Kuponová privatizace: ekonomický nesmysl


Kuponová privatizace byla klíčovou součástí transformačního procesu. Definitivní odstřižení od minulosti a totalitní státní moci mělo být pojištěno tím, že se majetek rozdá všem občanům spravedlivým dílem. To mělo mít za následek zavedení tržních podmínek, a tedy i nový způsob života a přemýšlení ve společnosti.

Odkup byl nemožný, zbývala krádež

Vlajková loď transformace probíhala v režii ekonomických odborníků, ale ve své podstatě nebyla ekonomickým projektem, nýbrž projektem politickým. Rozdat majetek občanům zdarma totiž nepochybně přináší politické body. Na první pohled jde o rozumnou věc: jestliže lidé nemají dostatek peněz na odkup podniků, které – jak komunistická doktrína hlásala – „patří lidu“, je třeba je spravedlivým dílem rozdělit mezi všechny. Ovšem v základu tohoto procesu se skrývá hluboká ekonomická nelogičnost, a není proto důvod si myslet, že autory kuponové privatizace vedlo nějaké zdlouhavé přemítání o západní ekonomické teorii.

Rozdá-li se majetek lidem zdarma, neexistuje záruka, že tím automaticky vznikne vrstva odpovědných vlastníků, kteří nahradí nekompetentní státní řízení podniků. Neexistuje totiž stejný vztah k tomu, co sám dostanu zadarmo, a k tomu, na co jsem si tvrdě vydělal. Obyčejný člověk si za své vydělané peníze koupí to, co potřebuje: jídlo, šaty, nájem a podobně. Těžko však půjde investovat na kapitálový trh. Když se člověku znenadání a zadarmo dostane do rukou akcie, bude opět přemýšlet jak ji zpeněžit, a nikoli jak se domáhat svých vlastnických práv a kontrolovat hospodaření daného podniku. Obyčejný člověk bude usilovat o prodej akcií nebo maximálně o příjmy z dividend – ovšem opět bez hlubšího porozumění fungování podniku.

Nepoučené obyvatelstvo tak dostalo miliony akcií stovek státních firem a usilovalo o jejich prodej, jenže – a v tom byl hlavní rozpor – kdo jim ty peníze za akcie dá, když nikdo žádné nemá? Jak rozjet kapitálový trh, když nikdo nemá kapitál? Anebo jinak: jak zajistit, aby akcie doputovala k odpovědnému vlastníkovi, který se bude o podnik starat? Domácnosti volně disponovaly pouze sedmi procenty z množství kapitálu, které bylo nutné ke koupi všech privatizovaných podniků. Z logiky věci plyne, že ke koncentraci majetku muselo dojít jinou cestou. Jestliže odkup byl ekonomický nesmysl, zbývala krádež.

Například Pavel Tykač zbohatl přesně takto – přivlastnil si něco, co mu nepatřilo

Například Pavel Tykač zbohatl přesně takto – přivlastnil si něco, co mu nepatřilo

Vznik finanční oligarchie

Nejzajímavějším nástrojem koncentrace majetku byly privatizační fondy. Jejich služby využily asi dvě třetiny obyvatel, z nichž asi třetina byla podle věrohodných statistik o své vklady jednoduše okradena. Vše probíhalo velmi jednoduše. Například skupinka nadějných ekonomů s tituly ze zahraničních univerzit si založila fond, který nabízel lidem možnost vložit do něj investiční kupóny s tím, že oni se vyznají a výhodně je investují. Bohužel, shodou nešťastných „náhod“ byl na poslední chvíli ze zákona o těchto fondech vypuštěn na federálním ministerstvu financí Václavem Klausem, Dušanem Třískou a Vladem Rudlovčákem klíčový paragraf, který důsledně odděloval vlastnictví a správu fondů. Čili fond měl akcie spravovat, ovšem ve výsledku je vlastnil a lidé, kteří mu svěřili kupony pro nákup akcií, ztratili na svůj majetek jakýkoli vliv. Existovalo pak několik fint, jak akcie z fondu vyvést, a lidi tak okrást (například se hodnotné akcie vyměnily za zcela bezcenné s jiným fondem).

To byly podle Klause balvany u cesty, která jakožto taková byla správná a jediná možná. Podle Třísky docházelo k tomu, k čemu docházet mělo. Nežijeme prý totiž ve světě, ve kterém lze nastolit spravedlnost a ve kterém jen ti chytří a morální vyhrají, zatímco ti nepoctiví jsou odfiltrováni. S pomocí této mezery v zákoně se podařilo vytvořit naši soudobou finanční elitu, chcete-li oligarchii. Například Pavel Tykač a Petr Kellner zbohatli přesně takto – přivlastnili si něco, co jim nepatřilo.

Tito lidé, včetně Zdeňka Bakaly a Jan Dienstla, kteří jsou označováni též jako „finanční galerka“, přišli na pozvání Třísky a Klause v roce 1997 do vládního zámku v Kolodějích, aby se podíleli na rozhodování o tom, jak dlouho se ještě nechá kapitálový trh bez dozoru – jestli měsíc nebo další rok či dva, aby se mohla dokončit ona koncentrace majetku, které se říkalo „třetí vlna privatizace“. Dozor nad touto oblastí zajistila až vláda Josefa Tošovského poté, co ta Klausova odešla po skandálech s financováním ODS. Máme proto důvod domnívat se, že kdyby Klausova vláda nepadla, dozor nad kapitálovým trhem by se ještě o řadu dalších let zpozdil.

Tříska dokonce tvrdí, že dozor je regulace a že je nesmyslné kontrolovat, zda nedochází k nějakým nekalým operacím. Je prý třeba si uvědomit, že na privatizaci nelze pohlížet morálně, ale čistě ekonomicky. Je to třeba brát tak, že ti lidé si prostě špatně vsadili, třeba na Michaela Kocába nebo Viktora Koženého.

Ti lidé si špatně vsadili – třeba na Viktora Koženého

Říká se tomu tunelování

Nedostatek úspor, který stál u kořene problému s kumulací rozdaného majetku, stál ještě daleko silněji za problémy s investicemi do získaných podniků. Teorie je taková, že soukromý vlastník bude odpovědnější než stát, zjistí, co je špatně, a provede restrukturalizaci, které by stát nebyl schopen. Jenže peníze na to soukromý vlastník neměl, a proto si půjčil od státu – odtud slavný pojem „bankovní socialismus“. Banky půjčovaly podnikům na investice a na provoz, přičemž mnoho podniků samy vlastnily skrze svoje vlastní fondy. Převážná část českého průmyslu byla tedy ve svém důsledku odkázaná na stát. V každém krachujícím či vytunelovaném „soukromém“ podniku, byl konečným poškozeným stát.

Jan Stráský, blízký spolupracovník Klause a federální ministr, k tomu nedávno poznamenal, že se muselo počítat s tím, že se něco rozkrade, protože nebylo možné zjistit, kdo je poctivý. O něco obskurnější teorii má Dušan Tříska, který tvrdí, že smyslem nebylo podniky zachránit, ale vykutat z nich aspoň to málo, co v nich bylo, pro další investice, čemuž prý mnozí škarohlídi hanlivě říkají tunelování.

 

Autor je filmař a sociolog.

 

A2LARM