Říká se, že krize je už za námi a čekají nás jen světlé zítřky. Politici a ekonomové, kteří před pár lety odmítali uznat, že procházíme systémovou krizí, a dokud to jen šlo, používali slovo „recese“, dnes hlásají, že jsme prý z nejhoršího venku. Nepletou se jako už tolikrát před tím?
Hlavně myslet pozitivně
Řada ekonomů a novinářů tvrdí, že krizi zavinili hlavně obyčejní lidé, protože nechtěli dost utrácet. A pak také škarohlídi, kteří stále mluvili o nějaké „krizi“, což tak vystrašilo naše spotřebitele a podnikatele, až ztratili optimismus a stali se z nich pesimisté. Pokud si prý lidé myslí, že budoucnost bude horší než současnost, negativně se to projeví v hospodářství. Proto je třeba vytvářet optimistická očekávání, nemluvit o krizi, a ekonomice se nakonec začne dařit. Je to ale návod na to, jak se dostat ven z krize? Kdyby to byl návod, mohli bychom si položit prostou otázku: Pročpak Nečasova vláda tolik šetřila a škrtala výdaje v rozpočtu? Nemělo to být naopak? Neměla co nejvíce utrácet, aby nikdo neměl pocit, že se v budoucnu bude mít ještě hůř?
K optimistickým vyhlídkám vede především mírný růst hrubého domácího produktu ve druhém čtvrtletí letošního roku. Tento vzestup bývá považován za důkaz, že krize končí a konečně začíná obnova ekonomiky.
Samotný růst je jistě povzbuzující. Bylo však možné, aby pokles ekonomiky z minulého roku pokračoval? Musíme si uvědomit, že loňské druhé čtvrtletí zaznamenalo opravdu velký hospodářský propad. A že současné výsledky jsou porovnávány právě s tímto prudkým poklesem. Není tedy na místě jásat jen kvůli několika číslům. Nanejvýš lze konstatovat, že se zastavil pokles ekonomiky. I to je sice důležité, protože by tak případně mohlo skončit poměrně dlouhé období pádu, jenže nejdůležitější otázkou je, zda nastane trvalý hospodářský růst. Jak vlastně bude vypadat budoucnost?
Předávkování, nebo absťák?
Často se tvrdí, že příčinou poklesu české ekonomiky byla „předávkovaná restrikce“. Pod tímto záhadným pojmem se skrývá politika Nečasovy vlády, a to hlavně v roce 2012. Pro tento rok byl připraven návrh státního rozpočtu, který počítal s vysokým růstem hrubého domácího produktu – o více než pět procent ročně. To znamená, že byl přehnaně optimistický, jak je ostatně u Miroslava Kalouska zvykem.
Nečasova vláda „proreformně“ snížila deficit státního rozpočtu o více než 30 miliard korun. A aby toho nebylo dost, ještě zvýšila DPH. Provládní ekonomové navíc přišli s neuvěřitelnou myšlenkou, že se zvýšení DPH neprojeví v cenách zboží. Prostě došli k názoru, že nedojde ke zdražování, protože tomu obchodníci zabrání snížením svých marží (svatá prostoto, chtělo by se říct). A pak se náhle ukázalo, že je všechno jinak. Ceny rostou a domácností neutrácejí, protože jejich příjmy stagnují a klesají i jejich další výdaje. Pokles ekonomiky byl na světě. A všimněme si, že vše pokračovalo ještě v roce 2013, kdy už se tak tvrdé restrikce v rozpočtu nedělaly.
V příštím roce by se už škrtat ve státním rozpočtu opravdu nemělo. Měl by naopak nepatrně stoupnout deficit. Z toho vyplývá, že tlak na pokles ekonomiky by měl být minimální. Jenže je jasné, že ani s využitím státních peněz se už nepodaří vyvolat výraznější růst. Důvody jsou nasnadě. Mluví se o tom, že nejlepší je se z krize „proinvestovat“. Tedy stimulovat soukromé, veřejné i státní investice – v tomto případě hlavně investice do infrastruktury, stavby dálnic a podobně. To ale není tak jednoduché. Pro tento typ investic je nutné mít připravené konkrétní projekty. Jenže o něčem takovém lze v současnosti těžko mluvit. Přinejmenším od roku 2010 totiž investice do infrastruktury klesají. Kdo by se v takové situaci věnoval přípravě nových projektů? Jejich nastartování totiž vyžaduje čas a samozřejmě peníze. Ani soukromé investice na tom ale nejsou o moc lépe. Jsou snad před námi nějaké nové trhy a obchodní příležitosti?
