Administrativa prezidenta Baracka Obamy přežila politickou krizi, aniž by musela oddálit nástup svého prozatím největšího úspěchu, reformy zdravotnictví. Zároveň se vyhnula platební neschopnosti. V den, kdy kongres dospěl k dohodě, Obama sice ve svém proslovu prohlásil, že tato krize nemá vítězů či poražených, většina médií to však vidí jinak. Fakt, že neustoupil nátlaku republikánů, je vykládán jako jeho politické vítězství. Tato interpretace však ignoruje postupný posun těžiště americké politiky doprava.
Boj o dluhový strop
Jádro americké krize posledních týdnů je potřeba hledat několik let nazpět. Po volbách do Sněmovny reprezentantů v roce 2010 se republikánům po čtyřech letech podařilo v této komoře obnovit většinu. V následujícím roce pak republikáni, kteří tradičně bojují za menší výdaje a daně, své převahy využili a hrozili, že neschválí zvýšení dluhového stropu Spojených států. Tím by jednak paralyzovali státní aparát, za druhé by prakticky poprvé v historii způsobili pozdní splacení pohledávek Spojených států a tím pádem také snížení úvěrového hodnocení ratingových agentur. Vyšší úroková sazba, která ze snížení úvěrového hodnocení vyplývá, by výrazným způsobem ohrozila stabilitu amerických financí. Jelikož celosvětová ekonomika spoléhá na stabilitu amerického dolaru, mohlo by zamítnutí navýšení dluhového stropu vést až k propadu do další globální krize.
Obamova administrativa nakonec přišla se šalamounským řešením. Za schválení zvýšení dluhového stropu slíbila republikánům rozpočtové škrty, které měly ušetřit dva biliony dolarů během následujících deseti let. Přibližně polovina škrtů byla napevno zakotvena v dohodě známé jako Budget Control Act of 2011. Přesnou podobu druhé poloviny škrtů měla sestavit komise dvanácti kongresmanů – šesti republikánů a šesti demokratů. V případě, že by se komise nedokázala dohodnout, měly na počátku roku 2013 začít automatické rozpočtové škrty (takzvaná sekvestrace). Tyto škrty byly rovnoměrně rozděleny mezi sociální a vojenské výdaje a měly sloužit coby negativní motivace k oboustranné dohodě.
Dočasná prohra Tea Party
Na přelomu let 2012 a 2013 dosáhli v kongresu republikáni a demokrati dílčí dohody. Obsahovala mimo jiné prodloužení většiny daňových úlev zavedených prezidentem Bushem, oddálení škrtů v agendě podpory v nezaměstnanosti a programu Medicare, tedy zdravotním pojištění pro seniory hrazeném federální vládou. Zbytek automatických škrtů byl však pouze o dva měsíce oddálen na 1. březen 2013 v naději, že se do té doby Sněmovna reprezentantů dohodne na trvalém řešení. Spojené státy pak 31. prosince 2012 narazily na dluhový strop. Americká státní finanční správa ohlásila, že k zamezení platební neschopnosti zavede mimořádná opatření, čímž bude zajištěno financování vládních programů a splácení pohledávek až do 15. února. Kongres po dlouhých jednáních nakonec na počátku února provizorně navýšil dluhový strop. Demokraté oslavovali drobné vítězství. Radikální frakce republikánů – takzvaná Tea Party, jejíž zástupci vnímali tyto dohody jako trpkou prohru – se však o to více zatvrdila.
Sněmovna reprezentantů se nebyla schopna dohodnout na jakémkoli kompromisu ohledně sekvestrace ani navýšení dluhového stropu. Automatické škrty tak vešly v platnost od počátku letošního března a státní finanční správa byla od poloviny května opět odkázána na mimořádná opatření. Ta měla tentokrát vydržet do 18. října 2013. Do počátku října měl být také kongresem schválen rozpočet na fiskální rok 2014, začínající ovšem 1. října tohoto roku. Vyjednávání ohledně rozpočtu i dluhového stropu však ztroskotala, jelikož reprezentanti Tea Party požadovali, aby bylo odsunuto spuštění Obamovy reformy zdravotnictví, lidově nazývané Obamacare. Nejradikálnější zástupci Tea Party se dokonce dožadovali úplného zrušení této komplexní reformy.
