Co chce Andrej Babiš?

,

Volby jsou za námi, a je tedy na čase shrnout, co jejich výsledky znamenají, a interpretovat, proč dopadly právě tak, jak dopadly. V první řadě se potvrdilo, že v krizi se nachází celý parlamentní systém, včetně etablovaných politických stran, které v žádném případě nelze považovat za vítěze voleb. Opakovaná zklamání z podoby parlamentní demokracie vyústila v rozšíření politického hřiště a hledání cest, které se vymezují vůči dosavadnímu vývoji i tradičním politickým silám. Skoro se zdá, že k úspěchu v politice tentokrát stačilo dostatečně hlasitě a srozumitelně říct, že dotyčný subjekt nechce s domácí politikou, jak ji známe od roku 1989, mít nic společného. Výsledky Babišova hnutí ANO i Okamurova Úsvitu mohou oprávněně děsit, ale v podstatě odpovídají znechucení voličů, kteří po letech voleb napravo či nalevo již pochybují o české stranické politice jako celku. Volba nových hráčů sice odpovídá riskantní volbě naslepo, nesmíme ale zapomínat, že nejistota se tu rovná naději ve změnu, kdežto jistota tradičních stran byla voliči nových uskupení zřejmě už dávno vyhodnocena jako jistota zklamání. Není to dobrá zpráva pro demokracii, ale těžko se divit. Spíše než volič za to mohou strany, které se už poměrně dlouho programově vyprazdňují.

Historická prohra vítězné strany

Další poselství je adresováno vedení sociální demokracie. Ta sice může do omrzení opakovat, že zvítězila, ale těžko tím zakryje skutečnost vpravdě historické prohry. Vždyť její výsledek je horší než ten, kterého dosáhla po osmi letech vlády završených trojnásobným neúspěšným premiérstvím Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. Nyní přitom vycházela z opozice a nemusela se vyrovnávat s žádnou antiparoubkovskou hysterií. Těžko odpovědnost za tento debakl přisuzovat někomu jinému než Bohuslavu Sobotkovi. Můžeme jistě lkát nad tím, že ČSSD je rozpolcená, že musela bojovat nejen s pravicí, ale i s prezidentem a nakonec i se zemanovským křídlem uvnitř vlastní strany, ale to málo změní na skutečnosti, že v těchto bojích Sobotka opakovaně zklamává. Může nás děsit rétorika hejtmana Michala Haška, nelze si však nevšimnout, že byl donedávna obratnější než programově přijatelnější Sobotka, jehož případný konec nyní závisí na tom, zda dokáže vyřešit rébus hledání podpory pro svou vládu. Oprávněně se lze domnívat, že to pro něj bude úkol nadlidský.

Při troše snahy je nicméně možné v číslech volebních výsledků najít i dobré zprávy. Tou první je sedmiprocentní výsledek ODS. Chtělo by se věřit, že jde o zhodnocení Nečasovy vlády, aby to ale platilo beze zbytku, musela by podobně špatně dopadnout i TOP 09. Někdejší hegemon české pravice každopádně míří tam, kam patří, tedy do ztracena. Další dobrou zprávou je skutečnost, že SPOZ čili „Zemanovci“ se ani nepřiblížili hranici vstupu do sněmovny a strana se s konečnou platností ukázala jako účelový, nicméně neschopný spolek jednoho muže, kterému nepomůže ani pozice Miloše Zemana. To si s největší pravděpodobností nejpozději včera uvědomil i sám prezident a lze očekávat, že svou pozornost velmi rychle přenese ze strany nepoužitelných přátel zpět ke starým kamarádům z řad sociální demokracie.

babis traktor

Společnost se chce spolehnout na techniky, kteří někde povolí pár šroubků a jinde je zase utáhnou

Ztotožněni s byznysem

Klíčová otázka dneška zní: Co chce Andrej Babiš? Řídit stát jako firmu, mluvit o jeho „zefektivnění“ a vyzdvihovat přitom tvrdou práci, to všechno fungovalo jako jednoduchá hesla pro oslovení voličů. Údiv není na místě. Zúročila se letitá mediální masáž, která z levice učinila pro mnohé nepřijatelnou a nevkusnou variantu. Být nalevo zkrátka není cool. Stát na straně „socek“ či komunistů, kteří si nesou absurdní stigma hrozby návratu k totalitě, láká málokoho. Zvláště, když se k tomu přidá obraz prezidenta jako české varianty Putina. Antizemanovská hysterie spolu s antikomunismem aplikovaným navíc často na celou levici představují především pro mladou generaci nepřekročitelnou bariéru. A tak se namísto standardní levice faktickým vítězem voleb paradoxně stala strana podnikatele se stigmatem spolupráce s StB.

