Kuponová privatizace: dějství první


Říká se, že v porovnání s ostatními postkomunistickými státy dopadla naše ekonomická transformace po roce 1989 ještě dobře. Jenže to je až příliš uklidňující věta, která uzavírá cestu ke kritice. Brání nám vidět transformaci jako něco, co šlo udělat jinak a co mělo své stinné stránky. Brání nám vidět základ tohoto procesu, který byl přesně opačný, než si většina lidí myslela. V sérii textů proto budeme zkoumat jedno ze zásadních témat transformace – kuponovou privatizaci.

V zajetí sociálního inženýrství

Klíčová otázka týkající se polistopadové transformace zní: Nemohl tento proces dopadnout lépe? Z dnešního pohledu se to nezdá jako moc pravděpodobné, protože autoři reformy disponovali ohromnou rétorickou silou a po listopadu si rychle osvojili technologii moci. Kuponová privatizace se tak stala projektem, který by šlo označit jako „utopické sociální inženýrství“. To je koncepce velmi nebezpečného ideologického přemýšlení. Používá se při kritice komunistické doktríny a umožňuje její srovnávání s fašismem. Právě tato koncepce však byla blízká i našim privatizátorům a vystihuje porevoluční ideologii transformace.

Tak jako komunistická rétorika prosazovala řešení pro celou společnost na základě poznání zákonů dějin, transformační strategie usilovala o celkovou změnu na základě nezpochybnitelného zákona trhu. Ekonomie je v tomto pojetí jen jedna, zákon trhu má v tomto pojetí povahu jakéhosi přírodního zákona a je třeba mu podřídit vše. Majetek a konkurence údajně zajistí svobodu, spravedlnost i blahobyt – zkrátka všechno, co člověk potřebuje. Díky privatizaci se pak podle této logiky mělo dosáhnout přeměny totalitní společnosti ve společnost svobodných lidí.

K důležitým rysům utopického inženýrství patří také snaha o nezvratnost procesu. Reforma nabrala ohromné tempo také proto, aby nebylo možné změnit směr vývoje. Jak řekl Václav Klaus: „Šlo o to jít vpřed, a to co nejrychleji, protože počáteční euforie veřejnosti nemohla trvat příliš dlouho, a to jsme dobře věděli.“ Přitom se nehledí na počáteční podmínky ani na hromadící se nedostatky. Ti, kteří tento postup odmítají, jsou označováni za nepřátele procesu, a tedy i celé společnosti a je třeba s nimi podle toho naložit. V totalitě se jedná o vězení či popravy, v transformačním procesu šlo „jen“ o vyloučení z veřejné debaty pomocí iracionálních argumentů.

Jediný správný pohled

Klaus před volbami v roce 1990 varoval: „Podvědomě jsme všichni spleteni Marxovou teorií, která se stala základem ideologie socialismu a komunismu a která je ještě dnes myšlenkovým zázemím všech našich demokratů, tedy všech těch, kteří nebyli schopni důsledně se rozejít s minulostí a kteří brzdí náš dnešní postup vpřed.“ Všichni oponenti tedy brzdí postup kupředu, protože jsou stiženi marxistickým myšlením, aniž to sami tuší. To samo o sobě stačí k tomu, aby se s nimi nevedly příliš dlouhé řeči. Existoval zkrátka jediný správný pohled.

Klaus si dovolil říct i toto: „Označení, že jde o názory levicové a pravicové, je sice vhodnou vymezující charakteristikou, ale je to pouhá nálepka, která vyžaduje vysvětlení. Vysvětlení samo musíme hledat hlouběji. Konflikt v naší společnosti, konflikt mezi dříve jednotnými odpůrci bývalého režimu, je ve své podstatě konfliktem dvou odlišných vidění světa a společnosti (…) první zná pravdu, druhý hledá cestu, jak by se pravda mohla projevit a nalézt (…) první je ve své podstatě hrozbou svobodě, druhý chce skutečnou svobodu, která by nemohla být ohrožena či zneužita neomezenou mocí diktátora, byrokrata nebo zločince.“

Tato rétorika byla velmi silná. Před volbami v roce 1992, tedy těsně po aplikaci kuponové privatizace, kdekdo prohlašoval, že Klaus musí zůstat ministrem financí. A souhlasilo s tím dokonce i Občanské hnutí, které sestávalo z těch členů Občanského fóra, kteří nepřešli do ODS.

klaus

Klaus před volbami v roce 1990 varoval: „Podvědomě jsme všichni spleteni Marxovou teorií.“

Alternativa existovala

Obvykle se říká, že nebyly jiné alternativy, jak s ekonomikou po listopadu naložit a Klaus tedy měl vlastně pravdu. Jenže alternativní scénář ekonomické reformy vznikl celkem brzy. Dokonce už v březnu 1990, kdy veřejné mínění ještě nebylo zcela rozhodnuto pro variantu Klausovy skupiny, která ještě žádné konkrétnější obrysy pro reformu nepředložila.

Alternativní návrh pod vedením tehdejšího místopředsedy české vlády ekonoma Františka Vlasáka počítal s privatizací ve dvou krocích: nejprve důsledně odstátnit podniky a privatizovat je až poté. Odstátnění spočívalo v osamostatnění podniků od státního rozpočtu a teprve, až by se ukázalo, který podnik je schopný obstát v tržním prostředí a jaké jsou jeho skutečné možnosti, mělo se přikročit k jeho odprodeji do soukromých rukou. Kuponovou privatizaci Vlasákova skupina odmítala.

S právem jednoho hlasu

Jenže Klaus nelenil. Rychle se svým týmem na federální vládě vytvořil vlastní návrh a prohlásil, že se obě dvě koncepce projednají společně a dospěje se ke kompromisnímu řešení. Od Klause to byl obratný tah. Projednávání ekonomické reformy totiž mělo probíhat na výboru federální vlády pod vedením Klause a také Vladimíra Dlouhého, ale zástupce alternativního návrhu byl přítomen jen jeden – totiž Vlasák s právem jednoho hlasu. Podle rozložení sil vypadal i konečný výsledek. Z návrhu české vlády přirozeně nezbylo nic podstatného.

Vlasákův návrh tvrdě narazil, protože jej Klaus odmítal jen jako další plánovací experiment kryptobolševismu. Klausův o dvacet let mladší tým napadal Vlasákovu skupinu v kuloárech jako partu popletených osmašedesátníků, kteří jsou údajnou brzdou „skutečné“ reformy. Také Vlasákova skupina ale udělala řadu chyb. Především nedokázala svůj návrh výrazněji prezentovat na veřejnosti. A to právě v době, kdy byl Klaus každý den v masmédiích a v parlamentu se vyprávěly vtipy typu: „Klaus je dneska zelenej a víš proč? Ne. Ještě nebyl v televizi.“ Smetení Vlasákova návrhu se stolu si tehdy vlastně nikdo ani nemohl všimnout.

Vlasákův návrh byl zašlapán z vnitropolitických důvodů, jelikož Klaus a Dlouhý v prvních revolučních dnech získali velmi silné politické pozice ve federální vládě. Osud ekonomické reformy byl tedy od začátku pevně v jejich rukou. Otázkou je, jak se do těchto pozic dostali a na základě čeho. To bude tématem příštího dílu seriálu o kuponové privatizaci.

 

Autor je filmař a sociolog. Natočil snímek Neviditelná ruka trhu: privatizace Barrandova.

 

A2LARM