Bilance německých voleb je poměrně jednoduchá: celková politická kocovina národa se projevila strachem před vlastní kuráží. Majoritní volič odmítl po mejdanu vstát, zůstal v posteli a jen preventivně zatáhnul záclony proti sílícímu bolehlavu.
Tón udávaly bezobsažné pózy politiků, volby vyhrála kandidátka, která voliče přesvědčovala, že poznané je jistější než neznámé. Tato strategie se vyplatila, tradiční strach Němců ze změn se stal subtilní součástí volební strategie unionistických stran – Křesťanskodemokratické unie (CDU) a bavorské Křesťanskosociální unie (CSU). Jejich kalkulace díky bezzubé a bezobsažné kampani německé Sociálnědemokratické strany (SPD) vyšla. CDU ukázala, že se ožehavým politickým tématům dokáže vyhnout elegantněji než sociální demokracie a SPD jako plagiát křesťanských demokratů a sociálů v pravolevé středové tlačenici od samého počátku neměla šanci uspět. Nejméně potřebná se nakonec ukázala Svobodná demokratická strana (FDP), která již na počátku devadesátých let fakticky abdikovala na tradiční témata politického liberalismu a stala se prorokem hospodářského neoliberalismu. V okamžiku, kdy se SPD, CDU a Zelení sami stali součástí neoliberálního mainstreamu, ztratila FDP svou jedinečnost. Jednou větou: Německo zažilo depolitizované volby plně odpovídající bruselským euronormám.
Jak překonat politiku
„Německá jednota v nudě,“ tak popsal spolkové volby v Süddeutsche Zeitung právník a publicista Heribert Prandl. Politický střed už neznamená politický konsensus, nýbrž apolitickou nečinnost a programovou pustinu. V předvolební kampani přišla na přetřes všechna možná témata, jen ne ta společensky relevantní. Zato opět došlo na oblíbená témata zvýšení daní a dálničního poplatku pro cizince, ožila přes třicet let stará debata Zelených o pedofilii a zazněl i jejich návrh na zavedení dne vegetariánské stravy. Situace v Sýrii a na Blízkém východě, odposlouchávací aféra americké Národní bezpečnostní agentury, v níž měly svůj podíl také Spolkový úřad na ochranu ústavy a Spolkové zpravodajské služby, nebo příčiny hospodářské krize, která se stala krizí Evropské unie a eura, tematizovány nebyly. Největším rozruchem letošních voleb se tak stal vztyčený prostředníček Peera Steinbrücka, kancléřského kandidáta SPD, na titulní fotografii v Süddeutsche Zeitung.
K celkové bezvýraznosti se přidala filosofie volby menšího zla a obava z takzvaných ztracených hlasů, která je sice psychologicky pochopitelná, v konečném důsledku ovšem způsobí, že povolební parlamentní realita zcela neodráží skutečnou náladu lidu. Snad neuškodí několik statistických údajů. 17,6 milionů občanů se nedostavilo k urnám, což představuje zhruba 28,5 procenta volebně oprávněných – šlo o druhou nejvyšší volební neúčast v dějinách SRN. Konkrétně to znamená, že se stále víc Němců necítí být politickými stranami zastoupeno. Připočteme-li k nim ještě voliče těch stran, které nepřeskočily pětiprocentní hranici a do Spolkového sněmu se nedostaly, potom zde máme více než 44 procent potenciálních voličů, jež po volbách na parlamentní rovině nebude nikdo reprezentovat.
Celý volební boj unionistických stran byl postaven na image Angely Merkelové, která byla představována jako symbol spolehlivosti a záruka stability a Německo pod jejím vedením jako motor překonání unijní krize, jakkoli německý hospodářský růst nyní odpovídá nule. Mýtus Merkelová nebyl ovšem sociálními demokraty ani zelenými fakticky problematizován, natož zpochybněn, a to především v důsledku neochoty akcentovat sociální, ekonomická a zahraničně politická témata. Výroky Merkelové byly obecně nezávazné, připouštějící různý výklad nebo zavádějící („Německu se daří dobře“), zaplnila ovšem prostor pro stejně nekonkrétní opozici. Peera Steinbrücka navíc doprovázela aura přítele velkých bank a spoluautora Schröderovy a Fischerovy sociálně-politické sekyry z roku 2003 s názvem Agenda 2010.
Systém jedné strany
Oskar Lafontain ze strany Die Linke označil parlamentní konstelaci CDU, CSU, SPD a Zelení za systém jedné strany se čtyřmi frakcemi. Tato charakteristika, sice provokativně, leč naprosto trefně označila příčinu oné volební „nudy“ a zároveň nastínila možnosti koaliční orgie podle hesla „každý s každým“ – ovšem s výjimkou levicové Die Linke. A skutečně, již bezprostředně po volbách se začalo opatrně žonglovat s možností jak velké koalice, tak spojení CDU a CSU se Zelenými. Ti ostatně dostali co proto od Joschky Fischera, který za důvod jejich nulového růstu označil přílišný odklon doleva.
Vzhledem k tomu, že SPD od samého počátku vyloučila koalici s Die Linke, muselo být jasné, že samotní sociální demokraté a Zelení nepřekročí hranici 40 procent, nebudou mít dostatek hlasů k sestavení vlády a deklarovaná vůle změnit politický kurs Německa je tudíž pouhou povinnou rétorickou figurou. Proč volit kopii, když je možné mít originál? Ať již v jakékoli sestavě, bylo jasné, že dojde k pokračování éry Angely Merkelové. Nakonec tedy zbyla jen otázka, zda se do Spolkového sněmu dostane nově vzniklá eurokritická Alternativa pro Německo (AfD) – kromě Die Linke jediná politická formace s konkrétním politickým obsahem a šancí získat pět a víc procent. Momentálně zůstává politickou záhadou, proč k tomu nakonec nedošlo.
Občan nebo Goldman Sachs?
Nový stranický subjekt AfD není extrémně pravicový, jak se lidu snaží namluvit mainstreamoví komentátoři – tato strana jen vytáhla tabuizovaná témata, která doposud stála mimo hranice politické korektnosti. V předvolebních průzkumech veřejného mínění dosahovala AfD až dvaceti procent, což vzhledem k vzrůstající skepsi vůči bruselským institucím a jednotné měně nemohlo nikoho překvapit. Volební setrvačnost, navyklé automatismy a celková frustrace z nepolitické politiky („je jedno koho volíš, stejně se nic nezmění, protože se rozhoduje jinde“) nakonec zřejmě vedly ke konzervativnímu způsobu volby. Volilo se podle hesla „jiné by mohlo být ještě horší“. Na jedné straně působil mýtus odolávání krizi, na straně druhé strach z řeckých poměrů – obojí ale bez hlubší reflexe reality. Ve společenské atmosféře tvořené směsicí nespokojenosti s přítomností a obav z budoucnosti se většinový německý volič obrátil k tomu, co již zná a co je podle něj nejlépe čitelné.
Příznivci satirického časopisu Titanic vytáhli do volebního klání pod prapory strany Die Partei s heslem „Překonat politické obsahy“. Možná tušili, že z toho, co se zdá jako ironie, učiní etablované strany program a důsledně jej uvedou v život. Kdo by se dnes tváří v tvář Evropské komisi a Mezinárodnímu měnovému fondu chtěl ještě vážně zabývat politickými obsahy? Sestavování vlády bude stejně nudné jako volby samotné, bez ohledu na to, zda se CDU a CSU dají do spolku s SPD, anebo se Zelenými. Matka všech krizí a globální politický poradce, investiční banka Goldman Sachs, sice již druhý den po volbách doporučila Německu a Evropě velkou koalici, ale není pochyb, že by se lehce smířila i se Zelenými. Den bezmasých jídel není nic, s čím by se trh bez hranic a omezení nedokázal vyrovnat.
Autor je historik a religionista.