Je vidět, že když se lidem dvacet let říká, že mají obdivovat úspěšné podnikatele, nakonec poslechnou. Ztotožní se s byznysmenem a zvolí do čela státu ne ledasjakého podnikatele, ale rovnou miliardáře. Babiš je ukázkovým příkladem podnikatelského populismu. Jeho populismus spočívá v obrazu všemocného manažera, který dělí lidi na ekonomicky přínosné a na ty, kdo jsou pro společnost přítěží – nezapomínejme, že Babiše volily zejména regiony ze severu, tedy právě ty, které mají největší problémy s nezaměstnaností a kde hrozí sociální konflikt. Málokomu přitom vadí, že jeho ANO představuje kumulaci mediální a ekonomické moci. Jak ale Babiš naloží s mocí v okamžiku, kdy se stal faktickým vítězem voleb a nemůže pokračovat v pohodlném kritizování všeho z vysněných opozičních lavic? Pokud nyní odmítne jakoukoli formu účasti na vytváření nové vládní koalice, zaviní další předčasné volby a vykope si svůj vlastní hrob. Babiš a jeho ANO musí tudíž rychle představit nějaký program. V době předvolební si v zásadě jen přivlastnil program Nečasovy koalice, byť rádoby slušnější, s budoucností pro děti.

Kdo umí dobře počítat

Prostě řečeno: levice byla ve veřejném prostoru dlouho diskreditována, ale zároveň se sama přestala snažit. A výsledkem je Babiš. Přikloní se nakonec k pravici nebo levici? Zavede druhý důchodový pilíř povinný pro absolventy škol, jak to sliboval? Ukazuje se, že mnoha lidem je to vlastně jedno. A že dohodnout se je možné s každým. Hospodářská krize, na kterou nepřichází lék, totiž rozdíly mezi pravicí a levicí rychle rozostřuje. Levice se ocitla v defenzívě, nevyužila příležitosti a nepřišla s vizí, která by někoho dokázala zvednout ze židle. Druhá věc je, že na to možná ani není správná doba. Společnost je z politiky unavená, a tak se raději spoléhá na manažerské řízení. Chce se spolehnout na odborníky, techniky, kteří někde povolí pár šroubků a jinde je zase utáhnou, možná přitom někomu pustí žilou, ale tak už to v podnikání chodí.

A pak je tu ještě něco. Na Babiše v poslední době mířily útoky, které jej odsuzovaly jako „estébáka“. Jenže právě tím možná Babiš mnoha lidem nabídl rozhřešení. Agromiliardář je ten, kdo si sice zadal s bývalým režimem, ale v tom novém prokázal schopnost dostat se až na vrchol. Čímž říká: přidáš-li se ke mně, jsi na straně úspěšných, na straně nového režimu, nemusíš se ničeho bát. Babiš tak paradoxně nabízí rozchod s antikomunismem, ovšem v absurdní podobě politika-podnikatele, kterému by se „návrat do starých časů“ prostě nevyplatil a pro něhož je naopak výhodné se v těžké chvíli ujmout vedení.

A tak jakkoli se pravicová koalice zdiskreditovala, lidé nemohli jinak a opět volili pravici. Politiky máme totiž plné zuby, lepší je odvrátit pohled stranou. A přihlásit se k levici, to chce čím dál větší odvahu. Jaká koalice nám tu tedy nakonec vznikne? Babiš plus Kalousek nebo Babiš plus levice? Nebo snad ANO nechá vykoupat ve vládě jiné? Koalice, která přijde, každopádně stabilní nebude, a tak se možná brzy dočkáme dalších předčasných voleb. Variant je poměrně dost, ovšem jednou věcí si můžeme být všichni jisti: pokud Babiš něco umí, pak dobře počítat. Ví, že protahované vyjednávání bude oslabovat vítěznou sociální demokracii, kdežto jemu bude ulehčovat smlouvání a připravovat pro něj chvíli, kdy se ANO stane východiskem ze zdánlivě neřešitelné situace. Poptávka po zachránci je stále větší a Babiš se jistě umí dobře prodat.

 

Autoři jsou redaktoři A2.

 

A2LARM