Masturbace jako volba

Vyskytly se hlasy, že jsou mé fejetony příliš vznešené, a proto jim naivní lidé na vesnici, ve městech, v akademii věd a v newsroomech nerozumí. Takže kozy, prdel, sex. Babiš, Babiš, Babiš. A umění. Není příliš známo, že jeden z nejskandálnějších obrazů Salvadora Dalího z roku 1929 nazvaný Předčasné volby musel být před zveřejněním přejmenován. […]

Vyskytly se hlasy, že jsou mé fejetony příliš vznešené, a proto jim naivní lidé na vesnici, ve městech, v akademii věd a v newsroomech nerozumí. Takže kozy, prdel, sex. Babiš, Babiš, Babiš. A umění.

Není příliš známo, že jeden z nejskandálnějších obrazů Salvadora Dalího z roku 1929 nazvaný Předčasné volby musel být před zveřejněním přejmenován. Pod náhradním názvem Velký Masturbant je nicméně slavný dodnes. A dodnes je i špatně vykládán.

Klíč k dílu je v jeho centrálním objektu. Tvář zdeformovanou do tvaru skály, z níž vyrůstá svůdná ženská hlava, Dalí nutkavě zpracovával i v dalších svých malbách. Samozřejmě nejde o běžný obličej.

Je to lidská tvář odpadlá z masožravého stroje, jemuž krach na burze sundal náhubek.
Je to mnohonásobná zombie střední třídy, která hodlá ještě jednou disciplinovaně zarýt držku do země.

Je to maska, do jejíchž ochlupených pysků vhazují blázni své karnevalové lístky.

Nejskandálnější obraz Salvadora Dalího Předčasné volby musel být přejmenován na Velkého Masturbanta
Nejskandálnější obraz Salvadora Dalího Předčasné volby musel být přejmenován na Velkého Masturbanta

Volby jako masturbace

V čase voleb si lid a králové mění role. Zatímco panstvo jde za blázny – strojí se do pestrých masek ve snaze co nejvíc se vzájemně odlišit –, lid je povýšen na krále, o jehož přízeň převlečené panstvo komicky usiluje. Nanejvýš uctivě se uchází o hlasy lidu, který je jen pro tu krátkou chvíli korunován vládcem celého karnevalu.

Ale jak praví klasik české poesie, o půlnoci masky spadnou a jejich nositele od sebe nikdo nerozezná. Po zbytek volebního období se naopak pánové budou důrazně ucházet o co nejuctivější mlčení lidu. Bláznem zůstává jen ten, kdo karnevalovou hru na volby vzal vážně.

O tom vypráví Dalího obraz: svátek demokracie je svátkem kolektivní masturbace. Maximálně soustředěni zavíráme oči, abychom mobilizovali to nejpěknější, co je v každém z nás. Vůle je pevná – tak pevná, že ani ti nejlepší nečekají kompromateriály vyhřezávající z nevědomí, aby určily jasný směr svobodě usmýkané orgasmy. Jen si šlehej, rudý jazyku raracha, ňader ani otvíráku nedocílíš! Jako by Dalí podvědomě předznamenával svou pozdní konverzi k autoritářství a katolicismu.

Vespod vidíme bezejmenné hrdiny karnevalu, kterým budiž v národním pantheonu postaven pomník hned vedle Neznámého vojína a Zelináře – nerozhodnuté voliče.

Ke stroji-monstru přistupují v páru, odpovědně a s respektem. Jsou to ti spíše vzdělaní, mladší, s vyššími příjmy a delším penisem. Rádi by založili rodinu, do budoucnosti však hledí s obavami. Vystačí v dnešní krizi s klasickými protestantskými ctnostmi? Obstojí staré recepty tváří v tvář globálnímu sarančeti? Cesta k řasnatému otvoru není ještě překonána a stroj předčasných voleb (či stroj velkého Masturbanta) trvá jako sfinga. Zodpovědné hrdiny znepokojuje, avšak neodradí příslovečný tekutý hněv (rozplizlost v pravé části díla), trpělivě jímaný do značkových klobouků reformismu.

Ale tím není drama zažehnáno.

Masturbace jako volba

V levé spodní partii se již rýsuje postkoitální deprese laskavého pana učitele, Tatínka národa a mužské autority obracející se k temnému horizontu. Neplačte, sami jste si to zavinili! (Tato věta je majetkem Zdeňka Svěráka a Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Všechny reálně prolité slzy naopak patří pracujícímu lidu.)

A národ má poslední šanci. Již ztrácí důvěru laskavého pana učitele. On lid taky může být vyměněn. Nebo umělci nebudou hrát. Ale to se přece nesmí a nesmí stát. Představte si, že byste večer zapnuli televizi a – reklamy bez umělců; seriály bez umělců; volební štáby bez tváří. To je horší než obec bez spisovatelů.

Temný stín klesá k figuře smutného Tatínka vlevo dole. Buďme opatrní. Kolena sice nikdy nebudou dost zbičována (vpravo nahoře), ale ještě pár takových otřesů a chatrná hromádka kamení se zřítí z vratkého hrbu masturbačního stroje, aby navždy zahradila Tatínkovi zpáteční cestu k provinilému lidu.

A pak je tu stínadelský Bahňák, princip tolik vzývané třetí cesty mezi liberálním Losnou a sovětským Mažňákem. Symbol Bahňáka je na obraze přítomen v podstatě kdekoliv – a zároveň není vůbec nikde. Tím Dalí ve své době geniálně vyjádřil, že třetí cesta neexistuje. Trauma z nenaplněné víry kompenzuje již zmíněný otvírák na lahve.

Vrátíme-li se do roviny celkového plánu díla, už z něj přímo vystupuje existenciální úzkost prvovoliče, napjatá mezi akutní princip slasti-svádění (rudé rty) a latentně přítomný komplex kastrace (saranče). Samotný stroj na masturbaci je masturbován všežravým hmyzem, který nezná hranic ani zákonů, číhá na konci masturbačního řetězce a bere nejvyšší prémie. Když se hlasy sčítají, už si nikdo nemůže být jist, kdo kým je ve velkém stroji skutečně honěn.

Dalího Předčasné volby (alias Velký Masturbant) jsou tragickou alegorií věčného návratu odnikud nikam, zuřivého vstupování do čím dál užších mezer mezi střepy zamilovaného zrcadla. Budete dělat a dělat a navždycky dělat, ale nikdy se doopravdy neuděláte!

Chápeme-li stát jako rodinnou firmu a volby jako masturbaci, musíme respektovat i Mirka Topolánka, když říká: „Zavřete oči, myslete na Anglii a ještě jednou to občanským demokratům hoďte.“ Jim nebo kterýmkoli jiným.

Neboť – jak napsal Bohuslav Brouk – jen fantasií lze zvábnit tristní skutečnost.

 

Autor je teoretik a nikdy to nedělal.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies