Nikdy nezestárnout. Draculovské souvislosti života a díla Jaroslava Foglara

„V každém člověku je zvíře a to zvíře si chce hrát,“ napsal Vít Kremlička. Těžko najít lepší vstup do následujícího textu. Otevírá totiž prostor, v němž se lze souběžně soustředit jak na hru, tak i na zvíře. Osud Jaroslava Foglara ukazuje, že v reálném životě neprotéká dostatek kvalitní, výživné krve, a proto je třeba pomoci si k věčnému mládí i jiným prouděním: psaním.

Základním cílem prozaické tvorby Jaroslava Foglara i celého jeho dlouhého života bylo zůstat navždy mladý. Tato touha prochází napříč texty, je pravidelně vytyčována, zvýrazňována, podtrhávána. „Já se dívám na chlapectví jako na nejkrásnější část lidského žití, proti jehož krásám a radostem jsou slasti lidí dospělých jen prchavým, bledým stínem. V chlapectví vidím věčné a kouzelné jaro života. Rozhodl jsem se – i když můj vlastní chlapecký čas již dávno prchl – zůstat v něm navždy,“ napsal spisovatel a skautský vůdce přezdívaný Jestřáb do oddílového časopisu Čigoligo v roce 1943, kdy mu bylo „pouhých“ třicet šest let, a až do konce svého života na tomto vyznání nemusel změnit ani čárku. Pozdní životopisný text nazvaný Život v poklusu (1990) to jen podtrhuje: „Umiňoval jsem si, že zůstanu hochem až do smrti.“ Ačkoli i z něho se nakonec pochopitelně stal nerudný stařík, obviňující sestřičky, že mu v jeho pokoji v Thomayerově nemocnici přemisťují a odnášejí věci, jak ukazuje film Karla Vachka Bohemia Docta (2000), celé jeho dílo i způsob života se jeví jako nepřetržité následování dávného rozhodnutí nezestárnout.

Jen málokdy se přihodí, aby v blízkosti úvah o nesmrtelnosti a věčném mládí chybělo téma lidské krve. Vedle jiných návodů, jak zabránit stárnutí, ať už pocházejí z vědeckého výzkumu, oblasti pověr či moderní mytologie konzumu, je vampyrismus – tedy parazitování na lidské krvi, nejčastěji panenské – pravděpodobně tím nejznámějším, nejděsivějším a zároveň nejvíce vzrušujícím způsobem věčného života. Na úrovni metafory pak vampyrismus představuje i nejuniverzálnější možnost, jak si uchovat mladost navzdory neúprosně tikajícím biologickým hodinám.

Těžko na tento modus vivendi nemyslet v souvislosti s Foglarem. Věčné mládí tohoto metaforického upíra se skautskou lilií na hrudi se odvíjí od neustávající potřeby usměrňovat tok panické krve v žilách jeho reálných či hypotetických prepubescentních svěřenců. Zatímco někteří kněží si strkají hlavičky svých ministrantů pod sutany, aby ukojili sexuální touhu přiskříplou ve dveřích celibátu, Foglarovi, který byl rovněž podezírán z pedofilie, stačilo k přiživování touhy po věčném mládí jen doplňovat řady skautského oddílu, aniž by se musel mladého těla dotknout na jakémkoli nepatřičném místě. Ale ani to se, jak si ukážeme, neobešlo bez těžkostí. Postavíme Foglarovo krédo do blízkosti tří různých upírských vyprávění, aby se lépe vyjevil jak mechanismus jeho života, tak i mechanismus jeho psaní.

Výpravy za krví

V upírské parodii Paula Morrisseyho Krev pro Draculu (Blood for Dracula, 1974), odehrávající se ve dvacátých letech 20. století, tedy v době, kdy se Foglar stal skautským vedoucím, zoufalý nedostatek panenské krve donutí stále více churavějícího transylvánského hraběte (Udo Kier) opustit svůj hrad a porozhlédnout se po potravě jinde. Volba padne na Itálii, neboť silná katolická tradice, jak usuzuje Draculův sluha, nutí dívky uchovat si panenství až do manželského svazku. Plán je tedy jasný – sehnat pro hraběte na italském venkově panenskou nevěstu, jejíž krev by mu umožnila přežít.

Jaroslav Foglar ve svých začátcích na pozici vůdce 2. pražského oddílu, takzvané Dvojky, musel řešit stejně bolestný problém jako tragikomický Morrisseyho Dracula: nedostatek potenciálních skautů. Skauting v té době nebyl zdaleka tak populární jako v pozdějších letech, chlapci bývali nestálí ve svém odhodlání a překážky junáckému nadšení často do cesty kladli i rodiče. Jestřáb byl v těch časech nucen podnikat doslova výpravy za novou krví: obcházel místa, kde se setkávala jeho „cílová skupina“ a věnovala se obvyklým, ze skautského hlediska nepříliš hodnotným činnostem, a snažil se naverbovat nové členy – například tak, že si přinesl luk a vystřeloval šípy do vzduchu. Tuto svou zkušenost později vepsal do příběhu knihy Pod junáckou vlajkou (1940). Šlo mu o to chlapce iniciovat, vzbudit jejich pozornost a nechat jim alespoň v náznacích přičichnout k dobrodružstvím, jež by mohli ve skautském oddíle prožít.

