Stačí říct nebo napsat „pražská kavárna“, nejnověji pak „pražská a brněnská kavárna“ a hned je všem jasné, o čem je řeč. Dá se čekat nějaký elitářstvím smrdící pravicový nebo levicový názor, nebo něco názoru podobného. Symbolickou opozicí k pražské i brněnské kavárně je v jazyce publicistů i politiků „restaurace čtvrté cenové skupiny“. První je moc elitářské, druhé moc plebejské.
Kam chodí novináři
Prostor v publicistice nedostává českokrumlovská čajovna, ostravská pivnice ani hospoda na Smíchově s výběrem menu od sedmdesáti devíti. Publicisté pořád dokola omílají jenom dávno neexistující čtvrtou cenovou a samozřejmě kavárnu. Jakkoli může být klišé o „pražské kavárně“ dementní, kavárenské kolektivy oproti těm hospodským dokážou udělat ze zavření oblíbeného podniku mediální událost. Zatímco konec čtverky na rohu se jen těžko stane předmětem facebookových kampaní a novinových článků, stačí vyhrožovat zavřením kavárny a je o mediální pozornost postaráno. Aspoň víme, kam chodí večer novináři.
Populární klišé stavějící proti sobě „kavárnu“ a „čtvrtou cenovou“ v sobě nese kus toho nejlepšího z předsudků vůči bohatým i chudým. „Čtvrtá cenová“ funguje jako symbol primitivního názoru na všechno, nejčastěji na politiku. Lidi navštěvující tato místa jsou publicistickou zkratkou označeni za idioty naslouchající populismu. V obecnějším smyslu reprezentuje spojení „čtvrtá cenová“ celou nevzdělanou vrstvu manuálů (takový to svinstvo kousek nad cigánama).
S „kavárnou“ je to trochu složitější. Vždy ovšem reprezentuje nezdravé elitářství – buď jako nesmyslné intelektuální dovádění vedoucí k odtržení od světa, nebo označuje rovnou celou sociální vrstvu boháčů s kulturním kapitálem. „Kavárna“ může být bohatá i chudá, v textech publicistů se stejně vždy nachází mimo realitu. Ať tak či tak, místa, kde se někdo schází, jsou ve slovníku české publicistiky nesmyslná.
Nikdy jsem nějak zvlášť nevěřil řečem o „demokratičnosti české hospody“, ve které vedle sebe sedí lékař, inženýr, herec, dělník a pobuda, zatímco jejich manželky se svorně nudí doma a hospodu jim vyčítají. Přesto se středobod českého sociálního života mění a odráží změny v sociální struktuře.
Cool nalívárny
O kavárnách se běžně píše ve stylu: „Místo XXXextracool poskytuje inspirativní setkávání umělců, studentů a intelektuálů. Vedle sebe tu často sedí student filosofie, divadelní kritička a parta novinářů. I díky tomu poskytuje kavárna XXXextracool jedinečnou možnost pro vzájemné setkávání se v příjemném prostředí. Všichni tady něco hrozně zajímavého dělají na svých noteboocích, píší si poznámky do notesů nebo nezávazně klábosí o kultuře, politice a společnosti.“
A provozovatelům kaváren to stoupá do hlavy. Svůj byznys prosazují jako věc veřejného zájmu. Setkání umělců, studentů a intelektuálů by podle nich mělo být pro město svaté. Demokratická funkce kaváren prý spočívá v tom, že do nich chodí novináři, aktivisti a divadelníci. Je určitě hřejivé provozovat nalívárnu, která umí sama sobě vsugerovat, že patří k lepší společnosti a že se v ní odehrává něco mimořádného. Kavárna chápe sebe samu jako nedílnou součást demokratického života ve společnosti a už samotné posezení zde má hodnotu něčeho vyššího. Hraje se na styl jídla a pití, na design, na cool hadry, a to všechno se dává do souvislosti s něčím tak vznešeným, jako jsou „kulturní život“ a „občanská společnost“. Potřebné společenské pojivo podle této úvahy vzniká ze setkání stejných se stejnými.
V Brně nedávno zkrachoval dolní prostor Skleněné louky a výpověď čeká kavárnu Podobrazy v Místodržitelském paláci. První zpráva se šíří ústně a osobní zkušeností, kterou komplikuje ještě to, že informace o zavření „Sudu“ byly součástí jeho mytologie. Druhá po internetu – a ta je důvodem k aktivistickému vzedmutí sil. Jednu kavárnu nahradí jiná, Podobrazy nebyly ničím výjimečné. Nejlépe tuto nevýjimečnost už popsal brněnský akademik Jan Motal. „Skleněnka“ nabízela mnohem zajímavější setkání, než jakákoli kavárna v Brně. Výjimečnost tohoto místa jsem zase nejlépe popsal já.
Scéna v původním slova smyslu
Dělat si legraci z kaváren je jednoduché, pokud za jejich produkt považujeme projevy typu Kafka band. Spisovatel Jaroslav Rudiš čte do hymnických zvuků Kafku v originále – je to opravdová zábava.
