V Brně se rozpoutal boj takřka herkulovský. Ponese zapadlá ulička pod katedrálou na Petrově jméno Václava Havla, nebo ponese jméno legendárního brněnského siláka Franty Kocourka? Anebo zůstane bez názvu? Návrh na pojmenování dosud bezejmenné uličky po exprezidentovi vzešel od vedení Divadla Husa na provázku, kolem něhož se ulička vine, a také z řad brněnského Sokola.
Mánie překřtívání letišť, ulic a náměstí po Václavu Havlovi už ale nejspíš utichla. Také Brňané se k nápadu postavili vcelku laxně. Většině je to jedno. A v internetové anketě, kterou zosnovala radnice městské části Brno-střed, byl nápad dokonce zamítnut. Leč vyrojilo se podezření, že hlasování bylo zmanipulováno. Mohl se ho účastnit v podstatě kdokoli a hlasy proti prý přibývaly v podezřelých vlnách. Takže se ta taškařice bude ještě opakovat. Brněnský vydavatel Petr Minařík zatím v České televizi směle prohlásil, patrně z neznalosti elementárních historických fakt, že Havel byl přinejmenším stejný svalovec jako Franta Kocourek, protože odvezl do sběrny celou „železnou oponu“.
Havel à la Schwarzenberg
Divadlo Husa na provázku nicméně úkol prosadit Havlovu ulici přijalo za svůj a rázně po disidentsku na svoji kauzu poukázalo prostřednictvím happeningu, který pro budoucí generace, aby se měly čemu smát nebo nad čím plakat, zvěčnila dokumentaristka Apolena Rychlíková.
Havel byl jistě plastická osobnost – měl několik tváří a vrstev. Aby bylo v Brně na první pohled patrné, kterou si divadelníci vybrali, pozvali si v čase před volbami ke vzpomínání na Havla předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga. Ne, opravdu to není vybraný cit pro grotesknost či černý humor. Je to opravdu taková míra hlouposti. Husa na provázku se tak pod záminkou pietního aktu za zesnulého exprezidenta v podstatě zapojila do předvolební kampaně.
Samozřejmě mohli pozvat kohokoli jiného. Pamětníků, kteří Havla znali a spolupracovali s ním, i těch věhlasných, je poměrně dost. Jenže do krámu se hodil jen někdo z těch, kteří jsou ochotni vzpomínat na Havla jako na světoznámého, úžasného, mytologického prezidenta, kterého nám svět záviděl. Nikoli jako na disidenta a nonkonformistu nebo, dnešním žargonem řečeno, „nepřizpůsobivého“.
Privatizace jedné osobnosti
Schwarzenberg je pro divadelní konformisty jako stvořený. Právě jeho prostřednictvím si může TOP 09 bývalého prezidenta přivlastnit, tedy zprivatizovat. A v privatizaci je opravdu dobrá. A navíc už od prezidentských voleb se nemalá část divadelníků ráda otírá o Schwarzenbergův aristokratismus, aby na nich ulpěla aspoň jeho malá troška. Protože oni jsou přece rovněž aristokrati: aristokrati ducha. Prostě elita, jenom trochu blbě placená. Když tedy nehraje v seriálech.
Vůbec jim přitom nevadí, že právě TOP 09 reprezentuje tu nejodpudivější formu neoliberálního myšlení, díky němuž mají rok od roku na svou činnost méně peněz. A že kdyby došlo k uskutečnění cílů této strany, jejich stánky umění by byly ponechány na pospas trhu a oni by dávno skončili na dlažbě.
Možná se utěšují domněnkou, že budou-li se ke knížeti dostatečně lísat, TOP 09 bude i nadále upírat svou pozornost na tunelování sociálního zabezpečení. A kdo ví, třeba nakonec peníze ušetřené na podporách „lenochům“ a „nemakačenkům“, vrhne ve prospěch jejich velkolepého pracovitého umění. Anebo by to mohlo dopadnout ještě tak, že by TOP 09 po případném – i přes poblouzněnost značné části umělců zřejmě vyloučeném – vítězství ve volbách opět zavedla své oblíbené „nucené práce“, což by umožnilo, aby šéf Husy na provázku všechny herce propustil a pak je v rámci oněch nucených veřejných prací opět přijal a nechal je hrát za značně okrouhané sociální dávky. To už se totiž mnohde dělo. Ale o tom naši divadelníci nejspíš nic nevědí. Protože kdyby jim to konečně došlo, vzali by bejkovec a knížepána by hnali svinským krokem. Ve jménu havlovské pravdy a lásky, samozřejmě.
Co zbylo z Havla
V Brně v záchvatu sebedojetí rozmístili po uličce dobrovolníky s citáty a se svatými obrázky Havla v rukou a úslužně kráčeli po boku knížete, který si nostalgicky brumlal pod nosem cosi jako: „Ano, to bylo tam a tehdy. To si vzpomínám. To byly krásné časy. Byli jsme mladí a krásní.“ Do toho umělecký šéf Husy na provázku pronesl pár procítěných plků o tom, že by lidé neměli pořád jenom baštit a konzumovat a dívat se na televizi, a nakonec předstoupil před padesátku diváků performer, který předvedl program s názvem „Co zbylo ze srdce“. Vystupující Karel Gregor se musel nejdřív zcela obnažit, aby si mohl obléknout montérky a začít na dlažbu za doprovodu četby sebereflexivních Havlových textů kreslit štětcem stylizované puklé srdce. Vzápětí se k němu přidali přihlížející a na okolní pruhy papíru nakreslili – srdce.
Tak tohle zbylo z Václava Havla. Z jeho esejů, přemýšlení, dramatické tvorby. Roztomilé srdíčko, které kreslil za svým prezidentským podpisem. Karikatura umělecké tvorby. A také lidé jako Schwarzenberg, který ve svém následném předvolebním projevu upozornil na opětovné ohrožení demokracie. O tom sám musí něco vědět. Protože největším nebezpečím pro demokracii v této zemi je momentálně on a jeho strana. A také „umělci“, kteří mu se slastným výrazem lezou do zadku.
Autor je dramatik a novinář.