Potřebu oslovovat neznámé chlapce a otevírat jim nové možnosti Jestřáb vtiskl i svému nejznámějšímu literárnímu alter egu, postavě Rikitana. „Vím o mnoha krásných dobrodružstvích, lepších než ty vaše věčné rvačky nebo běhání po biografech. O takových, při nichž byste musili ukázat svou odvahu, chytrost a vytrvalost,“ říká Rikitan Vilíkovi a Jiřímu v úvodu knihy Hoši od Bobří řeky (1937). Potřebuje oba hochy jako garanci svého vlastního nekonečného mládí, ale zároveň jim za to cosi velkolepého nabízí.

Režim opakovaných ztrát

Podobně štědrá, pokud jde o nabízené možnosti, je i upírka Miriam (Catherine Deneuvová) ve filmu Hlad (Hunger, 1983), když říká své čerstvé „oběti“, bioložce Sarah (Susan Sarandonová): „Dala jsem ti něco, o čem se ti ani nesnilo – věčný život.“ Miriam potřebuje pro svou nekonečnou upírskou existenci partnery, které svádí mantrou „for ever and ever“, ale neříká jim celou pravdu. Jejich několik století trvající mládí má velice kruté vyústění: všichni milenci a milenky nakonec začnou rapidně stárnout – během několika dní se dostanou až na pokraj fyzického rozpadu a jsou ukládáni do rakví v nejvyšším patře domu, ponecháni nekonečné prázdné existenci, aniž by kdy zemřeli či nalezli klid. Tento osud ve filmu postihne „třicetiletého“ Johna, kterého ztělesnil David Bowie.

Pro uvažování o foglarovské formě vampyrismu je cenný především ve filmu velmi akcentovaný moment ztráty. Miriam je opakovaně vystavována rychlým odchodům svých partnerů, stejně jako byl Foglar znovu a znovu bolestivě zasahován stárnutím a mizením svých skautů. Ačkoli i Rikitan v závěru Strachu nad Bobří řekou (1990) svým chlapcům slibuje nekonečný život prostřednictvím jejich „nesmrtelných“ příběhů, reálná životnost skauta ve většině případů nepřesáhla čtyři roky. Za své věčné mládí tedy Jestřáb platil vysokou cenu v podobě pravidelného truchlení nad odchodem svých „milenců“. Ve svých zápiscích, ať už v oddílovém časopise, deníku či dopisech, se s tímto svým smutkem z rozchodů opakovaně vyrovnával. V roce 1938 například píše: „Kirim (…) začal brzy utíkat z klukovských let, rádcoval, ne však dlouho, a do práce pro oddíl nebyl ,dělaný‘. Přesto jsem to s ním vždy tak vykouzlil, že jsme se nikdy nějak ostře nestřetli. Až když teď kteréhosi dne v dubnu šel Kirim jednou proti mně z klubovní věže a zapálil si tak významně cigaretu, viděl jsem, že je už příliš vzdálen našemu oddílovému duchu – a tak jsme se rozešli.“

Protiinfekční opatření

Lítost nad ztrátou však Jestřábovi rozhodně nezatemňovala mysl – alespoň ne do té míry, aby si neuvědomoval nevyhnutelnost většiny odchodů – a zmínka o cigaretě v citovaném úryvku to jen potvrzuje. Vampýr Foglarova typu, stejně jako Dracula v Morrisseyho filmu, potřebuje ke svému životu a nekonečnému mládí krev čistou, nezkaženou čímkoli, co je spojené s dospíváním. Nečistá krev mu nejenže v ničem ani trochu nepomáhá, ale dokonce mu značně škodí, může ho otrávit a uspíšit jeho konec. Když hrabě v Krvi pro Draculu podruhé okusí krev dívky, která předstírá, že je dosud panna, po záchvatu zvracení zoufale vykřikne na svého sluhu: „Mé tělo už to není schopné dál snášet! Krev těch kurev mě zabíjí – chci si už jen lehnout do své rakve a spát!“ Foglar byl rovněž ve vlastním zájmu nucen některé chlapce odvrhnout, aby se infikovaná krev nerozšířila po celém oddílu a neohrožovala stabilitu jeho upírského těla. Důkazem toho, jak důkladně dodržoval sterilitu skautského prostředí, je příhoda, kterou popisuje Jiří Zachariáš v knize Stoletý hoch od Bobří řeky (2007). Foglar se v pozdním věku autorovi monografie přiznal, že kdysi na lavičce na vltavském nábřeží souložil s jistou dívkou. „Zeptal jsem se jej, neboť jsem v hlavě převracel praktickou stránku věci, proč nezůstali na lodi [tj. na lodi Skaut, kde měla Dvojka tehdy klubovnu – pozn. red.], proč šli ven do mrazu a nepohodlí laviček. Jeho odpověď byla stejně překvapující jako předchozí vzpomínka: ‚Prosím tě,‘ řekl, ‚ve skautské klubovně?‘“

