Na sledování amerického seriálu Ve jménu vlasti (Homeland) aby si člověk vypěstoval podobně důmyslnou schizofrenii jako jeho hrdina. Na jedné straně se o něm právem píše jako o jedné z nejsofistikovanějších televizních sérií posledních let, na straně druhé je stejně oprávněně haněn jako mimořádně naivní islamofobní dílo. Stejně jako seržant Brody navrátivší se z teroristického zajetí, i my si při sledování televize můžeme střídavě užívat s atraktivní a inteligentní agentkou CIA a netrpělivě sahat po rozbušce na sebevražedné atentátnické vestě.
Ve jménu vlasti vzniklo podle izraelského televizního seriálu Hatufim (Unesení), na jehož remake americká společnost 20th Century Fox Television koupila práva ještě před odvysíláním prvního dílu. Oproti další slavné americké předělávce izraelského pořadu z dílny HBO – V odborné péči (v české mutaci pod názvem Terapie), kde se scénář věrně drží originálu, se tvůrci Ve jménu vlasti pustili hodně odlišným směrem. Hatufim vyprávěl o dvou izraelských vojácích, kteří se vrátili z palestinského zajetí, v němž strávili sedmnáct let. Jde o psychologické drama zkoumající především to, jak se samotní vojáci i jejich okolí vyrovnávají s jejich návratem. Na konci první série se navíc zjistí, že třetí unesený voják je také na svobodě, ale žije v Sýrii jako muslim. Obecně vysoce hodnocený pořad sice vyvolal drobnou domácí kontroverzi, ta se ale týkala spíš samotného tématu únosů izraelských vojáků než pořadu samotného.
Je nebo není Brody terorista?
V americké verzi se sice voják Brody také vrátí po osmiletém věznění al-Kájdou, ale vedle problémů se shledáním s rodinou a posttraumatickým stresem je zde i další paralelní příběhová linie. Na vojáka se okamžitě přilepí agentka CIA Carrie Mathisonová, která od svého zdroje zjistila, že jeden z příslušníků americké armády se stal teroristou. Hlavně začátek první série předvádí brilantní politický thriller, který kritizuje americké tajné služby, narušování soukromí nic netušících občanů a paranoidní vztah k muslimské kultuře. Agentka Carrie ještě před Brodyho příchodem domů po jeho bytě rozmístí sledovací zařízení a pozoruje jeho každodenní život. O Brodym se brzy dozvídáme, že konvertoval k Islámu, což – jak tvrdí – udělal proto, že potřeboval v zajetí nějakou náboženskou oporu. To se ale okamžitě stane důvodem k podezření, že by mohl být oním zrádcem v řadách americké armády. Síla první řady spočívá hlavně v práci s napětím, které je založeno na rozporu mezi tím, co ví a co neví divák, a tím, co vědí a co nevědí postavy. Klíčová otázka přitom zní: Je Brody terorista, či nikoli? Jedině kladná odpověď na tuto otázku by mohla jednání Carrie a dalších agentů alespoň trochu ospravedlnit.
Ve druhé sezóně se zásadně změní několik věcí: Za prvé Claire Danesová má příležitost lépe rozehrát postavu Carrie, která čím dál hůře zvládá svojí maniodepresivní psychózu. Za svou mistrovskou hereckou kreaci zaslouženě dostala cenu Emmy. Všechny ostatní změny ale vedou k horšímu. Otázka, zda Brody jen vyměnil Bibli za Korán, nebo jestli se spřáhnul s teroristy, je vyřešena způsobem, který je pro další průběh seriálu v podstatě nejhorší možný. V první sezóně mohl velmi snadno být jen vnitřně rozdrásanou obětí, která je po letech teroru v zajetí vystavena nové, sofistikovanější formě teroru ze strany zpravodajských služeb. Ve druhé sezóně se stává čím dál neproniknutelnější figurou, u níž nevíme, jaké plány v plánech jiných plánů se v jejím jednání vlastně uskutečňují.
Ve jménu paranoidní vlasti
Nejhorší ale je, že seriál začal velmi něšťastným způsobem kopírovat xenofobní a značně paranoidní vztah části americké společnosti k muslimům. Publicistka Laila Al-Airan napsala pro server Salon skvělý článek, ve kterém popisuje, jak naivně a prvoplánově seriál následuje předsudky, které americká společnost o muslimech má. Ve druhé sezóně se téměř každá muslimská postava jeví jako terorista, přičemž ke svému fanatismu často nemá vůbec žádné důvody, nebo jsou její pohnutky dost bizarní. Tak například přesvědčená teroristka Roya Hammadová je absolventkou Oxfordu a pracuje jako elitní americká reportérka. Původem Američanka Aileen Morganová zase strávila pubertu v Saudské Arábii, kde zahořkla vůči Americe a stala se sebevražednou atentátnicí.
Dlouhý výčet naivit, faktických nesmyslů i vyslovených ideologických manipulací (zabité dítě, které přiměje Brodyho ke konverzi, se jmenuje Issa, což je arabské jméno pro Ježíše) ale není jen ukázkou toho, jak si žánrové seriály uzpůsobují a zjednodušují skutečnost, aby se vešla do předem připravených schémat. Ve jménu vlasti totiž poměrně jednoznačně formuluje velmi vyhraněný postoj USA k arabskému světu. Od druhé sezóny se tu politika a chování tajných služeb Spojených států kritizují už jen v tom smyslu, že jejich nekalé praktiky mohou donutit i samotné Američany přejít na stranu nepřítele, jímž je v podstatě celá muslimská civilizace, včetně Arabů žijících v Americe (Roya Hammadová), nebo dokonce Američanů, kteří stráví v arabské zemi stráví pouze nějaký čas jako Aileen Morganová.
Seriál, za nímž stojí scenáristé slavného cyklu 24, o kterém mimochodem Laila Al-Airan píše, že se „stal hlavním důkazem efektivity mučení“, asi nejlépe ukazuje, na jak nejisté půdě se vlastně dnešní „kvalitní“ televizní tvorba pohybuje. Typické znaky produkce HBO a podobných kanálů – předvádění amorálních či ambivalentních postav, pojetí společnosti jako kruté mocenské hry nebo fascinace světem zločinu a zkorumpované politiky – je možné brát jako pozitiva jen do té míry, nakolik dokážeme rozlišit obraz světa, který nám daná série předkládá, od důvodů, proč nám jej předkládá právě v takové podobě. Je skvělé, že ve Ve jménu vlasti není jediná bezvýhradně kladná postava, stejně jako je báječné, že seriál neposkytuje žádná východiska, ani se neupíná k žádnému ideálu. Rovněž je výborné, že obsahuje spoustu sprostých slov a odromantizovaného sexu (což se HBO často vytýká). Ukazovat, že svět je složitý a hrubý, nemá žádné centrum a skládá se z mnoha protichůdných hledisek, má však smysl jen tehdy, pokud se podobná úvaha dotáhne do důsledků ve všech směrech. V okamžiku, kdy se do jedné oblasti umístí jen homogenní masa nepřátel „naprogramovaných k zabíjení“, vždycky může dojít k tomu, že tato jednostrannost divákovi zdiskredituje i jinak velmi komplexně předvedené drama.
Autor je filmový redaktor A2.