Tento typ setkávání je ve skutečnosti dost monotónní, hosté se od sebe často liší jen tím, co studují. Kamarád mi nedávno vysvětloval, proč se lépe cítí v nonstopu než v kavárně: „V těch kavárnách tě pořád někdo hodnotí, sleduje, co máš na sobě, přemýšlí, co seš zač. V nonstopu je všem všechno jedno, tam lidi řeší především sami sebe.“ Kavárna je, mimo jiné, totiž i snobárna, funguje jako scéna v původním slova smyslu. Chodit do kavárny znamená být na scéně. Na scéně, která vyrostla díky masovému rozšíření humanitního vzdělání a šíření kultury na internetu, se toho zas tak moc neděje. K založení kapely, zorganizovaní demonstrace nebo napsání článku na blog není potřeba arabská káva, ani kvalitní nabídka pesta.
Chvála putyky
Putyky nabízejí setkání s pravým okrajem společnosti a opravdu nezprostředkovanou zkušenost s věcmi, se kterými se jinak setkáte jen zprostředkovaně. V brněnské kavárně máte šanci poznat filmového recenzenta, který píše o dokumentech, v Praze s trochou štěstí i nějakého dokumentaristu, ale v brněnské putyce se setkáte s lidmi, o kterých by se dal dokument zfleku natáčet.
Co vám může nabídnout sebetalentovanější student oproti bláznivému alkoholikovi? Putyky, jako byla dolní Skleněná louka, nabízejí mnohem širší sociální rozpětí a na rozdíl od kaváren je zde neformální prostředí (především díky podroušenosti všech přítomných), čili stačí si přisednout a naslouchat šílenství, chudobě, alkáčství, věznění a zločinu rovnou u zdroje. Kavárenské příběhy originálních projektů a hra na to, kdo si pokecá s významným lokálním intošem, ve stínu zážitků z putyk blednou.
Zlaté časy těchto putyk jsou už za náma. Doba špinavé svobody spojená s nádechem nekompromisností devadesátých let pomalu končí, alternativní kultura se přesunula do kultivovanějších prostorů kaváren a alkoholičtější část osazenstva mizí do nonstopů a heren nebo na ulice k vínu.
Koroze čtyřek
V Sokolově chodí nezaměstnaní na pivo v montérkách, puštěná televize s klipy MTV je i tady kulisou všedních dnů bývalých horníků a občasných brigádníků. I když se chlapi zdraví jménama, prakticky se nezasmějou.
Zavření jedné kavárny v Brně opravdu není problém, který by ohrozil kulturní život ve městě. Mnohem horší pro demokracii – když už se máme zaštiťovat něčím tak nezpochybnitelně hodnotným a ve vztahu k tématu abstraktním – je úpadek těch vulgárních „čtvrtých cenových“, a to nejen v Brně. Myslím tím hospody na rohu s levným pivem, kde se nevaří, kde si většina osazenstva tyká s obsluhou a kde není potřeba si na nic hrát. Tyto hospody, kde se schází lidé z okolí (většinou manuálně pracující muži), zažily hluboký pád díky neregulovanému hazardu a rozšíření heren. V některých menších městech se tak nedá posedět bez doprovodu blikajících a hvízdajících automatů. Kombinace nezaměstnanosti a pracující chudoby vytváří z míst setkávání u piva dost ponurá místa.
Úpadek koupěschopnosti na vesnicích často vede až k zavření jediné hospody, kde se lidé pravidelně scházeli, nebo k jejímu postupnému upadání, když zisk nepřekoná provozní náklady. Vařit se zde nevyplatí, cena piva nemůže být o moc vyšší než cena lahváče a nalákat sem rodinu z města, která by pustila chlup, je nemožné. Nejsou peníze na opravy, někdy ani na topení, hospoda postupně začne připomínat nevyužitou ruinu a štamgasti zestárlé, unavené squattery. Když se podaří založit turistickou restauraci – ideálně u místního golfového hřiště, jako je tomu na Kořenci na Drahanské vrchovině – pro místní je to cenově úplně mimo.
Města neposkytují tak jednoznačný obraz, podobný proces se však děje i zde. Chudoba se tady ale rovnou spojuje s kriminalitou, nebo aspoň kopíruje práci s prostorem, která je typická pro kriminální a polokriminální prostředí. V Ostravě-Přívoze se pivo v jedné hospodě podává z baru dírou v mříži, která dělí výčep od zbytku hospody. Podobný obraz (tedy mříže oddělující zákazníka od obsluhy) jsem viděl předtím jenom v díle Ano, šéfe, kde se Pohlreich prochází někde po periferii Chicaga, a bezpečí si takto zajišťují i pracovníci zastaváren.
Lidé spadající pod klišé „čtvrtá cenová“ se tak postupně přesouvají do klišé „národ Novy a gauče“. Co se v publicistické zkratce nemění, je, že si lidé spadající pod tyto dvě zkratky za svoji intelektuální nemohoucnost můžou sami.
Autor je sociolog.