Jako preventivní opatření proti nebezpečí infekce – narušení oddílové pohody – Jestřáb vypracoval důmyslný systém pravidel, odměn a trestů. Byla to vlastně speciální „dieta“, která měla znemožnit, aby se do těla dostala nečistá krev; podobnou dietu ostatně držel i filmový Dracula, protože kromě krve kurev byl alergický i na jakoukoli zvířecí krev a maso (a pochopitelně na česnek). Kromě univerzálních skautských ustanovení a zásad tato prevence zahrnovala i celou řadu interních opatření, například takzvané Nepsané zákony Dvojky, jež byly v rozporu s přívlastkem v názvu pečlivě zaznamenány, a také Jestřábovu Příručku o dospívání, která se bohužel, jak uvádí Zachariáš, nedochovala.

Právě potřeba vše zapisovat, systematizovat a archivovat, přerůstající až v posedlost, je další konstantou foglarovského světa, jejíž praktické důsledky nejsou vždy jen komické jako třeba Jestřábův legendární způsob, jak s pomocí jednoduchého administrativně-skladovacího systému snížit spotřebu chleba na táboře. Důraz kladený na sílu a moc psaného slova vrhá autorovo dílo i skautskou činnost do obzvláště zajímavých vampýrských souvislostí. Dostáváme se tak k nejklasičtějšímu beletristickému dílu s upírskou tematikou – k Draculovi (1897) Brama Stokera.

Udo Kier jako hrabě Dracula ve filmu Paula Morrisseyho Krev pro Draculu
Udo Kier jako hrabě Dracula ve filmu Paula Morrisseyho Krev pro Draculu

Posedlost psaním

„Psaní, zaznamenávání či zapisování činilo Jaroslavu Foglarovi zvláštní radost už od útlého věku,“ píše Zachariáš, a s přibývajícím věkem tato vášeň jen sílila. K papíru a psaní měl Foglar koneckonců vždy blízko – jeho matka vlastnila papírnictví, sám pracoval po střední obchodní škole v administrativě a jednu dobu dokonce jako úředník ve velkoobchodu s papírem. Ale mnohem přínosnější než úvahy, zda se úřednické zaměstnání otisklo do Foglarova psaní, v němž se vždy projevovaly prvky administrativního stylu, bude zaměřit se na důsledky a významové kontexty, do kterých Jestřábova zaznamenávací mánie vstupuje.

Četná svědectví ho popisují jakožto člověka, pro něhož bylo psaní posedlostí. Zachariáš to výstižně demonstruje v kapitole věnované spisovatelovu bohatému dopisování: „Vedl korespondenci s nakladateli. Dopisy se ohrazoval proti špatné organizaci, někdy i nespravedlnostem v systému skautských závodů, jichž se Dvojka často zúčastňovala. Občas si neodpustil napsat ředitelství školy, kolem níž procházel za prací či jinými povinnostmi, že její žáci se nechovají patřičně. S pražskými Elektrickými podniky si vyměňoval názory na systém brzd tramvají a u Českých drah vyzvídal, co znamenají čísla a písmena v červených tabulkách připevněných k bokům parních lokomotiv. Po otevření pražského metra mu nedaly spát eskalátory, jezdící zbůhdarma naprázdno bez cestujících. Doporučoval, aby Dopravní podnik vymyslel takový systém, který by schody rozpohyboval teprve tehdy, když na ně noha cestujícího opravdu vstoupí. Navrhoval železnici, jak snadno – podle jeho mínění – a bez velkých finančních prostředků upravit nákladní vagóny pro bezpečnou přepravu osob.“

Rozpětí korespondence více než o čemkoli jiném svědčí o značné autorově povahové zarputilosti, projevující se puntičkářstvím, mravokárstvím, přehnanou zvídavostí a potřebou ovlivňovat a kontrolovat dění kolem sebe. Tato zarputilost se pak promítá i do Foglarova beletristického díla, a to nejen na rovině konstrukce fikčního světa, ale i v rámci jeho vztahu k mimoliterární skutečnosti.

