Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Chvála putyky

Stačí říct nebo napsat „pražská kavárna“, nejnověji pak „pražská a brněnská kavárna“ a hned je všem jasné, o čem je řeč. Dá se čekat nějaký elitářstvím smrdící pravicový nebo levicový názor, nebo něco názoru podobného. Symbolickou opozicí k pražské i brněnské kavárně je v jazyce publicistů i politiků „restaurace čtvrté cenové skupiny“. První je moc elitářské, druhé […]

Stačí říct nebo napsat „pražská kavárna“, nejnověji pak „pražská a brněnská kavárna“ a hned je všem jasné, o čem je řeč. Dá se čekat nějaký elitářstvím smrdící pravicový nebo levicový názor, nebo něco názoru podobného. Symbolickou opozicí k pražské i brněnské kavárně je v jazyce publicistů i politiků „restaurace čtvrté cenové skupiny“. První je moc elitářské, druhé moc plebejské.

Kam chodí novináři

Prostor v publicistice nedostává českokrumlovská čajovna, ostravská pivnice ani hospoda na Smíchově s výběrem menu od sedmdesáti devíti. Publicisté pořád dokola omílají jenom dávno neexistující čtvrtou cenovou a samozřejmě kavárnu. Jakkoli může být klišé o „pražské kavárně“ dementní, kavárenské kolektivy oproti těm hospodským dokážou udělat ze zavření oblíbeného podniku mediální událost. Zatímco konec čtverky na rohu se jen těžko stane předmětem facebookových kampaní a novinových článků, stačí vyhrožovat zavřením kavárny a je o mediální pozornost postaráno. Aspoň víme, kam chodí večer novináři.

Populární klišé stavějící proti sobě „kavárnu“ a „čtvrtou cenovou“ v sobě nese kus toho nejlepšího z předsudků vůči bohatým i chudým. „Čtvrtá cenová“ funguje jako symbol primitivního názoru na všechno, nejčastěji na politiku. Lidi navštěvující tato místa jsou publicistickou zkratkou označeni za idioty naslouchající populismu. V obecnějším smyslu reprezentuje spojení „čtvrtá cenová“ celou nevzdělanou vrstvu manuálů (takový to svinstvo kousek nad cigánama).

S „kavárnou“ je to trochu složitější. Vždy ovšem reprezentuje nezdravé elitářství – buď jako nesmyslné intelektuální dovádění vedoucí k odtržení od světa, nebo označuje rovnou celou sociální vrstvu boháčů s kulturním kapitálem. „Kavárna“ může být bohatá i chudá, v textech publicistů se stejně vždy nachází mimo realitu. Ať tak či tak, místa, kde se někdo schází, jsou ve slovníku české publicistiky nesmyslná.

Nikdy jsem nějak zvlášť nevěřil řečem o „demokratičnosti české hospody“, ve které vedle sebe sedí lékař, inženýr, herec, dělník a pobuda, zatímco jejich manželky se svorně nudí doma a hospodu jim vyčítají. Přesto se středobod českého sociálního života mění a odráží změny v sociální struktuře.

Cool nalívárny

O kavárnách se běžně píše ve stylu: „Místo XXXextracool poskytuje inspirativní setkávání umělců, studentů a intelektuálů. Vedle sebe tu často sedí student filosofie, divadelní kritička a parta novinářů. I díky tomu poskytuje kavárna XXXextracool jedinečnou možnost pro vzájemné setkávání se v příjemném prostředí. Všichni tady něco hrozně zajímavého dělají na svých noteboocích, píší si poznámky do notesů nebo nezávazně klábosí o kultuře, politice a společnosti.“

A provozovatelům kaváren to stoupá do hlavy. Svůj byznys prosazují jako věc veřejného zájmu. Setkání umělců, studentů a intelektuálů by podle nich mělo být pro město svaté. Demokratická funkce kaváren prý spočívá v tom, že do nich chodí novináři, aktivisti a divadelníci. Je určitě hřejivé provozovat nalívárnu, která umí sama sobě vsugerovat, že patří k lepší společnosti a že se v ní odehrává něco mimořádného. Kavárna chápe sebe samu jako nedílnou součást demokratického života ve společnosti a už samotné posezení zde má hodnotu něčeho vyššího. Hraje se na styl jídla a pití, na design, na cool hadry, a to všechno se dává do souvislosti s něčím tak vznešeným, jako jsou „kulturní život“ a „občanská společnost“. Potřebné společenské pojivo podle této úvahy vzniká ze setkání stejných se stejnými.

V Brně nedávno zkrachoval dolní prostor Skleněné louky a výpověď čeká kavárnu Podobrazy v Místodržitelském paláci. První zpráva se šíří ústně a osobní zkušeností, kterou komplikuje ještě to, že informace o zavření „Sudu“ byly součástí jeho mytologie. Druhá po internetu – a ta je důvodem k aktivistickému vzedmutí sil. Jednu kavárnu nahradí jiná, Podobrazy nebyly ničím výjimečné. Nejlépe tuto nevýjimečnost už popsal brněnský akademik Jan Motal. „Skleněnka“ nabízela mnohem zajímavější setkání, než jakákoli kavárna v Brně. Výjimečnost tohoto místa jsem zase nejlépe popsal .