Paradoxem je, že tato republikány nenáviděná reforma částečně vychází z návrhů konzervativního thinktanku Heritage Foundation z první poloviny devadesátých let. Tento návrh byl postavený na povinnosti jednotlivce zřídit si zdravotní pojištění u soukromé pojišťovny a zároveň na rozšíření programu Medicaid, tedy zdravotní péče pro nemajetné. Heritage Foundation tak stála v opozici k reformě navrhované Billem Clintonem, jejímž cílem bylo zajistit všeobecné zdravotní pojištění založené na pojistném, které mělo být hrazeno zaměstnavatelem. V dnešní době však patří Heritage Foundation k nejhlasitějším oponentům Obamovy zdravotní reformy. Ta je sice poněkud košatější než původní návrh konzervativního thinktanku, ale stojí na stejných pilířích.
Obamacare a government shutdown
Obamacare v žádném případě není dokonalou záplatou na problémy amerického zdravotnictví. Tato reforma bezpochyby usnadní přístup většiny Američanů k lékům na předpis, znemožní pojišťovnám odmítat pacienty s předpoklady k závažným onemocněním a sníží počet obyvatel bez zdravotního pojištění, kterých je nyní odhadem děsivých 50 milionů. I poměrně optimistické studie však tvrdí, že reforma stále zanechá přibližně 20 milionů Američanů bez zdravotního pojištění. Obamacare také neřeší problém plynoucí z toho, že pojišťovny nemají smlouvy zdaleka se všemi lékaři. Na pacienta pak čeká buď komplikovaná cesta k cenově dostupné zdravotní péči, nebo placení vysokých účtů. Nejvýraznější liberální kritici této reformy pak tvrdí, že největší prospěch přinese Obamacare soukromým zdravotním pojišťovnám.
Republikánská kritika však pramení spíše z fiskálního konzervatismu a libertariánského odporu k centrálním nařízením a regulaci. Převaha republikánů ve sněmovně reprezentantů stále trvá a jak rozpočet, tak navýšení dluhového stropu vyžadují schválení touto komorou kongresu. Značná část republikánů se tedy během letošního léta rozhodla využít nepostradatelnosti svých hlasů jako zbraň k vyjednávání. Demokraté pod vedením Obamy však vyjednávat o zpoždění nástupu Obamacare odmítli a obvinili republikány z toho, že zacházejí s americkou ekonomikou jako s rukojmím. Jelikož mezi oběma stranami nedošlo k žádné dohodě do začátku října, tedy do začátku fiskálního roku 2014, ocitla se americká vláda 1. října bez schváleného rozpočtu a spustil se takzvaný „government shutdown“. Přibližně 800 tisíc státních zaměstnanců muselo odejít na nedobrovolnou neplacenou dovolenou. Zbylých 1,3 milionu státních zaměstnanců, jejichž pozice jsou považovány za nepostradatelné, sice pracovalo, ale s dočasně zmraženými platy.
V následujících dnech obě strany drasticky propadly v průzkumech veřejného mínění. Za demokraty se postavilo jen 36 procent dotázaných, obliba republikánů klesla na pouhých 24 procent. Propadu preferencí nemohlo zabránit ani to, že kongres 5. října odhlasoval zpětné proplacení mezd všem státním zaměstnancům po překonání této politické krize. Následně ratingová agentura Fitch pohrozila snížením úvěrového hodnocení Spojených států kvůli hrozící platební neschopnosti, kterou by způsobil náraz na dluhový strop. Přes neutichající protesty některých republikánů (především frakce Tea Party pod vedením senátora Teda Cruze) tak nakonec 16. října americký kongres odhlasoval provizorní nastavení rozpočtu a navýšení dluhového stropu pouhé dvě hodiny před jeho vyčerpáním. Opět se však nejedná o dlouhodobé řešení. Rozpočet nebyl schválen na celý fiskální rok, ale pouze do poloviny ledna 2014. Pokud do té doby nedojde k další dohodě, říjnová situace se bude opakovat a 15. ledna může nastat další „government shutdown“. Dluhový strop byl navýšen minimálně a má Spojeným státům vystačit do 7. února. Po tomto datu je americká finanční správa opět odsouzena buďto k handlování s mimořádnými opatřeními, nebo k platební neschopnosti.
Většina komentářů k rozřešení této krize buďto označuje prezidenta Obamu a demokraty za vítěze, nebo tvrdí, že současná administrativa utrpěla menší ztráty. Takové zhodnocení není nutně mylné, nicméně ignoruje širší kontext americké politiky. Skutečností je, že „levicovější“ z dvou dominantních amerických stran musí bojovat za udržení takové podoby reformy zdravotnictví, která ještě před dvaceti lety reprezentovala pozici americké konzervativní pravice. Interpretovat dočasné udržení rozpočtu s bolestivými sekvestrovými škrty jako vítězství demokratů je pak dalším dokladem, jak moc se těžiště politiky ve Spojených státech posunulo doprava.
Autor není komunista.