Syntéza vampýra a vymítače

Dosud jsme na Foglarově tváři shledávali pouze draculovské rysy, ale systematičnost psaní ho přibližuje také hlavnímu Draculovu protivníkovi – doktoru Van Helsingovi. Ve Stokerově románu je hlavní Van Helsingovou zbraní písemný záznam symptomů temných sil, jež reprezentuje transylvánský hrabě. V příběhu, jenž je zprostředkováván výhradně zápisky všech zúčastněných postav vyjma Draculy, nemají klíčovou zásluhu na porážce zla vědecké poznatky či znalosti mytologie a tajných nauk, ale spíš fakt, že Mina Harkerová se projeví jako zdatná sekretářka: ovládá těsnopis, přepisuje, zpracovává a systematizuje všechna zaznamenaná pozorování. „Tyhle listiny jsou jako svit slunce! Otevírají mi bránu,“ říká Van Helsing Mině hned při jejich prvním setkání.

Foglarova genialita spočívá v tom, že dokázal propojit Draculovu parazitní strategii s vanhelsingovským principem boje proti podvratným složkám reality prostřednictvím psaní a textu. V jeho příbězích, pomineme-li nyní jejich jistě důležitou výchovnou funkci, v zásadě probíhají pouze dva pohyby: prvním je vymítání tajemných sil – skrze jejich detailní popis a racionální vysvětlení – a druhým konstruování a potvrzování idyly. Jako příklad může dobře posloužit Chata v Jezerní kotlině (1939). Ústřední dvojice, Pavel a Ludva, kteří setrvávají v první části knihy v idylickém soužití, je konfrontována s dozvuky temných minulých událostí, jejichž smyslu se z počátku nejsou schopni dopátrat (mohyla s křížem v Jezerní kotlině, pomatený Dernet, který chlapce pronásleduje). Poté, co jejich vztah projde krizí, vyjeví se, že ony děsivé věci a příhody jsou pozůstatky dávné pokažené idyly dvou chlapců, jejichž osud nyní Pavel s Ludvou kopírují. Podaří se jim však krizi zažehnat a obnovit nejen vlastní idylu, ale zároveň symbolicky rehabilitovat selhání jejich předchůdců.

Jen si pískej, ancikriste

V reálném životě bylo pro Foglara setkání s jakýmkoli tajemným, rozumu se vzpírajícím jevem velkou nepříjemností, jak dokazuje kapitola z Života v poklusu nazvaná Nedobrá noční příhoda – šlo o vyšinutou ženu s psíkem, která vtrhla přímo do středu skautského tábora, vzbudila celý oddíl a na Jestřába pískajícího na poplach křičela: „Jen si pískej, ty jeden ancikriste, túút, túúúút…“ Vyprávění je zakončeno příznačně: „Řekli mi, že to je známá pomatená žena z města, která několikrát do roka uteče od své rodiny, ale že je neškodná. Co to bylo platné, nám ta osoba těžce narušila táborový klid…“

Naproti tomu ve fikčním světě Foglarových děl tajuplné či makabrózní události klid nenarušují, protože jsou pokaždé racionálně vysvětleny – za záhadnou „zelenou příšerou“ se zkrátka vždy skrývá zcela nezáhadný Rikitan. Foglarovo psaní funguje jako dokonalý doplněk jeho životního modu vampýra. Ve chvílích, kdy sám cítí, že upírské tělo se stává příliš křehkým a zranitelným, protože rozličné složky reality (nedokonalost chlapců, ubíjející zaměstnání, politické poměry a podobně) ohrožují jeho věčné mládí, pomáhá si aktem psaní – textem vymítá temné síly a vyztužuje idylický koncept, jenž je jediným prostorem, v kterém je jeho celoživotní krédo plně realizovatelné.

Zbývá položit si otázku, co má tohle blouznění o upírech vlastně znamenat. Jaroslav Foglar, obdivovaný skautský vedoucí a generacemi ceněný autor literatury pro mládež, se jistě musí obracet v hrobě, protože se stal bezbranným hostitelským organismem pro nepochopitelného parazita. K chápání pohnutek, které se skrývají za předchozími řádky, by zřejmě bylo třeba celou hrozbu dopodrobna popsat a zápisky pečlivě uspořádat. Možná byl text motivován nejasným podezřením, že upíři existují. S některými může být, jak jsme mohli vidět, docela zábava, s jinými to může být mnohem horší. „Je 21. století,“ píše se na webu onvampires.com, „nemusíte nosit viktoriánské šaty, monokl a sadu k zabíjení upírů obsahující kůly a svěcenou vodu, abyste byli experty na upíry. Nemusíte žít v jejich světě. Nepotřebujete staré knihy a manuskripty. Upíři sami dnes používají iPady, tak proč bychom se měli my utvrzovat ve svých podezřeních honbou za starými svitky?“

 

Autor je redaktor A2.

 

Text vyšel v A2 č. 20/2013.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image