V brněnské putyce se setkáte s lidmi, o kterých by se dal zfleku natáčet dokument

Scéna v původním slova smyslu

Dělat si legraci z kaváren je jednoduché, pokud za jejich produkt považujeme projevy typu Kafka band. Spisovatel Jaroslav Rudiš čte do hymnických zvuků Kafku v originále – je to opravdová zábava.

Tento typ setkávání je ve skutečnosti dost monotónní, hosté se od sebe často liší jen tím, co studují. Kamarád mi nedávno vysvětloval, proč se lépe cítí v nonstopu než v kavárně: „V těch kavárnách tě pořád někdo hodnotí, sleduje, co máš na sobě, přemýšlí, co seš zač. V nonstopu je všem všechno jedno, tam lidi řeší především sami sebe.“ Kavárna je, mimo jiné, totiž i snobárna, funguje jako scéna v původním slova smyslu. Chodit do kavárny znamená být na scéně. Na scéně, která vyrostla díky masovému rozšíření humanitního vzdělání a šíření kultury na internetu, se toho zas tak moc neděje. K založení kapely, zorganizovaní demonstrace nebo napsání článku na blog není potřeba arabská káva, ani kvalitní nabídka pesta.

Chvála putyky

Putyky nabízejí setkání s pravým okrajem společnosti a opravdu nezprostředkovanou zkušenost s věcmi, se kterými se jinak setkáte jen zprostředkovaně. V brněnské kavárně máte šanci poznat filmového recenzenta, který píše o dokumentech, v Praze s trochou štěstí i nějakého dokumentaristu, ale v brněnské putyce se setkáte s lidmi, o kterých by se dal dokument zfleku natáčet.

Co vám může nabídnout sebetalentovanější student oproti bláznivému alkoholikovi? Putyky, jako byla dolní Skleněná louka, nabízejí mnohem širší sociální rozpětí a na rozdíl od kaváren je zde neformální prostředí (především díky podroušenosti všech přítomných), čili stačí si přisednout a naslouchat šílenství, chudobě, alkáčství, věznění a zločinu rovnou u zdroje. Kavárenské příběhy originálních projektů a hra na to, kdo si pokecá s významným lokálním intošem, ve stínu zážitků z putyk blednou.

Zlaté časy těchto putyk jsou už za náma. Doba špinavé svobody spojená s nádechem nekompromisností devadesátých let pomalu končí, alternativní kultura se přesunula do kultivovanějších prostorů kaváren a alkoholičtější část osazenstva mizí do nonstopů a heren nebo na ulice k vínu.

Koroze čtyřek

V Sokolově chodí nezaměstnaní na pivo v montérkách, puštěná televize s klipy MTV je i tady kulisou všedních dnů bývalých horníků a občasných brigádníků. I když se chlapi zdraví jménama, prakticky se nezasmějou.

Zavření jedné kavárny v Brně opravdu není problém, který by ohrozil kulturní život ve městě. Mnohem horší pro demokracii – když už se máme zaštiťovat něčím tak nezpochybnitelně hodnotným a ve vztahu k tématu abstraktním – je úpadek těch vulgárních „čtvrtých cenových“, a to nejen v Brně. Myslím tím hospody na rohu s levným pivem, kde se nevaří, kde si většina osazenstva tyká s obsluhou a kde není potřeba si na nic hrát. Tyto hospody, kde se schází lidé z okolí (většinou manuálně pracující muži), zažily hluboký pád díky neregulovanému hazardu a rozšíření heren. V některých menších městech se tak nedá posedět bez doprovodu blikajících a hvízdajících automatů. Kombinace nezaměstnanosti a pracující chudoby vytváří z míst setkávání u piva dost ponurá místa.

Úpadek koupěschopnosti na vesnicích často vede až k zavření jediné hospody, kde se lidé pravidelně scházeli, nebo k jejímu postupnému upadání, když zisk nepřekoná provozní náklady. Vařit se zde nevyplatí, cena piva nemůže být o moc vyšší než cena lahváče a nalákat sem rodinu z města, která by pustila chlup, je nemožné. Nejsou peníze na opravy, někdy ani na topení, hospoda postupně začne připomínat nevyužitou ruinu a štamgasti zestárlé, unavené squattery. Když se podaří založit turistickou restauraci – ideálně u místního golfového hřiště, jako je tomu na Kořenci na Drahanské vrchovině – pro místní je to cenově úplně mimo.

Města neposkytují tak jednoznačný obraz, podobný proces se však děje i zde. Chudoba se tady ale rovnou spojuje s kriminalitou, nebo aspoň kopíruje práci s prostorem, která je typická pro kriminální a polokriminální prostředí. V Ostravě-Přívoze se pivo v jedné hospodě podává z baru dírou v mříži, která dělí výčep od zbytku hospody. Podobný obraz (tedy mříže oddělující zákazníka od obsluhy) jsem viděl předtím jenom v díle Ano, šéfe, kde se Pohlreich prochází někde po periferii Chicaga, a bezpečí si takto zajišťují i pracovníci zastaváren.

Lidé spadající pod klišé „čtvrtá cenová“ se tak postupně přesouvají do klišé „národ Novy a gauče“. Co se v publicistické zkratce nemění, je, že si lidé spadající pod tyto dvě zkratky za svoji intelektuální nemohoucnost můžou sami.

 

Autor je sociolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image