Zisk pro zahraničí
Pro orientaci v budoucím vývoji by mohly posloužit následující informace. Průměrný roční výnos z přímých zahraničních investic v Česku je kolem 270 miliard korun. Z tohoto velkého objemu peněz je reinvestována (tedy využita na investice zpátky do Česka) jen asi pětina. Přitom do začátku hospodářské krize byl tento podíl podstatně vyšší, až kolem poloviny. Z české ekonomiky tak odchází 180 až 200 miliard korun ročně jako vyplacené dividendy. A to není vše. Objem peněz, které odcházejí do zahraničí, se zvyšuje s tím, jak krize pokračuje. Právě česká ekonomika je zdrojem slušných výdělků pro zahraniční investory, kteří od nás převádějí zisky do mateřských zemí. A pokud jde o české banky, tam je to zcela jasné. Zisky z českých filiálek významně obohacují jejich mateřské zahraniční bankovní skupiny.
Největší podíl u nás zaujímají investice z Holandska. Není to ovšem jen holandský kapitál – jsou to z velké části původně české firmy, které svá sídla přestěhovaly do Holandska. Dnes už ale i ony své zisky vytvořené v české ekonomice stahují pryč do zahraničí. A s těmito zisky mizí i vyhlídky na nové investice. Spoléhat větší měrou na zahraniční investice je tedy velmi odvážné. Existuje však nějaká cesta ven?
Můžeme se spoléhat na další růst českého exportu. Jenže ten je v současnosti už tak dost vysoký. Má své určité meze a sotva si lze představit, že by narostl třeba na dvojnásobek své dnešní hodnoty. Nepochybně však existují i pozitivní trendy ze zahraničí, které mohou významně působit na zlepšení našeho růstu. Mluví se o oživení evropské i světové ekonomiky. Zároveň se ale objevují také varovné hlasy.
Z krize do krize
Podle mého názoru nemůžeme čekat, že ze současné krize existuje jednoduché východisko. Lze opravdu mluvit o tom, že krize je překonána? Dnes se radujeme z každého maličkého přírůstku, který je někde na úrovni statistické chyby. Půl procenta ročně – je to vůbec nějaký růst? Je snad současná ekonomika jiná než ekonomika předkrizová? Zadluženost je dnes vyšší – a to nejen v Česku, ale i ve světě. Je to úspěch, nebo je to předzvěst dalších problémů? Položme si zásadní otázku: může současný systém tržní ekonomiky či kapitalismu existovat bez krizí? Obávám se, že ne.
Nový systém, který by si dovedl poradit s rostoucí zadlužeností zemí i jednotlivých systémů k dispozici není. I kdyby se takový systém měl zrodit, bude to ještě nějakou dobu trvat a ekonomika mezitím nevyhnutelně projde dalšími krizemi. Typické pro současný ekonomický systém, který se nachází v krizi, je, že žádné opravdové řešení nevznikne „dopředu“. Zrodí se teprve následně – až po skutečném překonání krize. Vždyť z Velké hospodářské krize třicátých let minulého století také povstal poměrně stabilní systém až poté, co nejvyspělejší část světové ekonomiky prošla šokem války.
Globálně vzato, bez většího šoku se nový systém, který by si dovedl poradit s dluhovou ekonomikou, nezrodí. Pak ovšem můžeme jen vyhlížet, kdy se dostaví další pokles. Možná, že česká ekonomika z krize skutečně vychází, ale jen proto, aby se připravila na další. Bude ještě hlubší než ta současná? A co z ní vznikne? To je teď asi to hlavní, na co bychom se měli připravit.
Autor je ekonom, působí jako makroekonomický expert ČMKOS.