o Moskevských protokolech tedy nebude srpen 68 pravděpodobně vykreslen s obvyklou pompou. Dá se naopak očekávat příběh těsně přimknutý k postavám jednotlivých účastníků moskevských jednání a polemika s jejich následným odůvodněním, proč v Moskvě všichni až na Františka Kriegela podepsali. Kapitola nazvaná Strana mluví se spisovateli se například zaměřuje na setkání Václava Havla s Dubčekem, které mělo v umělcích vyvolat dojem, že se s nimi strana počítá. Samotný Havel (hraje ho Marek Daniel) se má podle Sedláčka v seriálu „proměnit z morální autority v prezidenta, který je částí disentu vysmíván a je karikaturou sebe sama, jako postavy z jeho her.“

Kosatíkovy texty vynikají svým smyslem pro pointu, kterou se snaží najít pro každou ze svých postav a událostí. Jednotlivé figury definují chytlavé dialogy s přesnou zkratkou. Některé scény seriálu působí toporně, leckdo bude uražen obsazením Daniela Landy do role protektorátního kolaboranta Moravce či ztvárněním některých postav. České století je však možná zatím nejdůležitějším popkulturním produktem o českých dějinách 20. století. Poběží v hlavním vysílacím čase a mít intenzivní reklamu, mohl by se díky atraktivně napsaným dialogům a kvalitním hereckým výkonům stát konečně onou touženou zábavou „pro celou rodinu“.

Robert Sedláček seriál prohlašuje za to nejdůležitější, co zatím natočil. V porovnání s českými filmy, které buď opožděně účtují s komunisty, nebo publiku nalhávají, že stejně nebylo co jiného dělat, než sedět doma a míchat si kafe plastovou lžičkou z NDR, bude sledování devíti epizod Českého století téměř ozdravné. „Historie, tedy to, co si o minulosti píšeme či vyprávíme, je něčím úplně jiným, než přesným otiskem událostí, jak se opravdu staly. Možná není na škodu si to občas připomínat,“ píše Kosatík v Českých okamžicích. Skutečnost, že se tento přístup podařilo propašovat na televizní obrazovku, je rozhodně důležitá.

 

Autorka je filmová publicistka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image